Z připravované knihy Tohle všechno je pravda

JIŘÍ JÍROVEC

Paní s hůlkou

Šla po Vinohradské ulici. Nenápadná starší paní o holi. Najednou se zastavila, zvedla hůlku do výšky a předvedla pohyb hodný Antonína Panenky. Zanožila pravou nohu a bodlem odkopla prázdnou krabičku od cigaret s chodníku na ulici.

Řekl jsem jí, že se takový pohyb sotva vidí u profesionálů. Odpověděla skoro omluvně. Od té doby, co chodí o holi, se prý nemůže pořádně shýbnout a tak pohozené věci už jen odkopává. Hůlka zaklapala o chodník, aby noze ulevila před dalším kopem.

Pozvání na kávu

„Pozvala mě domů na kafe,“ dávali kdysi dávno k lepšímu kamarádi, když potřebovali úvod k líčení erotické zkušenosti. Mně se to stalo až teď. Tedy ta káva.

Potkali jsme se u výtahu. Galantně jsem se změnil v liftboye, otevřel dveře a zmáčkl knoflík do jejího patra.

„Nechcete se stavit na kávu?,“ ptá se, když ve čtvrtém patře vystupuje. Proč ne – a tak sedíme v jejím pokoji a probíráme zdraví, rodinu a vůbec věci, o kterých lidi, kteří žijí sami, nemají s kým mluvit.

„Moc se na televizi nedívám, jen na fotbal,“ povídá, když si všimne mého pohledu směrem k obrazovce. „Jsem slávistka, bratr za ně hrával. Segi mu říkali.“ Poznamenal jsem, že si to jméno pamatuji.

Až mě zase jednou pozve, probereme u kávy Roberta Segmüllera a vrátíme se do doby, kdy byly sestavy mužstev zapamatovatelné.

Inspirace

Vystupuji z autobusu spolu s menší starší paní. „Pane, nevíte kde je tady ulice Nad lesem?“ ptá se. Jsem na místě, kde jsem do svých 28 let bydlel a najednou nevím, která to vlastně je. Nabízím, že ji spolu najdeme. Jde docela svižně a na první pokus stojíme před vilkou, kam měla namířeno.

Zazvoníme, kdosi přichází k brance otevřít a moje nová známá se na rozloučenou omlouvá: „Víte, už nechodím tak rychle, bylo mi devadesát.“

„Paní, vy ani nevíte, jak inspirující je vidět, že v pětasedmdesáti není všechno ztraceno,“ říkám, když odchází do tmy.

Dopoledne s blondýnkou

Sedím v kavárně a objednávám velké latté. Blonďatá servírka se omlouvá, že ještě nepřišlo zboží a nabízí zbylý medovník. Vytahuji knihu, kterou jsem si právě koupil, ale příběh autorovy manželky, která zahynula v Paříži při teroristickém útoku, potřebuje intimnější prostředí. Nechce se mi slzet na veřejnosti.

Místo toho čtu reakce na nedávný výrok politika, známého mírně přihlouplým úsměvem amerického střihu. Samoživitelky, které jsou nejvíce postiženy chudobou, si podle něj nevybraly toho správného chlapa. Napadá mě, že ta jeho možná taky ne.

Servírka opět prochází kolem mého stolu. „Rád bych se vás na něco zeptal,“ zastavím ji. „Víte, mě zajímají mladé ženy.“ Rychle dodávám, že jinak, než si asi teď myslí.

„Jak hledají mladé ženy, jako jste vy, toho správného chlapa?“ nabízím otázku a připomínám katolíkův výrok. Odpověď je překvapivá: „Nehledám oporu, snažím se být nezávislá“ a dodává, že jí to práce v kavárně umožňuje. Obsluha hostů ji prý živí lépe než umělecká škola, kterou vystudovala.

Zatím jí to vyhovuje. Je mladá a pozitivní. Odchází a její hlava zasvítí na druhé straně místnosti.

Než se vrátí, vybavuji si jiný rozhovor. „Jak se vám dnes prodává?“ ptám se v Albertu prodavačky mírně důchodového věku. „Musím pracovat,“ říká a dodává, že se osamělým ženám těžko hledá chlap na obranu proti chudobě. „Buď pije, nebo má dluhy a exekuce,“ vysvětluje.

Naznačuje, že starší ženy nehledají chlapa pro život, ale pro přežití. Jsou velmi ohroženy chudobou. Jsou samoživitelkami samy sobě.

„Moje“ servírka se vrací. Mohl bych se jí zeptat na řadu jiných věcí. Třeba na to, jak se zajistí, až přijde čas na rodinu. Nechci jí ale kazit dopoledne.

