PETR ŽANTOVSKÝ

Takový osud, jaký ho potkal, abys pohledal. Narodil se na Vysočině a tento kraj jej poznamenal na mnoho způsobů. Býval to kraj otevřených a tvrdých lidí žijících otevřené a tvrdé životy. Ne nadarmo tamní kopce nesou hrdý název Železné hory. To samo o sobě je velká škola.

Josef zde prošel prvním z mnoha pekel svého života: v šestnácti letech měl havárii, z níž se vzpamatovával desítky měsíců. Opakovaná klinická smrt, matčiny modlitby, otcova politická kariéra (Josef Šimon st. byl ministrem, otec se synem k sobě našli cestu až těsně před smrtí toho staršího v roce 2003), to všechno lemovalo jako ta mňačkovská „dlouhá bílá přerušovaná čára“ život jednoho z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších českých básníků druhé poloviny minulého století. Bez jeho knížek Snídaně v automatu, Asfaltoví holubi, Pouštní pták a řady dalších by česká literatura byla o poznání chudší.

Josef nesl svůj kříž i po roce 1989. První popřevratová garnitura jej sice – jako někdejšího velmi osvíceného šéfredaktora nakladatelství Odeon – po zásluze ocenila a využila jeho schopností (byl krátce náměstkem ministra kultury), ale nová moc se velmi rychle rozkoukala a potřebovala pro staré kamarády nové trafiky. Přestalo být důležité, co umíte, stačilo jen být mezi vyvolenými. Zase už. Pokolikáté už? Strmý pád Josefa, který možná víc než kdo jiný přivítal očekávanou svobodu, zastihl nepřipraveného. V jeho poslední vydané sbírce Bít poezií čteme tyto verše:

„… a chvíli to skutečně vypadalo že odešli herci / a přicházejí lidé / však / přicházeli imitátoři / vrhači nožů šašci a cvičené opice / a mlýnky na maso / a švábi // prostor zabředl / v podvojné účetnictví / mrtvolám / se za nás strhávají tváře / a bůh z nás má strach // a opice se otáčejí za psy / v kterých houstne hněv / jak pod obojkem z hada // a imitátoři se svlékají / utínaní / u úst // i ty ses už svlékla a ukazuješ na mě // zástup šašků mlčí… // A přesto se hlásím jak svědek korunní / drcen spalován a zohavován / řečí / ba i pazvuky… // dál se vracím ke svým / pošklebován a třísněn odvrácenými / a ty se mnou naříkáš / neb skutečně pláčeme / právě jen s těmi s nimiž jsme společně / zatoužili smát se.“

Naposledy jsem s Josefem Šimonem mluvil, je to vlastně jen pár dnů, a jako by to bylo před stoletím, o jeho básních, které vyjdou v almanachu současných českých a slovenských básníků. Josef, který už léta nechodil mezi lidi, zklamaný, zahořklý, opuštěn mnoha blízkými i vzdálenými, se té zprávě těšil, a těšil se taky, že přijde pokřtít spolu s ostatními tu knihu, která nese příznačný název Most z veršů a vyjde co nevidět.

Věřím, že ze svého místa nad námi bude Josef nahlížet nám přes ramena do té knihy a bude s ní spokojen.

 

 

PETR ŽANTOVSKÝ

Co jsem ti zapomněl říct…

(Za Josefem Šimonem)

Bude to stejné jako vždycky:

Kytara bestie se ti vpije do krve

naplocho symetricky

a ty s ní budeš spát a lhát jí

jak je to zas poprvé a doopravdy

navždy opilý tím veršem který nedopsal jsi

 

Sbal si svejch pár strun a řvi si do rána

když jinak nejde ti to řekneš jí pak tiše

Ta deska je už ohraná a ani za mák líto

nikomu – nu z těch co nepřišli

a teď v celé své pýše

kurví se v rytmu valčíku či samby

protože nevědí až kam by utekli

z té průrvy mezi tmou a tmou

když na konci každé té cesty je už

jen nůž a tvou má podobu

ale už cizí stín

 

A klín té věčné poběhlice která

před tebou se schovávala do tvých knih

teď bude hořet jako svíce

a omlouvat se za ostych Jenomže marně

V nebi jako v pekle příteli

tam všude jsme jen v prázdné čekárně

než přijde den

přijde-li