STANISLAVA KUČEROVÁ

Prapory, zástupů jásot a vzruch

v modravé vzpomínek dáli,

my tančili, v objetí se druhem druh,

skrz blažené slzy se smáli.

28. říjen je náš „Den nezávislosti“. Symbol vzniku svobodného státu Čechů a Slováků, obnova samostatnosti a státnosti po bezmála 300 letech. Nejsme sami, kdo slaví svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem 1. srpen. Svátek připomíná, že 1. 8. 1291 se na (od té doby posvátné) louce Ruytli sešli zástupci tří lesních kantonů (Uri, Schwyz a Unterwalden), aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačovatelských Habsburků. Našli spojence v dalších kantonech a časem zvítězili. Dosáhli svobody a samostatnosti. My jsme dosáhli osvobození od Habsburků zhruba o 600 let později. Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje. Zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli Mistra Jana Husa, oni Ulricha Zwingliho. Zakladatelský přínos klasické teorii výchovy a vzdělávání. My jsme dali světu J. A. Komenského, oni H. Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje. Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj 1. srpen. To my si svou věrností 28. říjnu tak jisti nejsme.

Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog.

V 10. století Přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém, sjednotila slovanské kmeny na našem území. Podřídila je jednotné správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti útokům výbojných sousedů. Vytvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila západořímská církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království. Stát (Koruna česká) získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV. a Jiřího Poděbradského. Po nešťastné bitvě vzbouřených stavů proti Habsburskému panovníkovi, na Bílé hoře, přestal existovat. R. 1621 fakticky, r. 1627 i právně. Český stát, pokořen a uchvácen vítězným vladařem cizího rodu, byl podroben jeho víře (platila zásada cuius regio, eius religio, a on byl tvrdý katolík), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (stali se z nich exulanti, vypovězení pro víru), o jejich majetky (byly konfiskovány) i o vzdělanost (obohatila jiné země), byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl po něm jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství.

„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi… Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic…“ (Josef Pekař).

Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu mlčet pod hrozbou krvavého trestu. Ve světě byly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. Z rozdrobených držav se postupně stávaly státy, zástupci jejich stavů se domáhali slyšení. Volalo se po konstituci, po rovnoprávnosti, po uznání lidských práv. Požadavky svobody neměly platit jen pro jedince, ale i pro celá společenství, i národu se mělo dostat politických svobod a práv. Romantici budili lásku k vlasti a vědomí národní identity. Stálá tichá myšlenková výměna přes hranice sytila touhu po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci pokroku, držitelé moci, byli zatím v přesile, ale úsilí národů o svobodu od nespravedlivé nadvlády a násilí všeho druhu nepolevovalo. V zemích, kde národy netrpěly národnostním útlakem od vlastního státu, nabyly zápasy o lidská práva rázu sociálního. U potlačených národů, které vlastních států neměly, jako my a ostatní Slované s výjimkou Ruska, tomu bylo jinak. Připraveni o politickou nezávislost, o vlastní vedoucí vrstvy, ba i o jazyk, prožívali jsme nejdříve probouzení národního vědomí, jazykové, literární a kulturní obrození. S postupným uvědomováním národní identity, historie a kultury objevila se pak i touha mít nejen svůj národ, ale i svůj vlastní stát.

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny“, líčí historik zmíněné období, „od skepse vlastenců proucích se před staletím (ovšemže v jazyce německém), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství… kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti…“ (Josef Pekař).

Dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší země „Koruny české“, o uznání naší státnosti. Tu vypukla světová válka (1914 – 1918). Šlo o nové uspořádání světa a vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, přidali se i zástupci malých, potlačených národů. Jejich představitelé zahájili v exilu svou odbojnou činnost. Byli to (bez nároku na úplnost) Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni. Z našich politiků přijal historickou výzvu T. G. Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím vytvořené filozofie našich dějin směřovala k vytvoření samostatného státu na principech moderní demokracie a humanity.

