JIŘÍ JÍROVEC

Malý český člověk vždycky věděl, co kdy kdo měl říct.

Jan Werich

Národní umělec Max Švabinský vyhověl v roce 1950 žádosti Gusty Fučíkové o zhotovení portrétu Julia Fučíka.

Máme rok 2018, tedy žádné kulaté výročí, ale proti komunistům se vyplatí bojovat. ČRo Plus tedy připravil fiktivní rozhovor, v němž se renomovaný malíř takměř distancuje od kšeftu, který vzal.

Co vedlo autora, narozeného v roce 1989, aby se zabýval stařičkou událostí a napsal skeč připomínající protektorátní rozhlas? Chtěl naznačit, že kdyby on byl Maxem, službu komunistické propagandě by odmítl?

Byla to nouze, které přinutila herce, aby v propagandistickém paskvilu účinkovali? Nebo strach odmítnout roli?

Fučík byl produkt První republiky, přesněji řečeno politického klimatu té doby. Nerado se připomíná, že většina intelektuálů jeho věku tehdy tíhla k levici. To byl i případ V+W, kteří se s Fučíkem stýkali.

Byla to generace, která prožila světovou válku a chtěla se odpoutat od společnosti, která ji vyvolala. Vývoj v Rusku tehdy dával naději do budoucna. Možná, že se někteří raději mýlili se Stalinem než s protivníky Sovětského svazu. Víra nepotřebuje informace. Právě naopak, čím míň víme, tím pevněji se věří.

Každá doba má svoji míru zaslepenosti potřebnou ke kariéře. Můžeme se zpětně posmívat lidem, kteří tehdy neviděli to či ono, ale zrovna tak slepí jsou současní zbožňovatelé nového velkého vzoru. To přece dokazuje i socioložka Šiklová.

Každá společnost potřebuje hrdiny. Měla by je ochraňovat, protože přesahují přechodné období samo. V české společnosti se stále rojí post-statečné mládí. Chce si také užít kopnutí do minulosti. Kdo s nimi nekope, není Čech a jde proti nim.

Fučík se po válce stal symbolem statečnosti. Symbol znamená zjednodušení. Dopouštěli se ho i komunisté, takže Fučík byl málo znám jako lidská bytost, tedy jako člověk, který sedí ve vězení a ví, že nevyvázne.

Fučík byl zpochybňován lidmi jako Václav Černý, Egon Hostovský a (s jistou mírou opatrnosti) Ferdinand Peroutka. Uvolnění druhé poloviny šedesátých let přeneslo jejich obviňování a pochybnosti do veřejného prostoru.

Jiří Peňás ve svém článku Julius Fučík, práskač nebo hrdina zmiňuje články Miroslavy Filípkové z roku 1967. V Mladém světě se tehdy dožadovala „pravdy“ o Fučíkovi.

Jeho článek byl napsán v roce 2017, kdy již byly pravdy, jichž se Filípková dožadovala, dostatečně vyjeveny. Je tedy zřejmé, že titulek „Julius Fučík, práskač nebo hrdina?“ je zavádějící.

Zmíněný autor přináší svědectví o shromáždění u pražské Lennonovy zdi, kde se (již) 8. prosince 1989: „četlo „tajné svědectví“ Marie Zápotocké, zaznamenané v roce 1971 historikem Miroslavem Krylem, podle níž byl Fučík prominentní vězeň, spolupracoval s gestapem, identifikoval Jana Ziku, asistoval při mučení a tak dále, takže i Reportáž je od začátku do konce lež, jak se na tom Marie od první chvíle shodla s manželem Antonínem, který říkal, že to je dílo Václava Kopeckého, ale disciplinovaně držel linii.“

Pospíšili si ti, jimž Fučík obracel žaludek do zvratků. Od té doby obteklo Kampu mnoho vody a s ní odplula mnohá nepravda.

Svědectví Marie Zápotocké nebylo nikde nalezeno. Pochybnost byla zaseta a o nic jiného nešlo.

Bylo prokázáno, že Reportáž je autentická, psána Fučíkovou rukou a otištěna jen s několika změnami.

Byl zveřejněn protokol výslechů tak, jak byl podepsán komisařem Böhmem.

