JAROMÍR ŠLOSAR

Zásluhou pana Petra Cetkovského jsem si mohl přečíst knížku dopisů Petra Bezruče adresovaných Marii Červinkové. Petr Cetkovský, vnuk paní Marie, je uspořádal a vydal vlastním nákladem v lednu 2018. Připomenul tak 150 let od narození básníka (1867) i 60 let od jeho smrti (1958). Knížku vkusně graficky zpracoval Jan Petrák a vytiskla Tiskárna Protisk, s. r. o.

Před šestnácti lety coby autor velkého televizního dokumentu Petr Bezruč bez záruky? jsem se osobností básníka celkem důkladně zabýval, a tak soubor dopisů jen dokreslil a potvrdil moji představu o Vladimíru Vaškovi alias Petru Bezručovi.

Je tu ale také něco navíc, co mě překvapilo. Znal jsem třeba dávné listy Petra Bezruče filologu Václavu Flajšhansovi. V nich Bezruč vystupuje jako důvěrník, jako přítel Flajšhansův. Svěřuje se mu se svými nápady a problémy tvorby. Jistě je to něco jiného než dopisy ženě, která ho pouze obdivuje. Na druhé straně dovedl udělat radost svým ctitelům často jen několika příležitostnými veršíky, lístky bez jakéhokoli osobního, natož citového vztahu; jen aby se prezentoval jako básník. Ani mezi tyhle adresáty nepatří Marie Červinková.

Pro mne je paní Marie neznámá žena. Díky jejímu vnukovi o ní vím jen tolik, že pocházela z chudé rolnické rodiny a jakási skromnost v ní zůstala napořád, že toužila po vzdělání a milovala umění, nicméně pracovala jako úřednice na dráze, a že podporovala svoji dceru ve studiu medicíny.

Znal Bezruč madam Marii lépe? Znal ji tak, aby mohl aspoň pootevřít své srdce? Věřím tomu, že při jeho intuici a empatii vyčetl mnohé o své obdivovatelce z řádků a mezi řádky jejích dopisů. Nejspíš byly upřímné, opravdové, usuzuju tak podle odpovědí básníkových. Pokud jsem četl pozorně, nic nenasvědčuje tomu, že by se do Marie Červinkové zamiloval a podle toho jednal, jako ve stejné době koketoval v dopisech se slečnou Helenkou Holinkovou. K tomu se ještě později dostaneme. Paní Marie si ho získala svou opravdovostí.

Nevím, co pro něj znamenala. Na obálkách ji zásadně oslovuje madam a samotná psaní začínají tak trochu starosvětsky, ale i dvorně oslovením milostivá. Je k ní ve svých osmdesáti letech nebývale uctivý a otevřený.

Překvapilo mě, jak jsou jeho dopisy obsažné a mnohdy odvážné, jak v úctyhodném věku sleduje nové společenské pořádky, jak je k nim často kritický. Jak na prahu 50. let napíše to, co si myslí, třeba když zmiňuje útěk ruských mužiků – razkolniků do samoty před sovětskou mocí. V o něco starším dopise Helence Holinkové z 2. X. 47 se jen tak zmíní o cestě z Košatky nad Odrou do Kostelce na Hané: …Kraj je teskný a opuštěný, Němce vyhnali a širá pole jsou opuštěná!…

Bezručovy dopisy také dopovídají to, co už známe. Hovoří o šíři jeho vzdělanosti, o znalosti starověké kultury – tam, kde je to na místě, cituje antické autory. Jen tak na okraj zmíní, jak mu často posloužila znalost anglického jazyka.

Znovu se mi vybavilo setkání s jedním pražským farářem Českobratrské církve evangelické. Vyprávěl mi, jak básník doslova studoval bibli, jak ji měl plnou poznámek. V dopisech Marii Červinkové častokrát zmiňuje biblické verše, které zapovídají přijímání darů, a on se přece nechce dostat do pekla. Že by neměl žádných hříchů…?

Petr Bezruč je vzdělán ve všem. Určitě ví, že na Sicílii ani v zimě průměrná teplota neklesne pod 15º C, když píše o letošní italské zimě, kdy chodil jen ve svrchníku.

