PETR ŽANTOVSKÝ

Letošní sté výročí vzniku první společné republiky Čechů a Slováků dalo a ještě jistě dá podnět k mnoha odborným (a asi častěji neodborným, různě ideologicky podmíněným) reflexím. Protože nemá smysl nosit sovy do Athén, případně zhušťovat už tak koncentrovaný roztok lží, zvolil jsem pro účel této vzpomínky jen jediné, zdánlivě prostinké, ale jak jsem přesvědčen: fatální téma, a to je nezávislost médií, jak se projevovala na tom stoletém půdorysu. Nebudu obtěžovat daty a statistikami. Spíš se omezím na jednotlivé, leckdy zobecňující postřehy a glosy, které možná ve své názornosti řeknou víc.

Století republiky je pro toho, kdo se zabývá mediální problematikou, zajímavé z několika důvodů. Předně: téhož dne jako sama republika, tedy 28. října 1918, vznikla i Československá tisková kancelář (ČTK). Z tohoto faktu je zřejmé, jak silně si tehdy nastupující politická elita uvědomovala důležitost hromadných sdělovacích prostředků (tehdy se u nás ještě neříkalo „médií“) jakožto kanálů, kudy tečou informace od státu k občanovi, případně k očím a uším nastraženým ze zahraničí.

ČTK byla, stejně jako o pár let později (1923) rozhlasové vysílání – tehdejší Radiojournal, státní firmou (mimochodem rozhlas po několik svých prvních let vysílal z budovy ČTK). Stát si tak bedlivě hlídal, kudy a jaké oficiální informace k publiku jdou. Skrze ČTK zároveň – díky spolupráci s velkými světovými agenturami své doby, Reuter, Havas a Wolff – zajišťoval informační toky vůči cizině.

To mělo nepochybně velký význam hlavně v prvních letech republiky, vzniklé dohodou mezinárodních velmocí pod dirigencí Spojených států. Rozpohybovaný geopolitický střed Evropy bylo třeba co nejrychleji stabilizovat, a to bez všestranných a hlavně věrohodných informačních toků nejde. Ostatně obě zmíněné instituce – tisková agentura i rozhlas – si uchovaly státní či státem dozorovaný status až do 90. let 20. století, a to navzdory několika změnám politických režimů, které naší zemí mezitím proběhly.

Vedle těchto státních „mediálních“ institucí samozřejmě vzkvétal trh s periodickým tiskem. To, co pomohl zakládat a rozvíjet v 18. století Václav Matěj Kramerius a co postupně kultivovaly zástupy dnes již zcela neznámých novinářů či vydavatelů, spolu s řadou originálních (Havlíček) či prostě jen pragmatických (od Grégra po Herbena) osobností na pomezí politiky a novinářství v letech před-republikových, zaznamenalo obrovský rozkvět za republiky. Vycházela dlouhá řada deníků, večerníků, postupně přibývaly (spolu s hospodářskou konjunkturou) i zájmové časopisy, novinový byznys byl tak mocný, že dokázal uživit některé politické strany (např. národní socialisty skrze Jaroslava Stránského a jeho vydavatelský dům Melantrich).

Vedle státem operovaných médií, ČTK a Radiojournalu jako etalonů základních a názorově nepřibarvovaných informací, tu vyrostal obrovský prostor pro názorovou žurnalistiku.

Jen krátce připomenu pár příkladů. Vedle již uvedených nársoc., kteří se politicky projevovali na stránkách Českého (resp. později Svobodného) slova, tu byli agrárníci a jejich deník Venkov, národní demokraté a list Národní politika (mimochodem, byl to list, řekli bychom dnes: bulvární, a proto si vysloužil skoro až něžné lidové označení „Čubička“), sociální demokraté měli své Právo lidu a komunisté Rudé právo. Vedle toho vycházely také Lidové noviny, původně list brněnský, který sice neměl bezprostředního vlastníka na politické scéně, ale v zásadě se držel politiky Hradu, tedy Tomáše G. Masaryka, který do nich i anonymně přispíval.

Malá odbočka: na této tradici chtěl po roce 1989 stavět Václav Havel, také on měl zprvu největší tiskovou oporu v obnovených Lidových novinách, ale to bylo v době, kdy u nás ještě dozrávaly první nesmělé květy demokracie, což se projevovalo i existencí opozičních novin. Třeba takový někdejší Český deník (později týdeník) Josefa Kudláčka byl po jistý čas vyhraněně protihavlovský.