„Přijďte zas někdy,“ říká a namítá, že dýško, které jsem jí dal, je moc velké. „Kupte si za to nějakou kytku,“ navrhuji. „Kupuji si tulipány a ráda čtu,“ vyjevuje další detaily ze svého života. „To je k té květině,“ podávám jí sotva otevřenou knihu. Mířím zpátky ke knihkupectví, vím, že mají v regálu ještě jednu.

Školačka v Albertu

Jde s maminkou, baťůžek na zádech a v ruce láhev s pitím. Obsah vypadá šedozeleně a tak se ze zvědavosti ptám, co to je.

Jméno „drinku“ jsem nikdy neslyšel. Maminka vytočí oči ke stropu a se zřetelným odporem řekne „ona to má ráda“.

Cosi vybírá z regálu a tak pokračuji v konverzaci se školačkou. Dozvídám se, že chodí do třetí třídy. Přikývne, že má paní učitelku a upřímně dodá: „Mám jí plné zuby.“

Dvě minuty s pokladní z Albertu

Jsem její poslední zákazník. Platím a k pozdravu přidávám, že se už asi těší domů. Pokladní se usměje: „Copak domů, ale jedu na tři měsíce na Mallorcu.“

To je dost dlouhá doba, napadá mě otázka: „Budete tam pracovat?“ „Ale ne,“ přestane spěchat do šatny, „víte, mám tam dceru, vzala si Argentince, vnučce jsou čtyři a mluví španělsky.“

A svěří se s obavou: učí se španělsky, ale moc jí to nejde. „Vnučka si ze mě bude dělat legraci,“ dodává. Říkám, že až vnučka povyroste, zjistí, že ten divný jazyk, kterým babička mluví s maminkou, jí může k něčemu být. Znám to z vlastní zkušenosti.

Dobrá zpráva, špatná zpráva

Do naší laboratoře přišel na praxi Číňan neurčitého věku. Jmenovat se Teng. K bakaláři na čínské universitě chtěl získat kanadské PhD.

Na univerzitě ve Waterloo byli laskaví. „Koukni, Tengu,“ povídají, „my s vámi, kteří jste odešli na protest proti tankům na náměstí, soucítíme. Diplom ti uznáme a od podzimu můžeš začít.“

„Potíž je, že máš jen studentské vízum,“ pokračují s informací, která připomíná pohromu. „Tvoje školné tudíž bude dvakrát větší než pro Kanaďany, tak zní pravidlo.“

„Leda bys získal povolení k trvalému pobytu,“ objevila se troška naděje. „Musíš ale požádat ze zahraničí. Kanada není holubník.“

„Máme pro tebe dobrou zprávu,“ odlehčili situaci na imigračním úřadě. „Opatříš si americké vízum, zajedeš do města Buffalo a tam podepíšeš na konzulátu formulář. Z Toronta to stihneš za den a ještě si prohlédneš Niagaru.“

Teng je na hranicích přivítán otázkou, která se v Cimrmanově Africe nazývá zdvořilostní:

„Co tady chceš,“ vyštěkne pohraniční oficiál. „Jedu na kanadský konzulát, jsem tam objednán,“ šeptne Teng. „To by mohl říct každý,“ pokračuje úředník ozbrojený propiskou a přeškrtne vízum.

Jeho nadřízený se Tengovi za jednání kolegy omluví. Tedy takměř. Obratem se ale dostaví zmar: „Škrt je definitivní a tamhle je brána, kterou opustíš Ameriku.“

V Torontu se střídají roční období a s nimi naděje a zklamání. Tenga před domem odchytí bdělý policista. Všiml si šikmookce, hrabajícího se v autě.

Být v rukou policie a nestudovat, jak vízum předpokládá, je zpráva veskrze špatná. Situace se zlepší, když díky právníkům nedojde k deportaci.

A najednou přijde opravdu dobrá zpráva. Už na to přišli! Kurýr přiveze žádost z konzulátu do Toronta, Teng ji podepíše, kurýr odveze zpátky, v Buffalo ji zaregistrují a bude to.

Trvalo jim to dlouho, holoubkům, než přišli na řešení, které bych neváhal označit jako české.

Nějaký čas ještě uplynul, než administrativní mlýny vydaly dokument, který se jmenuje Landed Immigrant Status.

Teng se vydal tam, kde na něj čekalo jeho Waterloo. Město i symbol. Na univerzitě doklad prohlídli: „Teď je všechno OK, budeš platit stejně jako Kanaďani.“

„Má to ale háček,“ zmírňují Tengovo nadšení. „Tvůj čínský diplom u nás platil pět let a ty jsou pryč. Můžeš začít studovat, ale od prvního ročníku.“ Do laboratoře k nám přišel absolvent druhého ročníku. Jmenoval se Teng.