IVO FENCL

„Vstup do světa populární kultury zajistil mnoha efemérním postavám ústního podání nesmrtelnost.“

Petr Janeček

Dá se odhalit, které prvky pověsti jsou takřečenými migranty a které prvky té samé fámy vznikly v konkrétní zeměpisné oblasti a představují tudíž nezávislou obdobu? A jedná se v druhém z těch případů jenom o (podvědomé) archetypy, které v sobě nedobrovolně nosíme?

Podobné otázky si někdy klade každý etnolog, takže i pracovitý Petr Janeček (*1978) z Univerzity Karlovy. Je místopředsedou České národopisné společnosti, přednáší na Západočeské univerzitě v Plzni, vytvořil desítky odborných studií a vícero knih. Nejnovější nazval MÝTUS O PÉRÁKOVI.

Stejnou legendu, pravda, analyzoval už folklorista Miloš Pulec ve studii Podání o pérákovi (1965 v periodiku Český lid), ale on v tendenci doby ignoroval zahraniční zdroje.

I za oponou a v Rusku se vyskytující paralely. To o Janečkovi říci nemůžeme a je proto jediným vyvoleným, který téma skákajících mužů zpracoval komplexně. Ta práce si vyžádala víc než deset let, i tak mi ale připadá překvapující, že je výsledkem teprve první knížka o fenoménu. Je tomu nicméně tak, přestože se jedná o nejslavnější mytickou figuru Čech za celé předešlé století.

Ale nebyla ona figura vlastně jenom naše, zdá se. Existovala už v Londýně na počátku věku devatenáctého, a to pod jménem Spring-heeled Jack; a nejstarší zmínka pochází z roku 1837. Podobné fantomy znalo rovněž Rusko roku 1918 a zdůrazněme, že nebyly zdaleka jen vymyšlené, i když zkazka je zkazka, takže má vždy pár pestrých tahů štětcem navíc.

Sám Alexej Tolstoj poté zapojil zlověstné péráky do slavného románu Křížová cesta (zapříčinili potrat), nicméně už malý syn Korněje Čukovského sepsal roku 1919 mistrnou „bylinu“ Boj péráků s Vaskou Ševcem. Zkracuji: „To se neslévá zlato se zlatem, / to se nestéká stříbro se stříbrem, / to se nesešly dvě hory vespolek, / to se sbíhají ze všech stran péráci, / to se sbíhají na ten převelký, / na ten převelký smolenský hřbitov, / a tam se radí na velké radě, / na velké radě, na radě nemalé, / jak by pobili pitěrskou ochranu, / pitěrskou ochranu, městskou milici… Náhle jim v ústrety žene se tramvaj, / žene se tramvaj a za ní vozíky. / Z vozíků vyskočí dobrý mládenec, / dobrý mládenec, zvaný Vaska Švec. / Vrhli se na Vasku tři nebožtíci. / Prvního Vaska Švec vzal a přetrhl, / druhého umrlce vzal a přetrhl, / třetího umrlce popadl za nohy / a začal chodit ulicí tam a sem, / a začal pobíjet péráky pérákem. / A bil ty péráky rovnou tři roky, / rovnou tři roky a tři hodiny. / Znavila se jeho mohutná plece, / roztrhalo se jeho drátěné brnění, / ale umrlce pobít nemůže. / Tu však praví Vaskovi z výše nebes hlas: / „Hoj ty můj milý Vasile Ševče, / neodjížděj ty tady z těchto míst. / Bojovals s péráky rovné tři roky, / rovné tři roky a tři hodiny, / tři hodiny a tři minuty, / bojuj s nimi teď ještě osm let… I poslechl tedy Vasilij Švec, / začal poznovu bojovat s péráky. / A jeden den za dnem, jako když déšť se line, / a týden za týdnem, jako když řeka plyne, / a růček za rokem, jako když tráva roste, / a tak uběhlo rovných osm let / a Vaska pobil všecky nebožtíky, / všecky nebožtíky do posledního. A tak těm nebožtíkům pějme slávu, / pějme slávu na věky věků!“

Postrach Petrohradu útočil totiž v rubáších, to proto píše Čukovskij o nebožtících. Zrovna tak atakovali tito chuligáni –„poprygunčiky“ chodce v Moskvě a Oděse, už roku 1919 se však poprvé vynořují u nás a konkrétně na Mostecku. Migrační „linie“ tu, pravda, asi vedla ze Saska. Z téhož Saska, kde pak paniky způsobené „Hüpfemännchenem“ propukly hlavně v letech 1948–1953.

A zlatá éra Prahy? Ohraničena je roky 1942–1945, a jak víte, má to specifikum, že byl náš pérák hrdinný odbojář, a jde tedy o městskou legendu útěšného typu, o vzdušný zámek.

S Janečkem připomenu, že se ty další dva typy fám (jde o 90 % ze všech) víc bratří se zlem a buď prahnou děsit, nebo chtějí ostrakizovat některou menšinu, činíce ji obětinou. Beránkem.