Co bylo na tomto dělení tiskové scény nejdůležitější, je právě ona neanonymní, adresná a jmenovitá pluralita podpořená jasností a pevností názorů a stanovisek. Zatímco pravicové noviny (Národní politika, Venkov, polední Expres a další) zastávaly názory politické pravice, a adresně jednotlivých stran, stejně tak to platilo na druhém pólu, u Práva lidu a Rudého práva. Nebylo myslitelné, aby pravičák Dyk přeběhl z Národní politiky do (příkladně) Práva lidu, nebo levičák Fučík do „Čubičky“. Což je mimochodem jeden z nejrozkladnějších úkazů a faktorů na poli dnešních českých médií. Novináři korzují mezi zaměstnavateli; je úplně jedno, zda je týž žurnalista jeden rok zaměstnán v Hospodářských novinách, druhý v Právu a třetí v Mladé frontě Dnes. Na obsahu těch deníků totiž většinou nepoznáte, zda tyto noviny a jejich autoři mají vůbec nějaký názor.

Zájem, to ano, ale to je něco jiného. Zájem prosazovat u veřejnosti toho či onoho politického oblíbence ale ještě neznamená zastávat nějaké jasné a pevné politické názory. Vzniká tak nekonečný beztvarý amalgám tvořený zástupem bezpohlavních „mužů bez vlastností“ (jak to kdysi trefně nazval rakouský spisovatel Robert Musil), kteří se prostě nechají najímat na (někdy i dost špinavou) novinářskou práci, aniž přitom mají či musí mít nějaký názor. Stávají se tak často oněmi slovutnými „užitečnými idioty“, kteří jsou jen beranidlem pro zájmy stojícími vysoko nad nimi.

Výjimkou jsou Haló noviny, které vydávají komunisté tak trochu podle prvorepublikového receptu: skrze straně blízkou akciovku. Výsledkem je stranický orgán, jak se psávalo v záhlaví novin kdysi, u něhož nehledáte žádné neurčité fráze, ale jasná stanoviska. Chcete-li vědět, co si myslí tato strana, otevřete Haló noviny.

Zúčastnil jsem se mnoha diskusí na téma, zda je dobře, že si Andrej Babiš koupil mediální firmu Mafra (vydávající deníky MfDnes a Lidové noviny), a pět let před ním Zdeněk Bakala, jenž koupil podnik Economia (vydávající mj. Hospodářské noviny).

Bez ohledu na to, zda mi jsou nebo nejsou blízké politické názory Babišova hnutí ANO nebo Bakalou sponzorované TOP 09, jsem vždy hájil názor, že je lepší, když víme, komu dané noviny patří, aspoň totiž víme, čí zájmy hájí a čím jménem mluví.

Nemohu tak třeba od Lidových novin očekávat komentář blízký tradiční levici, nebo od Hospodářských novin objektivní analýzu politické scény, na níž dominuje Bakalův ekonomický i politický konkurent Babiš. Ani to po nich nechci. Stačí, že vím, čí chleba jedí, a tudíž čí píseň zpívají. Masové rozhořčování nad tím, že Babiš vlastní média, považuji za pokrytecké a kontraproduktivní. Kdyby si je koupil přes firmu Novák s.r.o., obsahový výsledek by byl stejný, jen bychom nevěděli, proč. Teď to víme, a to je poctivé. Tak nějak totiž vypadala právě mapa tisku mezi dvěma světovými válkami.

A tak ostatně vypadá dosud mapa médií v mnoha jiných zemích. Když jste v Německu nalevo, čtete Süddeutsche Zeitung, jste-li napravo, pak Frankfurter Allgemeine Zeitung. Jste-li britský socialista, je vám blízký Guardian, jste-li konzervativec, pak The Times. Volíte-li v USA republikány, pak sledujete Fox TV, pokud demokraty, pak CBS či CNN. Je to čitelné a srozumitelné. A pak není třeba šermovat slovy o nestrannosti a nezávislosti. Jak pravil kdysi Miroslav Macek, v médiích žádná nezávislost neexistuje, je jen závislost, o níž nevíme, na kom.

Pro tento účel vynechám období nacistického protektorátu. Vše v tehdejším Česku bylo vyšinuté, politický život paralyzovaný nebo zahnaný do ilegality, a stejně tak i tisk. A ten oficiální, jemuž vévodila jména jako Moravec, Krychtálek či Vajtauer, nestojí za upuštěné slovo.

Proto stručně k poválečnému tříletí. Mezinárodní politická situace sice omezila pluralitu na domácí politické scéně (byly zakázány pravicové strany), ale co se týče vztahu vlastníka a média, vycházelo se z prvorepublikové praxe. Jen k ČTK a rozhlasu přibyl ještě zestátněný československý film. Noviny zůstávaly stranické.

Což formálně trvalo i po únoru 1948. Nadále byla vydavateli Svobodného slova strana socialistická či Lidové demokracie strana lidová, přibyla svazácká Mladá fronta či odborářská Práce, komunisté, mezitím sloučení se sociálními demokraty, měli své Rudé právo. Obsahově ale všechny tyto tiskoviny zastávaly politiku tzv. Národní fronty, tedy jednotnou linii řízenou KSČ (v roce 1960 dokonce vtělenou v roli vedoucí síly do Ústavy ČSR).

