JAROSLAV VÁŇA
Celé řadě známých vadí, že tvrdohlavě trvám na zásadě, vyhýbat se kritickým soudům o oborech, ve kterých nemám dostatek informací. Uvítali by, kdybych se občas zapletl s politikou, nejen s kulturní. Říkám tvrdohlavě ne. Nejsem politolog, sociolog ani historik… A navíc, jen se podívejte kolem sebe. Když se kdokoliv ze světa blízkého kultuře začal plést do politiky, vždy se zesměšnil. Příkladem za všechny mohou být Václav Havel, či současný ministr Stropnický a mnozí další. O Hermanovi, současném ministru kultury, raději nemluvě. Na co sáhne, tam je hromada ostudy, egocentrismu či arogance. Očividně mu to nevadí. Je to jeho charakterový rys. Snad jiný být nemůže. Všichni jmenovaní si vytrvale budují takovou množinu oponentů, že ubránit se kritice mohou jen mlčením.
Systém, v němž je povoleno, aby každý „demokraticky“ mluvil do všeho, beznadějně selhal. Není žádoucí být současně teoretikem kultury a umění, historikem, sociologem či politologem… Často vadí deficit mladého věku, svěžího větříku, který je ochotný, se všemi riziky, definovat názor na řešení toho či onoho, klást otázky pro volnou diskusi. Obrovská většina lidí, těch co touží po změnách, po opravdovém demokratickém systému, neví jak svou touhu uvést do praxe. Volí stále stejné osobnosti, a to jen proto, že v základních věcech výrazně nezklamali. Jsou pohodlnou jistotou, že udrží na otěžích to málo, co ještě máme. Protestují před hrozbou válek a všem ismům, kterých se dokonce i oni obávají nejvíce, jsou obecně platné. Důležité je, že to neohrozí jejich stranické posty.
Ale… Je zde to ale, nemají sílu navrhnout nová řešení. To je hlavní důvod mnoha defétistických postojů. Snad by si věděli rady ve složitějších kulturologických otázkách, mnozí mají za sebou dostatečně dlouhou dobu praxe, ale beznadějně by ztroskotali, kdyby je měli smysluplně splétat se zbytkem pokrokového světového názoru, s politikou.
Obtěžující je, pro lidi tohoto typu, že politika, vždy v jiné podobě, je všude. Ať se to líbí nebo ne. I v poměrně malých kolektivech se tříští různé zájmy vytvářející skupinový antagonismus, někdy až nepřijatelnou nenávist, neochotu racionálně myslet, zbavit se předsudků získaných státem podporovanou propagandou.
To je svět kultur, ve kterém se v současnosti zmateně a bezradně pohybujeme. Kterého se otrocky zúčastňujeme, aniž bychom věděli, jak z toho ven, jehož nespolehlivost všichni tuší a odsuzují. Umění, kultura obecně, je nedílnou součástí globálního života. Pokud se nám bude dařit řešení otázek, které trápí širší kolektivy či jednotlivce v přidružených oblastech, pokud zůstaneme věrni humanitním postojům, pokud je dokážeme z teoretických oblastí posunout do praxe, zbavíme je nánosu nekulturních a lživých praktik, uděláme pro pokrok nepředstavitelně moc.
Přiznávám, že mi občas vadí přemíra článků s čistě politickým obsahem, které jsou umístěny na stránkách vymezených pro kulturu. Proto se takovému psaní snažím vyhnout a zůstávám raději věrný regionu a oboru, o kterém mám dostatek informací.
Právě tak některým lidem vadí i přemíra často zmiňovaného pragocentrismu. Prosazování a šíření slávy u osobností výlučně spjatých s hlavním městem. Jako by jiný svět nebyl, říkají. Přesto všechno jsem pochopil, že kritizovat oblast, kde vzniká kultura nejvyššího národního, mnohdy i vlasteneckého řádu, který je pro nás charakteristický a dějinotvorný, se dá jen obtížně a nebylo by to přínosné. A proto mnohdy „díky“ za pragocentrismus, protože tak se chová i zbytek světa, za nímž stále ještě Češi beznadějně a nejistě pokulhávají.
V Praze se bezesporu koncentruje vrcholové umění celé republiky, což povznáší naši mysl k vyšším, celonárodním cílům a zvedá hranici dosažitelných kvalit pro všechny ostatní. Jiná povědomí se vytvářejí v pražských kavárnách, ale to je již o něčem jiném.