Tento dokument naznačuje, že Fučík unikal do světa jakéhosi happeningu. Například dlouze objasňoval klíč, který se svými spolupracovníky používal pro sjednávání konspiračních schůzek. Šlo o kombinaci data, čísla tramvaje, její zastávku a hodinu. Vše se dobře pamatovalo. Böhm se dozvěděl i to, že se občas nezadařilo. Třeba když se zapomnělo na to, že na Štědrý den odpoledne nejezdily tramvaje.

Bylo objasněno i chování Fučíkovy ženy Gustiny. Původně byla obviňována, že odmítala zveřejnit motáky, které Fučík posílal z vězení. Taková „kurva komunistická“ to byla.

Zase Radio Jerevan. Je pravda, že je nevydala. Tedy s tím rozdílem, že Gustina nepomáhala tehdejší propagandě skrývat pravdu, ale chtěla, aby vznikl památník všech novinářů, kteří zahynuli za války. Fučík v něm měl mít čelné místo. Problém byl v tom, že mezi oběťmi byli i pravicoví novináři.

Fučík měl vazby na Osvobozené divadlo. Byl kritický k bezpředmětnému humoru, který V+W programově provozovali. Vše změnila střelba do protestujících dělníků. Voskovec řekl, že se tehdy s Werichem nasrali a napsali hru Caesar (1932). Tím začalo jejich sociálně a antifašisticky zaměřené období. Fučík k tomu tehdy poznamenal, že to je ono, že už to (společnost) bolí.

Přelévání přízně k aktérům tohoto příběhu je skoro humorné:

Prvorepubliková pravice V+W nenáviděla a nakonec se jí podařilo OD zlikvidovat. Když V+W emigrovali, do USA dozvěděli se, že vlastně byli „předčasní antifašisté“.

Po válce se vrátili jako celebrity a obnovili činnost jako Divadlo V+W. Voskovec navíc dostal jednu režii v Národním divadle. Když v roce 1948 emigroval, začal doma vadit. V+W byli na nějakou dobu pozasunuti a s nimi i vztah, který s Fučíkem měli.

Když měly v roce 1956 vyjít Hry Osvobozeného divadla, Werich odmítl, aby vyšly jen pod jeho jménem. Buď oba autoři anebo nic, řekl a kupodivu uspěl.

Werich byl trvalou hvězdou. Na konci padesátých let se vrátil k divadlu a s Horníčkem obnovil tři původní hry OD. To již byl Fučík v pozadí zájmu.

Divadlo Estrády a satiry, později přejmenované na ABC, mělo svoje potíže s hloupostí režimu, ale není pravda, že byl Werich odstraněn. V korespondenci s Voskovcem uvádí, že ho již nebavilo hrát. A byl nemocný.

Voskovec se v polovině šedesátých vrátil na českou kulturní scénu knihou Tmavomodrý svět.

V roce 1968 dokonce dostal nabídku na režii v Činoherním klubu, ale nemohl ji z existenčních důvodů přijmout. Werich se stal podpůrcem Dubčekova socialismu s lidskou tváří a byl s jeho pádem odsunut do pozadí.

V mezidobí 1969-89 byli V+W zmiňováni jako „Osvobození“. Fučík do obrazu opět nezapadal.

Werich dostal určitý prostor po podepsání Anticharty. To již ale byl příliš nemocný na to, aby mohl svoje „národní umělectví“ provozovat. OD přestalo společnost zajímat.

Po listopadu 1989, kdy již byli V+W bezmála deset let v hereckém nebi, přišel čas na konečné řešení Fučíka. Nálepka „Pozor komunista“ byla přeleštěna a poslední bitva o jeho vymazání vzplála. Bylo třeba odstranit sochy a přejmenovat ulice. Na to jsme v naší kotlině pašáci.

Dávno, dávno tomu, co Karel Havlíček napsal:

Tak to chodí na tom světě

každou chvíli jinák,

dneska ctí tě za svatého,

zítra budeš sviňák.

Někdy stačí i nepřímá narážka. Třeba věta „Gusta Fučíková svého muže věrně doprovázela i přesto, že měl celou řadu milenek“. To lze napsat i o jiných idolech. A další ideály se budou viklat…