Za války se pérák „vyskytl“ ještě v Plzni, Pardubicích, Zlíně a Bratislavě a roku 1943 vstupuje takříkajíc do (pop)kultury, ale například i sportu. Rokycanský fotbalista Pepík Šnajdr získal tehdy stejnou přezdívku a povídky o pérákovi uveřejnili Josef Königsmark a Jan Weiss. Ani s osvobozením ale mýtus neumřel, roku 1946 byla zahájena sériová výroba motocyklu JAWA 250 typu 11 „Pérák“ a vzniká i Trnkův – Brdečkův animák Pérák a SS. Dva roky nato se stává „skákač“ v Haló nedělních novinách poprvé hrdinou komiksu (Pérákovy další osudy Vladimíra Dvořáka) a nelze pominout ani Foglarova Širokka (Stínadla se bouří, 1947), jehož síla byla „neuvěřitelná“ a rychlost „závratná“. Žádná výše ani šíře nebyla proň „dost veliká a skákal přes zdi, jako by měl křídla, do hloubek padal s obratností kočky,“ píše klasik.

Realita ovšem ani beletrizovaný mýtus jen tak nevypudí a dokládá to „pérácká“ panika v Jičíně let 1959–1960. Roku 1964 se našeho hrdiny dotkne i Jan Otčenášek v Kulhavém Orfeovi a rok nato Jan Procházka v knize Ať žije republika.

V letech 1967–1968 dojde na nové kreslené seriály – výtvarníků Jiřího Veškrny a Oldřicha Jelínka (ABC, Mladý svět). Ludvík Souček zohlední bytost v Případu Jantarové komnaty (1970) a Rudolf Čechura upevňuje pružiny pod packy Fíka, mistra skoku v šesté části Šalamounem kresleného večerníčku (1976).

Když mi pak bylo sladkých šestnáct, našel jsem i novou péráckou povídku („Hele, kluci, pérák“ Pavla Štencla) v časopise Pionýr. A téhož roku rádio prvně vysílalo na pokračování hru Jiřího Šotoly Nejlepší pérák pod sluncem.

Zajímavá próza Zdeňka Vonáska se vynořila i v Magazínu Dikobrazu (1985), nicméně to už panovaly časy po „odsunu“ zlověstného muže do luhu kultury dětské.

A populárně-kulturní recepce počínaje rokem 1989? Pokračovala i dík dílům Ondřeje Neffa, Otto Janky, Pavla Řezníčka, Jiřího Slavíčka, Petra Stančíka, Svatopluka Hrnčíře a Kláry Smolíkové a opět vznikají taky filmy: Pérák Pavla Soukupa (2013) a Pérák: Stín nad Prahou Marka Bergera. Na rozdíl od těchto příběhů ovšem Janečkův Mýtus o Pérákovi vnímá „skákavého fantoma“ jenom jako ekotyp mezinárodního narativního komplexu; i ptejme se, jestli plným právem.

Odpovídám: Zřejmě ano. A Petr Janeček se domnívá, že byly dotyčné vize dostačujícím způsobem homogenní a výhradně se vrývaly do ulic (průmyslových) měst. Generačně se pak vždy přimykají k mladému dělnictvu, k dospívajícím a dětem, a jsou symbolickou spojnicí mezi fámou dneška a legendami o démonech 19. století.

„Putovní pověsti byly jako svébytný žánr definovány již v roce 1958 folkloristou Reidarem Th. Christiansenem,“ připomíná autor a jedná se o mezinárodně rozšířená realistická vyprávění podávaná jako záznamy „skutečné události“. Ta vyprávění jsou přitom definována „společným epickým narativním základem a souvislostí se specifickými lokálními zkušenostmi, které jim dodávají věrohodnost pro místní společenství,“ a dle sociologa Garyho A. Finea bývají složeny vždy ze dvou navzájem dynamicky komunikujících vrstev – narativního jádra a narativních detailů.

„Jádro zůstává konstantní napříč drtivou většinou sociálních situací v čase a prostoru a detaily, ty jsou pevně zakotvené ve specifickém lokálním prostředí. A zatímco narativní jádro pověsti je jejím výrazně stabilním i pasivním a bezčasým prvkem, jsou to právě narativní detaily, které způsobují šíření a popularitu dané putovní pověsti napříč časem a prostorem.“

Primárním úkolem detailu je přitom zatraktivnit pověst pro „místní vypravěče a posluchače“, a to jejím přizpůsobením lokálním podmínkám i vkusu.

Ani v pérákově mezinárodním případě však neobstojí, mám pocit, argument, dle něhož je ve všech zemích stejná jeho funkce sociální, a to útěšná anebo (naopak) varovná.

Už z principu přece ta funkce ani neumí být jiná.

Ať tomu je jakkoli, uvnitř veškerých péráky dobytých států představují ony narativy vysoce případné lidové komentáře ke klíčovým přeryvům dějin.

Petr Janeček: Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou. Argo v edici Folkloristika (svazek druhý). Praha 2017. 360 stran. ISBN 978–80–257–2315–9