EVA FRANTINOVÁ

„Emil Zola, více pověstný než slavný romanopisec francouzský dne 29. září náhle zemřel. Byl nalezen mrtev v ložnici své udusen plyny z kamen vycházejícími. Dne 5. října byl s velikou slávou bez církevních obřadů pochován. Pocházel z chudé rodiny původu italského a zemřel jako několikanásobný milionář zbohatlý výtěžkem ze svých románů, jež hltavě se četly ve všech kulturních jazycích, ne snad pro literární cenu svou, nýbrž pro ten bezohledný, brutalní naturalismus, kterým Zola beze všeho studu líčil neřesti svých hrdin a hrdinek ze všech vrstev prohnilé společnosti francouzské.

Vrcholu slávy dobyl si 20 svazkovým cyklem románovým, z něhož nejznámější jsou: Krčma, Nana, Germinal, Země, Člověk – zvíře, Peníze, Zkáza, Řím, Paříž…

Ve všech těchto spisech, z nichž každý byl slaven jako světová událost, Zola vystupuje jako zřejmý nepřítel církve katolické a jako u všech odpadlíků záští jeho čím dál více se stupňuje. Proto dána díla Zolova ‚na index‘, což ovšem jistým kruhům vzdělanců jest nejlepším doporučením.

Nietzche charakterizoval Zolu krátkým aforismem: ‚Zola – toť radost – páchnouti.‘

Při Zolových spisech jest významným to, že jeho poměrně nejčistší věci zůstaly méně známy a dožily se poměrně nejmenšího vydání. Za to ale nejnemravnější romány šly jako na dračku. Čím nemravnější, tím větší odbyt – až do 300 000 výtisků. Co v těchto Zola kreslí je skoro všechno prohnilé, až do dna zkažené, on nikdy nevykouzluje postavy, na nichž by lidská mysl s potěšením utkvěla a jí jaksi odškodnila za ty bídníky v lidské postavě a za ten hnus, v němž čtenáře až do konce vleče. Proto i spisy jeho se brzy zhnusí člověku duševně zdravému. Kochati se v nich může toliko duše nahnilá, aby po jich přečtení v tom bezedném bahně dohnila.“

Básníci z roku 2017, pište pro nahnilé duše! Půjde to na dračku?

Na Viewegha jsme krátký. Na Deník malého poseroutky dlouhý.

A přece každý touží po hltavém čtenáři. Být kýmsi čten a pochválen.