V dopise z 30. XI. 53 trochu tajemně, nicméně bez ostychu stařičký básník zmiňuje list anonymního autora, který vyšel v 70 exemplářích. O rok později píše o dalších dvou anonymních tiscích, které Marii posílá. Co když i za nimi stojí Vladimír Vašek? Kdy se o nich dozvíme něco více, pane Cetkovský? Zajímalo by mě to.

V dopisech uvádí také povídky, které zprvu nemohou vyjít pro předpojatost redakce a pak jsou zkonfiskovány synem vyvoleného národa S. …pro urážku lidu vyvoleného. Jsou to stejné povídky, které o šest, resp. sedm let později v r. 1957 vyjdou v Československém spisovateli pod názvem Povídky ze života? Po jejich přečtení jsem si kdysi poznamenal: Mnohé Bezručovy prózy jsou vlastně na stejné téma jako Slezské písně, a přesto ani zdaleka se nestaly Slezskými písněmi. Čím to je…? Dobrý básník ještě nemusí být stejně dobrý prozaik, nebo je to v úspornosti a úpornosti poezie, nebo… Přesto i v prózách, v nichž moc nefabuluje, je vidět Bezručova velikost. Tak přesně ve 30. letech 20. století postřehnout, co udělá regulace toku s řekou, jako v črtě Lolo a druhové – to už je jasnozřivost! Stejnou řečí o padesát let později budou hovořit hydrobiologové!

Samozřejmě i Dopisy Petra Bezruče nahrávají odpůrcům Vaškova autorství Slezských písní. Tuším, že to byl bezručolog doc. Drahomír Šajtar, ale nebyl sám, kdo mi říkal, že ta nejsilnější čísla Slezských písní vytryskla proto, že měl Vladimír Vašek smrt na jazyku, chrlení krve. Změnil se tak básník, když 4. VI. 47 odpovídá paní Červinkové, že už psát nebude, že je velmi stár a zdraví pochybného? To mu bylo ještě přáno jedenáct let celkem vitálního života.

Ikonu české poezie k pětaosmdesátým narozeninám doma v Kostelci čekalo na 2300 blahopřání, jak píše milostivé Marii. Básník je z toho zoufalý a mj. poznamená: Tak mne tresce Hospodin za hříchy mladosti. Jaké jsou ty hříchy mladosti? Jen, že cosi velkého napsal, a za 55 let o tom plácne jako o hříchu? Petr Bezruč málokdy jen tak něco zlehčuje!

Také když píše: kůň za mnou letí polodivý / a nelze bokem uskočit, / jdou strmé hráze úzkou poutí: / nikde se nelze zastavit, / nikde mi neleze spočinouti, to není jen tak! Mj. tyto verše z 11. XI. 52, ale zdánlivě starší, nejsou psány básníkovou rukou. Nejspíš je přepsala už jeho sekretarka, Žabjatko Zdenka.

Nad říkankou z 3. X. 49 Helence Holinkové z Lázní Darkov: Kdo se v životě zle chová, / dostane se do Darkova. / Tam mu nervy sešiju / a za hříchy nabiju, se můžeme pousmát. Ale Bezruč nepsal lehkovážně. Stejně jako život i tvorbu bral vážně.

Jak to tedy bylo s Helenkou Holinkovou? Dopisy a příležitostné lístky, které jsem měl k dispozici, jí psal ve stejném období jako Marii Červinkové, tedy v letech 1947 – 1957 (naposled v r. 1957, a není v něm už nic osobního).

Helenka Holinková, později Lojkásková, byla maminka mého kamaráda, dnes docenta zoologie a respektovaného ichtyologa na PřF Ostravské univerzity. Pocházela ze Starých Hamer (v současnosti Ostravice – Hamrovice). Bydlela v sousedství Bezručova Ďábelského ostrova, jako kadeřnice krášlila jeho vzhled, a když si začali dopisovat, bylo jí dvacet, resp. jedenadvacet let. Sám si ji pamatuji v pozdějším věku jako jemnou, kultivovanou a skromnou paní. Určitě s Marií Červinkovou měla hodně společného. Přesto z dopisů Helence básníka tolik nepoznávám. Zato se dovídám více o jeho vztahu k ní.