Začal tím, že 6. července 1915 vyhlásil v Ženevě (500 let od upálení Mistra Jana Husa) boj za osvobození Čechů a Slováků z rakouského područí. S podporou domácí Mafie (tajný zpravodajský spolek) a ve spolupráci s E. Benešem a M. R. Štefánikem se vydal (v 64 letech svého věku) na neuvěřitelnou misi s cílem získat ve světě „pro naši věc“ porozumění, sympatie a podporu a posléze vytvořit i vlastní armádu. (Legie jsme měli dříve než stát.) Hlavní zastávky na čtyřleté cestě, naplněné prací diplomatickou, literární a organizační byly Řím, Ženeva, Londýn, Paříž, Bergen, Stockholm, Petrohrad, Moskva, Kyjev, Vladivostok, Tokio, Jokohama, Vancouver, Chicago, Washington, Philadelphia, New York, Padova. V západní Evropě a v Itálii strávil 17 měsíců, v Rusku 11 měsíců, v Japonsku 12 dní, v USA 6 měsíců. Cesta domů – vlakem a lodí – trvala celý měsíc.

Doma zatím sílil nesouhlas s vládou válčící monarchie. K vzpomínkám na staré křivdy, útlak a ústrky přibyl odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat životy za cizí, imperiální zájmy, proti rekvizicím koňských potahů, finančních prostředků a potravin – všechno pro potřeby fronty. Šířil se nedostatek, bída, hlad, bujel výměnný černý obchod, šmelina, keťasování. Z okruhu Mafie se organizovaly uvědomovací a proklamativní akce na podporu zahraničního odboje. Např. slavný „Manifest spisovatelů“ (25. 5. 1917) nebo „Národní přísaha“ (1. 4. 1918). Hlavní zásluhu tu měli básník Jaroslav Kvapil a spisovatel Alois Jirásek. Stejně jako následující oslava výročí založení Národního divadla (květen 1918), vyznívají zmíněné akce jako protest proti oportunistickému smiřování s utlačovatelskou vládou, jako podpora boje za svobodu a samostatnost národa a za vzájemnost Čechů a Slováků i Jižních Slovanů, zastoupených početnými delegacemi. Všichni si slibují „Věrnost za věrnost, lásku za lásku“ a jsou plni odhodlání usilovat o převrat. Celospolečenský protest proti vládě a výzvu k ustavení samostatného státu vyhlásili 14. října socialističtí předáci formou generální stávky. Chystaný převrat byl však ještě pro tuto chvíli potlačen.

Mezitím T. G. Masaryk, který se právě přes Japonsko vrátil ze Sibiře do USA, zvážil situaci na světových bojištích, ve velmocenských diplomatických kruzích i ve vlasti a učinil s veškerou vážností krok dějinotvorného významu. Předložil světovému fóru „Prohlášení československé nezávislosti“. Zkoncipoval je a projednal s přáteli ve Washingtonu a kabeloval je do Paříže E. Benešovi, aby se odtud, ze sídla Čsl. Národní rady (nyní již Prozatímní vlády Československé republiky) mohlo šířit do světa. Téhož dne, 18. října 1918, odpověděl prezident USA W. Wilson rakousko-uherskému císaři Karlovi na jeho neupřímný, vojenskou porážkou vynucený návrh přeměnit monarchii ve federální stát. Prohlásil, že „ne on, Wilson, ale národy samy mají posoudit, jaká akce ze strany rakousko-uherské uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv a osudu jako členů rodiny národů“. Za Čechy a Slováky to pojetí „práv a osudu“ vyjádřila „Washingtonská deklarace“, jak se také označuje uvedené „Prohlášení československé nezávislosti“. V podivuhodné shodě domácího i zahraničního odboje se tu proklamuje nezávislá republika, spojení Čechů a Slováků, principy demokratické ústavy. Dřív než tento dokument mohl doma vejít ve známost, dověděli se Pražané 28. října, že monarchie přijala stanovisko prezidenta Wilsona a že Češi i Jihoslované mohou o sobě rozhodovat sami. Za nepopsatelného nadšení veřejnosti se vlády ujal Národní výbor („Muži 28. října“, Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár) a vydal prohlášení, že „Odvěký sen o svobodě a samostatnosti se splnil.“ 28. říjen 1918 se tak stal dnem vzniku samostatného Československa. Slováci se k společnému státu připojili svou proslulou Deklarací 30. října 1918 v Martině.

