EVA FRANTINOVÁ

„Belgie má snad jednoho z nejmenších občanů na světě. Malý muž měří 69 cm a jest nyní 55 let stár. Jmenuje se Josef Cajot. Bydlí ve vesničce poblíž Sprimontu, tedy nedaleko Luttichu, kde si zakoupil malý roztomilý domek a žije z důchodu své renty.

Trpaslík pochází z rodičů normálních, jako normální člověk se narodil, leč v třetím roce svého života přestal růsti. Učil se pilně ve škole a měl krásný hlas, leč brzy oloupil jej osud o vzácný tento dar, neboť trpaslík ohluchl. Jeho obličej je pokryt vráskami, tak že činí dojem člověka neobyčejně starého.

A poněvadž jako pravý Belgičan rád si dopřeje dobrého vína a zahraje si v karty neb domino, octne se často se spoluhráči v hádce. Se zvláštní zálibou chodí s vnoučaty, jež přirozeně jsou větší o hlavu než on, na procházku.

Jednou, když jakéhosi sedláka dopadl, že s ním hraje falešně karty, čili že fixluje, rozčilil se tak, že mu hodil sklenici na hlavu. A aby snad dokázal pravdivost Schopenhauerovy theorie o protivách, zamiloval prý se jednou šíleně do obrovské dámy a zanášel se dokonce i sebevražednými myšlenkami, když nenalezl vyslyšení u zbožňované dámy

Cajot nosí dětské botičky a rád se chlubívá, že mu stiskl kdysi ruku Viktor Hugo.“

A proto jsem tuto noticku z roku 1902 opsala, z roku, kdy ještě rukypodání básníkovo něco znamenalo!