Stárnoucí poeta se do dvacetileté slečny, kterou zprvu v dopisech oslovuje rozmilá Helenko, zamiloval. Platonicky. Jeho dopisům schází vášeň, erotika. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Helenka starečkovi papírkem v brance plotu dávala znamení, že naši nejsou doma, a tak může přijít na návštěvu. V dopisech je spíše jen hravý, poblázněný. Když jsem listy spočítal, tak nejvíce jich Helence adresoval hned v roce 1947, pak v letech 1948 a 1949. V roce 1950 se provdala za postaršího Bohuše Lojkáska.

14. IX. 47, kdy Helenka Holinková nějaký čas žije a pracuje v Krnově, jí napíše veršíky: Jednadvacet roků máš, / na život se usmíváš, / švarné synky objímáš, //: jenom mne ne!: // Krnovských dnes krášlíváš, / na Hamry zapomínáš, / ty děvče zlé!

Děvčetem zlým ji pak zlobí v celém dopise. Snad se u děvčete zlého snaží vyvolat i žárlivost, když zmíní poštmistrovou z Frýdlantu: …ona je hrubě hodná i švarná robečka… nejsu všecky robečky zlé!… V závěru dopisu ale stejně lituje, že v Hamrech, kam odjíždí, …bude někdo chybět u krašliča – ale co narobím?

Na přání k jejím jmeninám nikdy nezapomněl. 18. srpna 1953, kdy ji už oslovuje madam Helena Lojkásková, posílá vinš na fotografii – známé podobence mladého muže s knírem; připíše k ní: Petr Bezruč, 40 jar. Je v tom kapka mužské ješitnosti nebo je to jen náhoda?

V posledních dvou letech před smrtí mu většinu adres na obálkách a pohlednicích nadepisuje paní Trnková-Pírková, vdova po jeho kamarádovi. Obdivovateli obléhaný básník si korespondenci ulehčuje, jak se dá.

Když jsem pročítal dopisy Heleně Lojkáskové Holinkové, narazil jsem na pohlednici Noli Tangere z 15. IX. 52. Básní na svou pětaosmdesátku jí děkuje za blahopřání k jubileu. Modrým inkoustem jsou tam úhledně vepsané verše (často psával inkoustem zeleným). Už jsem je někde četl, říkal jsem si. Znovu jsem zalistoval Dopisy Petra Bezruče a hle, stejná pohlednice a stejná báseň! Nebylo by na tom nic divného, kdyby i rozpal písma a přítlak pera nebyl naprosto stejný. Po důkladnějším ohledání jsem zjistil, že je to tak dokonalý tisk! Snad nás Petr Bezruč takto nemate častěji…?!

V knížce dopisů je báseň Tři řeky z 30. VII. 55. Rukopis není Bezručův, ale verše jsou určitě jeho. V osmaosmdesáti jimi v básnické zkratce charakterizuje svůj život. Kolébka je na pobřeží, / kol kvítků na tisíce, / i šepce do snů a běží / pod olší Opavice. / Leť mládí nad hor hřebeny, / krev horká barví líce. / Hřmí vpřed, tak jak kůň zpěněný, / pod Frýdkem Ostravice. / Den schýlen, mušle rozbita, / mdle hoří žití svíce. / Čas zašlý hořce vyčítá / pod Hradcem Moravice.

Když byl básník o více než čtyřicet jar mladší, napsal podobnou báseň. (Pro mne je ale silnější, bezručovštější.) V roce 1914 ji posílá Jožovi Vochalovi. Má kolébka byla při Opavě, / má duše byla při Ostravě, / mé srdce bilo při Lucyně, / má mohyla buď při Těšíně. // A co řek jsem, přejdiž ráno / jak noc se svým stínem, / nebudiž mne vzpomínáno, / pokud žijem před Těšínem.

Obě básně dokreslují podobiznu jejich autora.

Ať už je to portrét spíše od Picassa než od Lasáka, dopisy Petra Bezruče vypovídají nejen o prestiži samotného odesílatele listů, ale i o prestiži celé české literatury v 40. a 50. letech minulého století. Docela by mě zajímalo, na kolik blahopřání k narozeninám odpovídají renomovaní čeští autoři 21. století.