Masaryk se vrátil z exilu až 21. prosince 1918, když už parlament (Národní shromáždění) řádně od 14. listopadu fungoval a přijal první zákony: Habsburkové zbaveni trůnu, TGM jednomyslně zvolen prezidentem, zrušeny šlechtické výsady a tituly, uzákoněna osmihodinová pracovní doba. Další zákony byly přijaty již za Masarykovy přítomnosti: zřízení univerzity v Brně, zřízení univerzity v Bratislavě, zákon o pozemkové reformě, o sociálním zabezpečení aj. Dne 29. února 1920 byla schválena první Ústava ČSR, s volebním právem i pro ženy. (Švýcarky se volebního práva dočkaly až r. 1974.)

Historie je moře přílivů a odlivů lidských tužeb a snah, úspěchů i proher, vítězství i pádů. Je i plna pokusů „bývalých“ lidí, stoupenců bývalých pořádků, kteří by se chtěli vrátit a restituovat bývalé poměry. Ukázalo se, že převrat 1989 vyvolal zpětný pohyb, restauraci minulosti. Kam až se budeme vracet? Pro některé měl být Listopad 1989 Antisrpnem 1968, měl odstavit Husákovy normalizátory. Ale Dubčekovi osmašedesátníci se nesetkali s pochopením. Veřejný prostor ovládl nesnášenlivý dogmatický antikomunismus. Heslo „S komunisty se nemluví“, ani s těmi, kteří byli v disentu, ani s těmi, kteří podepsali Chartu 77. Tak tedy snad zavládl Antiúnor 1948 a vrátíme se do první republiky. Ale co to? Na Hrad dosedl knížepán jako kancléř po bok prezidenta. Vlast byla ponížena jako „nora a nevětraný pelech“, národní obrození bylo odmítnuto jako mylné a scestné. Média zahájila (až na malé výjimky) dehonestující tažení proti „mýtům a kýčům první republiky“ (husitský, selský, sokolský, legionářský, tatíčkovský). Zato se vděčně vzpomíná na monarchii, myslí se na pomníky monarchistů, ctí se Franz Josef, Sisi, Radecký, žádá se obnova Mariánského sloupu, ač to byl habsburský triumf nad českou reformací. Tak tedy Antiříjen 1918! Tam až jsme se dostali! Měli bychom se prý stydět za husity, vždyť Hus se provinil svou pýchou a Žižka byl terorista. A stavovské povstání bylo právem potrestáno. Obdiv si zaslouží baroko a šlechta, protireformace byla blahodárná. Je třeba rehabilitovat jezuity, Sarkandra, ba i Koniáše. Takže zavládla předlouhá restaurace minulosti – až k Bílé hoře. Jak jsme se mohli tak mýlit a nevědět, že dobrotivá monarchie, která nám vládla zhruba 300 let, dělala všechno jen pro naše dobro! Většina oprávců dějin v našich médiích to hlásá. Smíříme se s tím?

Tomáš G. Masaryk, prezident-Osvoboditel, se zasloužil o stát, o naši samostatnost a svobodu. Ale jsme toho vůbec hodni? Zasloužíme si to? Stojíme vůbec o to, být národem a mít svůj stát? Nebo se spokojíme s tím, že jsme manipulovatelný dav, který prodal svou hrdost za mísu nadekretovaného konzumu? Bez minulosti, bez budoucnosti, dav, který „jde jak stádo tam, kam se jde, nikoli tam, kam by se mělo jít“ (J. A. Komenský). Je 28. říjen jen bezvýznamný relikt minulosti, anebo mu v hloubi duše přece jen chceme zachovat věrnost? A zopakujeme si znovu slova naděje z pobělohorské doby: „Což zhaslo slunce, když zahalil je mrak?“