JIŘÍ KNOPP

Vidím to jako dneska a už je to pěkných pár let. Bylo mi deset let a přinášel jsem v obálce dědečkovi ukázat vysvědčení. Bylo na něm vytištěno Grosdeutches Reich – Protektorat Böhmen und Mähren, Land Böhmen.

Věděl jsem, že ho nepotěším. Ne známkami, ty jsem měl docela dobré, ale ten vytištěný název naší země v německém jazyce dědovi jistě pohne žlučí. Když měl na začátku okupace vyvěsit prapor, tak až když ho strážník Fejfar potřetí prosil téměř na kolenou, zakoupil v papírnictví pana Halbicha tu papírovou ostudu s haknkrajcem a přibil ten papírák na vrata.

Děda byl zelinář a tak mě přijal vsedě na bedně od zeleniny. Podal jsem mu cvikr, vysvědčení a začal jsem chroustat mrkev. Najednou jsem si všiml, že se mu začaly třást ruce a potom vykřikl: „Jiříku, to jsi vlastenec a máš dvojku z češtiny a jedničku z němčiny!!!“

„To ona čeština je hrozně těžká.“

„Tak on český jazyk je těžký, co? A němčina der die das, psí vocas je lehký?“

„Ale dědo, vždyť mám samé jedničky, jenom jednu dvojku…!

„Hele, tady je napsáno gut a to znamená dobrý a dobrý znamená trojka, tak mi nevěš bulíky na nos!“

„Jenže u Němců znamená sehr gut jedničku a gut dvojku.“

Nechtěl jsem svoji kůži prodat lacino. Děda dával za vysvědčení docela pěkný peníz. Nechtěl jsem o peníze přijít. Pro desetiletého kluka je každá koruna dobrá.

Díval jsem se na Barrandov a poslouchal jsem, jak se z té krásné kavárny nesla přes Vltavu píseň o tom, že letí šíp savanou. Kousek dál vykukovaly věže Vyšehradu a ještě dál, ale to už bylo v takovém mlžném oparu, jsem tušil Hradčany.

Začal jsem zpívat naši českou hymnu. Děda se postavil vedle té bedny na zeleninu a šeptl mi do ucha – tišeji Jiříku, nebo nás oba postaví ke zdi. Potom vytáhl z kapsy připravenou bankovku, podal mi ji a povídal: „A tu češtinu si oprav a babičce raději neříkej, že jsem ti nějaké prašule dával.“

Já vím proč: aby mi babička také nějaké korunky dala. A to ona dala a neměla u toho takové hemzy jako děda.