IVAN DOROVSKÝ

Vítr ve vlasech

Stačí

když mám ve vlasech

jižní vítr

když pod prsty svých bosých nohou

cítím

jak pálí prach země

Co potřebuji více?

Balkán koluje v mé krvi

Chléb

Na stole ležel poslední kus chleba

Maminka jej rozpůlila

Snědl jsem svůj díl

Zbytek znovu rozpůlila

a podala mi půlku půlky

Snědl jsem ji

Tu druhou půlku

opět rozkrojila

a řekla:

musím se s tebou synku

spravedlivě rozdělit

Ozvěna

Ležím v trávě a hledím k obloze.

Mohu o všem přemýšlet.

Bez obav, bez závazků

vůči komukoliv,

vůči čemukoliv.

V tom tichu mi v hlavě zní:

rodný kraj?

A ozvěna odpovídá:

tam se už nikdy nevrátíš.

Zde je tvůj domov,

peklo i ráj.

Zde je nyní můj rodný kraj.

Zde je můj domov, mé bezpečí.

Až budu vychládat,

dají mi do rukou kámen ze skály

vyhřátý balkánským sluncem.

Bude mne věčně zahřívat.

Odpusť, Františku Halasi,

do Čuky se už nikdy nevrátím,

že zde dožiji svůj

leden i máj.

Balkán

Po každé vichřici

zůstane jen kámen,

hrdost,

slunce a mýty,

prameny a hranice –

vše se změní v popel a dým.

Zůstane jen smutek,

písně a hněv.

Popel nakonec odvane čas.

Utichnou stará obětiště,

útulky strachu a stínů,

naivní symboly svědomí

a víry.

A mně se do úst dere

Hamletova věčná otázka,

na niž nemám odpověď.

Vím,

smrt je poslední realita bytí.

Poezie,

pramáti života,

pomoz mi!

Poezie

Odcházím ze světa,

měním se ve verše.

Sedím na jazýčku ohně

a spaluji sám sebe.

Ukládám do svého nitra

modrou oblohu.

Kolem jen les, stromy, slunce.

Poezii potkávám i ve spánku.

Je to můj sen.

Je v barvách obrázků,

jež mě obklopují.

Je v hudbě, jež se rozeznívá.

Slyším ji, vidím ji,

svléká přede mnou svůj závoj,

nabízí mi úsměv,

její oči nejsou nic než světlo.

Nikdy nejsem sám,

když na stromech se pohupuje listí

a já si pískám,

když bezejmenný brouk

usedá na květinu,

když mne navštěvuje hlemýžď

a potok odráží svit luny,

když měřím hloubku kapky,

která se skutálela z lístku na mou dlaň.

Poezie je rozpínavá rostlina.

Nejčastěji se rozevírá,

když slunce zavírá svůj krámek.

Kámen

Sedím na prahu

Přede mnou kámen se svou legendou

vedle něj tráva opětuje můj úsměv

Den jako stvořený

vydat se pěšky

do světa

A nechat za sebou

otevřené dveře těm

kteří přijdou po nás

Člověk

Potkám-li ráno dobrého člověka,

přizdobí mi prošlou noc.

Není to málo, ani moc,

však k radosti to stačí.

Chtěl bych potkávat člověka,

v němž koluje krev,

v němž člověčina žije,

v němž lidské srdce bije

a jehož úsměv zahání hněv.

Chtěl bych potkávat člověka,

který má rád děti

a před nikým a ničím nikdy nekleká.

Takového bych chtěl potkávat člověka,

abych mohl otvírat studánky

s Bohuslavem Martinů.

Člověk

Když někdy na dveře tvého bytu

zaťuká člověk,

otevři mu.

Může to být žebrák bez domova,

který nemá nikoho.

Pozvi ho dál,

vyslechni jeho povzdechy.

Budou silnější

než půlnoční bouřka

na obloze.

Obloha je jedna pro vás oba –

a ty i on jste pod ní vyrostli.

Lev a Střelec

Já zuřím

ty střílíš

já zuby cením

ty zaujímáš postavení

Po chvíli utichám

a zdánlivě dřímám

Ty odkládáš zbraň

a podáváš dýmku míru

Aspoň se nenudíme

a jeden o druhém víme

Nedělní ráno

Šel jsem do parku.

Ospalé město čerstvě umyté.

A náhle jsme byli tři:

já,

kos přede mnou

a nad námi káně.

Káně z výšky pozorovalo svět,

kos hledal potravu a vyzýval k rozhovoru

a já –

já jsem hledal klid

a poslouchal nedělní ticho.