JAROSLAV KOJZAR

Ta naše ulička je úzká, velmi úzká. Vede zezdola nahoru a ze shora dolů. Tak to v životě a vlastně, i pokud jde o uličky, bývá. Tam nahoře je zámek a lze si to po ní zkrátit třeba cestou do zámku nebo do kostela. Zámek má překrásnou zahradu a je v něm domov důchodců. Zatím. Všechno je u nás zatím. Tedy nejen v naší uličce. Auta tu zabírají půl vozovky a někdy i víc. Když jede větší auto, které se snaží dopravit k některému z obyvatel větší náklad, musíme odejet a zase se obloukem kolem dokola kolem nejstarší části města se vrátit. Horší je to, když nejsme doma. Pak prý velké auto musí i několik desítek metrů couvat dolů a při tom si dát pozor, aby nepoškodilo tady zaparkovaná osobní auta či samotné domy zdejších obyvatel.

Ulička je jednosměrná. Jezdí se jen zezdola. Pokud je překážka v cestě, couvá se. Auta jedoucí seshora musí použít širokou silnici ze zámku, do níž naše ulička ústí. Tedy kromě cyklistů, na něž sice také platí zákaz vjezdu a dokonce jízda v protisměru, ale s tím si nikdo nic nedělá.

Chodci mohou pochopitelně chodit, kudy chtějí, i když někdy kličkují mezi zaparkovanými auty nebo se musí přitisknout, když jede někdo zezdola, ke stěně některého z domků.

Naše ulička je pěkná. Kdysi patřila k podzámčí a podklášteří. Obě budovy pyšnící se na vrchu zdejší „hůrky“ tyčí vysoce nad krajem. Město pod nimi je jakési lidské mraveniště.

Když naší uličkou projde někdo, koho neznají psi za vraty či dveřmi, štěkají. Zvláště na cizí psy, kteří tu vůbec, ale vůbec nemají, co dělat. I na našeho psa tak štěkají, přesto, že ten tu co dělat má.

Dřív namísto asfaltové silničky tu byla kamenná ulička. Taková domácí, jen těch, co tu bydleli. Býval tu klid a lidé k sobě měli blízko. Babičky sedávaly na zápraží, ti mladší, když přišli z práce, si sedávali „na pokec“ anebo se hrály karty a soutěžilo se v lecčems. I psi tu bývali, ale koček bylo víc. Zrzavých, černých, do běla. Rvaly se mezi sebou a často měly těžké šrámy.

Bylo možné si půjčit sůl, stejně jako hrnec či vrtačku. I koláče a dorty se pekly a nabízely na takovýchto večerních „potlachů“. Jednou za rok, žilo tu několik malířů a hudebníků, se pod širým nebem uskutečnila výstava a k tomu se zpívalo a hrálo. Obrazy byly zavěšeny přímo na domech a každý mohl přijít si je prohlédnout. A chodili i lidé z jiných lokalit než byla naše ulička. Tak to tu bývalo.

Moc se od té doby změnilo. Moc. Jen ti psi, i když už nikoli venkovští „voříškové“, ale s rodokmenem, štěkali stejně. Byli to jiní psi s jinými „páníčky a paničkami“.

Babičky zemřely anebo sedávaly doma už velmi nemocné a nemohoucí, jejich synové a dcery jsou už také dědečky a babičky. Léta běží, co naděláš? Zůstali vnuci a synovci. Někteří z nich prodali už své domky, protože rodiče, nebo jeden z rodičů – ano, ti, co hráli karty – jsou už v domovech důchodců a tam prožívají poslední léta svého života. Čas nezastavíš, běží stále svým rytmem a vůbec nebere na vědomí lidské touhy a problémy. Atak mnozí z těch vnuků a synovců zmizeli kdesi ve světě a sem namísto celých rodů, které zvelebovaly po desetiletí a možná i po staletí domky a malé zahrádky sem přišli lidé z velkých dálek, kteří nic nevěděli o geniu loci. Vraceli se i lidé, kteří léta trávili kdesi za hranicemi. Švýcarsko, Francie, Německo… mnohé vlajky by mohly dnes na těch domcích vlát. Ulička se stala světovou, ale nepozvedlo jí to. Už nikdo nechodí k druhému půjčit si sůl anebo vrtačku. Už sem výjimečně nezajíždějí škodovky, malé fiaty, renaulty či trabanty, ale bílé módní oktávie, volkswageny, audiny či bavoráky. Zabírají víc místa, ale ukazují sousedům, kdo jsou jejich vlastníci. Už se nevystavují obrazy malířů, kteří zde žili, už se nehrají karty na ulici. Bydlí tu kasta podnikatelů, kteří vyrostli po Listopadu anebo s malým kapitálem přijeli odkudsi z dálek. Ten kapitál po zmíněném bodu nula dostal doma křídla a začal rychle se množit. Z chudého Honzy se najednou stali bohatci, kteří hned začali správně podnikat, získali konexe a otevřel se jim konečně dveře do světa bohatých či zbohatlíků.

Ano, jen psi štěkali stejně, i když to byli jiní psi.

Byla tu najednou, a netrvalo to léta, zcela jiná atmosféra. Zmizel starý genius loci. A nezničila ho asfaltová silnice, která nahradila tu starou domáckou cestu. Sousedy rozdělila vzdálenost, i když ta se nedala počítat na metry. Při tom styky mezi domy jako by pokračovaly dál. Jenže to nebylo spojení rovných. Bylo to spojení, byť s úsměvem, úspěšných a závidících. Zatím to fungovalo. Zatím. Úspěšnost se najednou měřila na množství peněz anebo hodnotě majetku. Také bílá auta a bazén na zahradě se počítal. Už málokdo odsud nejezdil se koupat k řece a k jejím pískovým ramenům. Anebo se nepřiznal. Přiznat se znamenalo pokles v očích těch, kteří měli dvě auta, jimiž souběžně jezdili za prací. A to se nemělo stát.

Jen někteří se nenechali vtáhnout do hry. Ti zůstali sami ve skrytu svého domku a své zahrádky. Ještě ne vyděděnci, ale už k tomu byli blízko. Řekněte, kdo se bude kamarádit s těmi, co nemají třeba bílé auto?

Naše ulička se však dál měnila. Začala etapa rekonstrukcí. Jezdívali sem dělníci z daleka. Psi na ně štěkali. Byli však za zdmi nebo za dveřmi svých domovů. Nebyli nebezpeční. Nikdo se jich nemusel bát.

Zvuk vrtaček, pil a malých betonárek budil zbylé důchodce, kteří tu ještě zůstali. Nebylo odvolání. A ostatně, kam se odvolat, když přece jde o zkrášlení naší uličky. Máme být přece rádi. Byli jsme? Asi jsme mysleli jinak.

Jeden den jsem šel nahoru naší uličkou. Psi štěkali jako pominutí. Nevím proč. Byli nespokojení, ale s čím? Neuměl jsem odpovědět. I já byl totiž nespokojen. Na rozdíl od těch psů jsem však neštěkal.