MILAN BLAHYNKA

Redaktorka Lidových novin Jana Machalická, zaručeně nepodezřelá ze sympatií k čemukoli, co ohrožuje nebo mohlo by ohrozit panující poměry, nastolené po listopadu 1989, zastala se 8. srpna Karla Gotta, jehož označila čtveřice členů „celkem nedůležitého spolku“ Asociace spisovatelů (Kahuda, Borzič, Lipár a Hůlová) za celoživotního oportunistu, za „synonymum beznázorového prospěchářství a pokleslého masového vkusu“, za pěvce, jaký nesmí a nemůže reprezentovat českou kulturu, byť si ho – spolu s Dagmar Peckovou, Martou Jandovou – pozvali k vystoupení němečtí pořadatelé koncertu. Reprezentovat českou kulturu, jízlivě komentuje jejich petici Machalická, „mohou jen oni – neochvějní ve svých názorech a stateční bojovníci za svobodu z větší části narození kolem roku 1980“. Jen „oni mají jasno: děje jsou buď černé, nebo bílé. Mezitím nic neexistuje“. Na rozdíl od nich Machalická soudí, že Gott sice „věru není symbolem odporu vůči totalitě a skutečně přežil všechny režimy. No a co má být, je romantický tenor a tomuto zaměstnání se po celý život věnoval. Měl snad přestat zpívat své cajdáky a požádat Plastiky, aby ho vzali mezi sebe? Nebo jít do kotelny?“

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Ivan Fontana (vlastním jménem Mojmír Soukup, 1946) je našim čtenářům známý především jako autor skvělých aforismů (i těch metaforických, tzv. metaforismů), intelektuálních paradoxů, bonmotů a jiných „vteřinových románů“, zatímco jeho tvorba básnická, popř. prozaická, zůstává v jakémsi stínu, stranou, stojí v závětří „větru aforismu“. A to je možná škoda, jak alespoň ukazuje jeho nová básnická sbírka, kterou vydalo Nakladatelství Kmen v Křenovicích v loňském roce pod názvem KOLOTOČ SVĚTLA (s podtitulem Obrazy a básně, s ilustracemi Idy Huttové a v pečlivé redakci Ivany Blahutové; 199 str. ISBN 978-80-906880-1-8). Především prozrazuje autorův talent lyrický, umění lyrické zkratky, poetické hudby, slovesného popisu, jenž však není samoúčelný, schopnost vidění skutečnosti jako barevné palety plné neobyčejných chvil, zázraků, paradoxů i vlnivých efektů. Jako by svět kolem sebe autor „osrdečňoval“, pokud bychom si vypůjčili výraz z dílny Jiřího Wolkera: „Srdce, tvůj atomový reaktor, / se chystá ke vzpouře.“ (Takto oslovuje zřejmě Petrarcovu Lauru, s. 9). Je jistě také umění vidět básně „ve skle vzduchu, v křídlech knih“, seznat „do jaké výše srdce sahá, / do jaké šíře lze jej rozevřít.“ (s. 13)

RUDOLF HEGENBART

V měšťanské škole v Herálci byli naši učitelé vlastenci. S velikou úctou seznamovali nás žáky s velikány našeho národa z oblasti kultury, vědy, politiky. I když naznačovali, že k tomu či onomu mají výhrady, nikdy nepropadli k formám urážky, ponižování, zneuctívání. Uznávali je jako osobnosti našeho státu, které v každé konkrétně historické době pracovali pro národ. Mezi velké osobnosti řadili i prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše. Ve škole zavládl smutek dne 3. září 1948. Tehdy nám četli, v hlubokém pohnutí, oficiální zprávu, že prezident Beneš zemřel. Konstatovali, že zemřel klidně, bez smrtelného zápasu, spíše jakoby v hlubokém spánku, v kruhu své rodiny. Dnes už nevím, kdo tehdy napsal smuteční verše, který si dodnes pamatuji: „Dne 3. září čas vyslovil, co bylo bázní vysloveno. Viděl jsem, jak zesmutněli kronikáři a do mramoru vryli jeho jméno. Šel tiše. Šel za svým učitelem. Šel jak vždy chodil. S kabátem přes rameno, lehce usměvavý a hlas: Buďte zdrávi!“

FRANTIŠEK UHER

Dávno pradávno, ve starověkém Římě, napsal Marcus Tullius Ciceron historia magistra vitae. Po našem: Dějiny jsou učitelkou života. Na té prosté pravdě se za celá tisíciletí nic nezměnilo. Základem historie má být pravda. Věcná, třeba drsná, nelichotivá, ale nezkreslovaná politickým či náboženským přesvědčením, případně konkrétním zadáním. Právě v tom však vězí kámen úrazu. S ničím se nemanipuluje tak snadno jako s historií. I poznatky relativně nedávné, zaznamenávající události posledních šedesáti let, jsou mnohdy líčeny v krkolomných kotrmelcích. Nemělo by tomu tak být, ale platí tady přísloví, že každý má tu svou za jedinou… Pravdu. Třeba zamlženou, zmanipulovanou, překroucenou, tendenční. Případně zkreslovanou z neznalosti. Respektujeme právo na vlastní názor, ale nesmí být vnucován ostatním jako definitivní! Pamětníci, jichž zákonitě ubývá, mají často dojem, že dotyčný žil v jiné době, v jiné zemi, dokonce snad na jiné planetě.

KAREL SÝS

Obdivuji Milana Blahynku, že se tak podrobně dokázal zabývat osobou Karla Pioreckého.

STANISLAVA KUČEROVÁ

Slovo svoboda patří v naší kultuře k těm, která vyslovujeme s úctou. Je to slovo symbol, slovo ideál, slovo heslo, slovo program. Ztělesňuje patos tisíciletého boje člověka proti násilí a útlaku všeho druhu. Být svoboden, to znamená nebýt otrokem, nebýt nevolníkem, nebýt poddaným, nebýt slouhou.

JAKUB STEIN

Ještě než se pověstně pohotovému personálu slavné kavárny Louvre podařilo přispěchat s otázkou, co si pánové Roubíček a Kohn, štamgasti podniku, budou tentokrát přát, pánové vytáhli, každý zvlášť, vytržený list z neméně pověstných Lidových novin a zasmáli se; oba si přinesli stejný článek a podivuhodně se sřekli:

– No není to záhada?

EVA FRANTINOVÁ

„Nehlaste výsledky tak často trhá to srdce

poslední písmeno abecedy nenávidím

JAROSLAV ČEJKA

Karlu Pioreckému