Mnozí lidé, citově závislí na umění, touží po opravdové národní kultuře a jsou na ni hrdí. Proto se rádi vracejí i k tomu, co vzniklo v dávné minulosti a nevadí jim ani lidový až inzitní charakter. Naučili se ho dokonce milovat, vytrvale ho vyhledávají. Pokud jim nenabídneme to, co je osloví právě teď, udělá to někdo za nás a naše dílo odsune do bezvýznamné oblasti, která bude vším jiným, jen ne českou kulturou. Každá kapka domácích vlivů se počítá jako obohacující hodnota. Nezáleží na tom, zda má charakter klasiky, či lidového žánru.
To ve mně evokuje vzpomínku na bajku o kolibříkovi, pod kterým bezohlední lidé založili obrovský požár. On přesto reagoval tak, že z nedaleké tůně nosil v zobáčku kapky vody a snažil se oheň uhasit. Kéž by si ho lidé vzali za vzor a svou kapkou se snažili o obecný prospěch ve formulování celonárodního charakteru, vytváření ducha, za nějž bychom se nemuseli stydět, ke kterému bychom se hrdě hlásili. Známe vůbec něco takového? Že by to mohl být Josef Švejk? Závistivá povaha? To asi ne.
V Praze je vždy možnost výběru mezi místem kde a osobnostmi, které jsou většinou celostátně známí profesionálové, jejichž jména přitahují pozornost. Ve středně velkých městech, jakým je i to moje, kterých je velká většina, tato nabídka odpadá. Jejich možnosti se velmi brzy vyčerpají, a tak je v tomto prostředí suplují zejména profese učitelů základních škol, amatérských tvůrců užitého umění, malířů, fotoamatérů, výrobců loutek či sběratelů pohlednic, zejména s regionální tematikou. Přes všechny obtíže je hodnota těchto zájmových aktivit chvályhodná a zúčastňuje se jich poměrně silná množina kulturně vyhladovělých a vděčných návštěvníků. Kde jsou ty časy, kdy i v malých městech koncertoval Karel Vlach či jiné významné těleso a bylo to finančně dostupné i pro celé rodiny.
Sem tam se též vyvoleným „psavcům“ podaří umístit pár řádků do regionálního měsíčníku (jakékoli nakladatelství, široko daleko, neexistuje), ve kterém je silně omezovaný žánr již fejeton. V devadesáti procentech jsou tam informace, co se kde stalo, a mají kriminální podtext, co promítá místní kino (téměř sto procent americké provenience), co pořádají místní školy, vč. výsledků ve sportovních aktivitách, kdo zemřel, kdo se dožívá požehnaného věku a čeho se zúčastnil pan starosta, jehož projev vždy začíná sebechválou „naše krásné město…“ (tam bývá nezbytné i foto).
Myslím, že prosadit se v takto omezených situacích je záslužnější než v podmínkách s širokou nabídkou všech možných výhod, mnohdy s účastí rozhlasu či televize i celonárodního tisku, a dokonce s možností výběru mezi pravicovým a levicovým zaměřením.
V malých městech bývá tisk pod přísným dohledem redakčních rad. Ty potvrdí s převahou texty se zásadně pozitivním hodnocením svých aktivit, zejména těch, které mají politický přesah do jejich zájmů. Pozitivní kritika je nepřípustná. Vládnoucí strana (nebývá to vždy ta, která vyhrála volby) si pohlídá vše, co jí vyhovuje. Pokud někdo překročí pro ně únosnou mez, upozorní na sebe, stane se navždy nežádoucí osobností se všemi z toho plynoucími cenzurními důsledky. Není těžké si ho zapamatovat. Těch, co po trvalém nátlaku nerezignovali, je jen minimální procento. Ono jim ani nic jiného nezbývalo.
Kulturní aktivity v užších regionech si zcela jistě zaslouží přiměřené hodnocení. Takové, jak tomu bývalo v minulosti, když se ještě dávala různá ocenění i mimo hlavní město. Třeba jen pouhým diplomem, či veřejnou pochvalou. Vyžaduje to však léčbu určitého formátu širšího nadhledu a ochotu pojmout takové „nižší hodnoty“ a s tím spojené osobnosti do celonárodního scénáře jako plnohodnotnou složku kultury českého národa, která ho bezesporu významně obohacuje.