O slovinských básnících česky
Slovinskou literaturou se dlouhodobě zabývá (a také ji na pražské filozofické fakultě přednáší) dvojdomá slovinsko-česká literární historička doc. Dr. Alenka Jensterle-Doležalová. Jako básnířka patří rovněž k dvojdomým tvůrcům. Na podzim minulého roku vydala svou monografii KLJUČI OD LABIRINTA s podtitulem O slovenske poeziji (Praha 2017, 267 stran). Pro nedostatek místa se bohužel nemohu citovanou prací podrobněji zabývat. V první kapitole pojednává o počátcích slovinské moderní poezie, soustřeďuje se především na antické mýty a postavy v Prešernově básnické tvorbě. Interpretoval je v souvislosti s osudy Slovinců. Podle názoru slovenisty Viktora Kudělky slovinský romantický tvůrce spojoval osobní problematiku s otázkami národního společenství. Autorka se pokouší zasadit Prešernovu tvorbu do středoevropského romantického kontextu, především se zmiňuje o českých romanticích Máchovi, J. Kollárovi, J. K. Erbenovi aj. (mohla se zmínit též o slovenských romantických tvůrcích), uvádí významné polské romantiky Adama Mickiewicze, Julia Slowackého a některé další. France Prešeren jako první vytvořil osobně lyrickou a filozoficky zdůrazněnou poezii v slovinské básnické tvorbě.
Na Prešernovu básnickou tvorbu navazovali další slovinští básníci koncem 19. a na počátku 20. století. Pro slovinskou poezii je dokonce významné, že v slovinské poválečné tvorbě i v dramatice se objevují známé antické postavy Odyssea, Prométhea a Orfea, které Prešeren uvedl do slovinské lyriky.
Ve dvou následujících kapitolách autorka analyzuje poetiku poněkud pozapomenutých básnířek z tohoto období – tvorbu Vidy Jerajové (pravým jménem Františka Vovková) a Lili Nové. Literární historie tvrdí, že generace ženských autorek v uvedeném období je těsně spjata s feministickým hnutím, které se výrazně projevovalo ve veřejném životě. V samostatné stati poukazuje na funkci antických mýtů v slovinské poezii v první polovině 20. století. Dvojdomá rakousko-slovinská tvůrkyně Lili Nová (otec Němec, matka Slovinka) celý život psala německy a slovinsky a byla jakýmsi prostředníkem německé a rakouské literatury v slovinském prostředí. Byla výborná překladatelka slovinské poezie do němčiny (např. F. Prešerna) a z němčiny do slovinštiny (např. J. W. Goetheho). A. J. Doležalová ji označuje jako typickou středoevropskou autorku.
Gorickou rodačku Ljubku Šorliovou, kterou se autorka zabývá v další kapitole, řadí k tzv. pomezním slovinsko-italským autorům. Kulturně působila spolu s manželem na slovinském území, které bylo po 1. světové válce obsazeno Italy. Básnířka ve své přírodní lyrice navazuje na básnickou tradici autorů 2. poloviny 19. století.
Zde mohla autorka podle našeho názoru pojednat aspoň stručně o první slovinské romantické básnířce Fanny Haussmannové (1818–1853), Němce, která se připojila ke skupině národovců v revolučním roce 1848 a jež zůstává dosud šířeji neznámá. Dokonce ani literární lexikony nepřinášejí o ní dostatečné a věrohodné informace. Jedině v knize Skrivnost Fanny Haussmann o ní píšou literární historici a životopisci, uveřejňují faksimile a přepisy všech otištěných slovinských básní, faksimile jediné dochované rukopisné německé básně, její přepis a slovinský překlad.
Básník Gregor Strniša, který zemřel poměrně mladý, výrazně obohatil představivost a jazyk slovinské básnické tvorby. Sémantika snu v jeho sbírce Odysseus je předmětem zkoumání v samostatné kapitole. Samostatný výklad věnovala autorka monografie diskursu lyrického subjektu v rané (nikoli ranní!) básnické tvorbě jednoho z významných básníků minulého století Tomaže Šalamuna.
Obraz čarodějnice v tvorbě slovinské básnířky Svetlany Makarovičové je předmětem dalšího autorčina výkladu. Básnířka přinesla do slovinské poezie zcela novou poetiku. Přitom se opřela o lidovou mytologii a vytvořila osobu čarodějnice jako výraznou postavu epických balad.
V závěrečné kapitole se A. J. Doležalová soustředila na rozbor změn lyrického subjektu ve slovinské poezii v šedesátých letech, tj. v tvorbě nejen S. Makarovičové, nýbrž také v poezii tvůrců druhé básnické generace (Dane Zajc, Gregor Strniša, Veno Taufer, Saša Vegriová). Podle názoru Borise Paternua je to tzv. odvázaná generace. Autorka monografie se domnívá, že básníci uvedené generace hledají a nalézají nové metafory a vytvářejí vlastní poetiku.
Monografie Alenky Jensterle-Doležaové O slovinské poezii značně důkladně a přehledně mapuje slovinskou básnickou tvorbu posledních dvou století a přináší některé nové pohledy na tvorbu slovinských básníků.
Je opatřena dosti rozsáhlým soupisem pramenů a literatury, obšírným českým a anglickým shrnutím a jmenným rejstříkem. Je dobré, že A. Doležalová připojila také dvě recenze slovinských literárních historiků, jež zasvěceně hodnotí práci jako významný příspěvek do dějin slovinské literární historie.