Mluvit o pluralitě v tomto období tak lze jen v jinak definovaném smyslu. Pluralita a názorová osobitost byla dána nikoli už vydavatelsky či vedením redakcí, nýbrž autorskými osobnostmi. Když si projdete seznamy někdejších zaměstnanců či autorů všech uvedených a mnoha dalších tiskových titulů té doby, najdete tam v různých obdobích víceméně veškerou elitu dobové intelektuální i kulturní sféry.

Občas se to demonstruje na průběhu událostí tzv. Pražského jara, ale když dovolíte, uvedl bych zde příklad druhé půle 80. let, a to nejen proto, že už si je pamatuji jako přímý účastník tehdejšího dění. V podstatě souběžně s nástupem M. S. Gorbačova a jeho perestrojky a glasnosti v SSSR pronikaly do českých médií i rozmanité názorové proudy, nesené nastupující generací autorů. Část z nich (dnešní sedmdesátníci) patřila k těm, kdo vstupovali na veřejné pole v průběhu 70. let, a v daném období se začali mísit s autory o půl generace mladšími. Dobře to bylo vidět na kulturní publicistice. Příkladem stůjž týdeník Tvorba, zejména v druhé půli 80. let (s jistou nadsázkou bych řekl, že šlo o zmenšenou československou odpověď na tehdejší sovětský Novyj mir). Jednoduše řečeno, intelektuálně a kulturně jsme vstupovali do dějin po listopadu 1989 „v plné zbroji“. To však nemělo dlouhého trvání.

Jak už bylo řečeno, ještě 90. léta v českých médiích (mluvím zejména o tiskových, později vrostl význam zejména televizí) představovala jistou svobodu, pluralitu a názorovou přehlednost. Právo, transformované z Rudého práva, se přiklonilo k názorům sociální demokracie, Lidové noviny mluvily za Havlův Hrad, z Mladé fronty se na mnoho etap vyvinuly středově-liberální noviny. Mnoho listů zaniklo (odborářská Práce, socialistické Svobodné slovo, lidovecká Lidová demokracie).

Tehdejší pozorovatelé tomu tleskali: ejhle, sláva, že strany už nevlastní tisková média! Jak farizejsky se tento potlesk posléze vybarvil! Skutečnost, že názorové proudy a společenství neměly vlastní – jak se dnes často říká: transparentní – mediální platformy, znamenala v důsledku, že se mediálního světa zmocnily netransparentní zájmové skupiny, činící z novinářů a sdělovacích prostředků služky svých zájmů. A to platí v neztenčené, ba namnoze čím dál vyšší míře dosud.

Nejlépe to je dnes vidět na veřejnoprávní České televizi. V ní už nevládne management ani vůle koncesionářů, kteří jsou nuceni zákonem tento mediálně-podnikatelský moloch platit nepřímou daní, ale zaměstnanci, přesněji řečeno vybraná skupina vlivotvorných redaktorů, kteří jsou převodními pákami svých chlebodárců daleko za obrazovkou.

Stačí se podívat na statistiky, z nichž plyne, že v době, kdy např. TOP 09 (ve volebním období 2013-2017) se pohybovala kolem 10 % voličského zájmu, politici a komentátoři spjatí s touto stranou byli nejčastějšími hosty názorových pořadů ČT. Mimochodem, dnes je tato strana na tenké hranici mezi bytím a nebytím ve Sněmovně, ale přesto je na obrazovce denně. Zřejmě se tu někdo řídí heslem „nesejde z očí, nesejde z mysli“.

Slyšíme stále silněji všude kolem sebe, že jednou z nejvyšších hodnot je novinářská nezávislost. Že novináři jsou nadáni jakousi nevídanou privilejí vstupovat do našich životů a řídit je (dodejme: jak jim jejich loutkovodiči poručí). To je ovšem fráze hodně dutá.

Nejvyšší novinářskou hodnotou je pravdivost a objektivita. Ani jednoho nelze stoprocentně dosíci, už proto, že, jak víme, ani sám svět není stoprocentně poznatelný, tedy i všechny naše pravdy jsou limitovány přinejmenším mírou poznatelnosti věcí a událostí. Nicméně, a viděli jsme to na ukázce fungování a koexistence politické a novinářské scény v meziválečném období, ona „pravdivost“ může prostě spočívat v poctivosti. Přiznám-li poctivě, z jakého úhlu pravdu hledám a posuzuji, pak mluvím pravdu, jsem pravdivý. Zatajuji-li skutečné pozadí a skutečné zájmy, které ve své práci hájím, pak nejsem novinářem, ale propagandistou.

Propaganda, a tudíž manipulace, totiž nespočívá v tom prosazovat otevřeně nějaký názor a přiznávat, že je jednostranný (či stranický, chcete-li). Manipulací, a tedy skrytou propagandou, je situace, kdy vědomě lživě předstírám nestrannost.

A to je asi nejčastější syndrom a největší nemoc dnešní české žurnalistiky. Po stu let od zrodu demokratických procedur v našich zemích je to dosti smutný výsledek.