JIŘÍ KNOPP

Několik desítek přání k Novému roku, zejména abych byl zdráv, mě ukolébalo a vůbec jsem si nevšiml, že můj zdravotní stav se zhoršuje a že vůčihledně chřadnu až chátrám. Protože moje obvodní lékařka mě doslova bombarduje mnoha medikamenty a to v různých velikostech i barvách, které s nechutí zapíjím kohoutkovou vodou, byl jsem k projevům své tělesné nedostatečnosti hluchý i slepý.

Teprve když jsem se znenadání zhroutil do náručí svých přátel, se kterými jsem kráčel, aniž bych byl pod vlivem návykových opojných nápojů a probudil se tím, jak mě profackovávali, jsem si uvědomil, že už se blížím ke druhému břehu. Začal jsem si uvědomovat, že se po té naší hrbaté zeměkouli už poflakuji pěkně dlouho. Vždyť pamatuji, že jsme po naší rodné vsi vesnici chodili v dřevákách a můj děda zapřahal do žebřiňáku kravky, když chtěl sklidit ze svého políčka pár snopů pšenky. Do školy jsem chodil s břidlicovou tabulkou a učebnicí, která prošla rukama mnoha rukama vesnických žáků.

Ale moje babička dostala od listonoše dopis od svého muže, který bojoval v Itálii někde u Pijávy. Jo, to ještě byli pošťáci a pošta byla vážený úřad, před kterým každý slušný člověk smekal.

No jo, všechno možné pamatuji, třeba na to, že jsem dostával vysvědčení psané německy. My děti jsme měly všelijaké říkanky – když neumíš německy, tak si vlez pod necky.Víte vůbec co to byly necky? Nějakým nedopatřením jsem dostal ve třetí třídě z češtiny dvojku a z němčiny jedničku. Děda na mě křičel, až se mu třásl hlas: „To seš vlastenec?“ Drmolil jsem před ním der,die, das psí vocas, ale děda jen mávl rukou.

Když jsme později civěli na miniaturní obrazovku prvního televizoru v Čechách, mysleli jsme si, že už nic lepšího člověk nevymyslí. Jenže pokrok se přes nás řítil takovou rychlostí, že jsme ani nevnímali barevné filmy, barevné televizory, letadla, která na obloze vytvářela bílé čáry, automobily, řítící se velkou rychlostí po silnicích , jež ještě nedávno urovnával lopatou cestář, o kterém se zpívala píseň jak ho oslovila paní ve zlatém kočáře a pochvalovala mu jeho pěknou práci.

A najednou se přede mnou objevil počítač a já jsem uviděl stovky kilometrů vzdáleného vnuka a vyprávěli jsme si, jak se máme a co děláme. Prostě jsme skejpovali, já, slovutný kmet se svým vnukem, kterému jsem jako ukolébavku zpíval naší hymnu.

Jednoho dne jsem šel do schodů. Nebylo jich mnoho, pouze pár a mně se zatmělo před očima a já jsem z těch schodů spadl a vůbec se mi nechtělo vstávat. Vyslechl jsem si všelijaké poznámky, abych dával pozor, kam šlapu, a když jsem pod párou, abych seděl doma na zadku, ale já už jsem věděl svoje. Totiž že už mám na kahánku a že vydržím tak nejdýl do švestek. Medicína dělala, co mohla, vytáhla na mne všelijaké přístroje a aparáty, EKG, ultrazvuky, cétečka, a páni doktoři a paní doktorky psali a psali a bylo toho na pěkné štůsky papírů formátu A-4. Za medikamenty všech velikostí, barev a rozměrů jsem platil nehorázné sumy, polykal jsem je, ale můj zdravotní stav se nelepšil. Rozhodl jsem se, že zůstanu u toho, co jsem řekl předešle, a sice to, že jsem znovu stanovil nepřekročitelnou hranici – do švestek. Všechno mohlo být v pořádku až na to, že dlouho nepršelo a švestiček bylo tak do sáčku pro pana Hujera. Přece pro pár švestek nebudu umírat.

Tak jsem se pochlapil, vyházel jsem ty zpropadené léky a začal jsem sbírat bylinky, chodil jsem bos a začalo mi být ejchuchu, tak říkajíc do zpěvu. Ještě si počkám, jak dopadne ANO, kdo řekne NE a zda si pan Kalousek vezme znovu slovo. Jo, tak na to si počkám. Žádné švestky nebudou.