Píšeme si
MILOSLAV SAMEK
Opravdu zajímavý příběh o tom, jak jsem se potkal s autorem článku. Byl jsem totiž spolu s kolegou Jirkou Štemberou delegován za Pěvecké sdružení pražských učitelů na Zahradní slavnost v zámku Lužany poblíž Přeštic, určenou 110. výročí úmrtí významného architekta a mecenáše Josefa Hlávky.
Byl jsem si jist, že „zuřivého“ fotografa přece znám. A víte odkud? Mnohokrát jsme zpívali s PSPU, pražským sborem Smetana, sborem Typografia a dalšími sbory před Hlávkovou kolejí u příležitosti pietního aktu k 17. listopadu 1939. Tam vždy byl a fotografoval. Když jsme ho s Jirkou poprosili, aby nás na tomto zájezdu vyfotografoval před hrobkou Hlávkova rodu v Přešticích, ochotně souhlasil. Nechtěl jsem být impertinentní, abych se ho bez obalu zeptal na jméno, v podvědomí jsem si leccos uvědomoval a po příjezdu domů jsem našel na FB fotku, jež odpovídala reálu. No, a tak jsem si ověřil, že se jedná o Zdeňka Hrabicu, spisovatele, novináře a fotografa, který je znám jak ze čtivých knížek, které vydal, tak i z úderných článků v HaNo a nejenom z nich.
Ostatně, zastavím-li se právě u zmíněného pietního shromáždění, jež je spojeno s kladením věnců nejvyššími představiteli státu a stran k pamětní desce Jana Opletala a sborovým zpěvem zúčastněných pěveckých sdružení, nemohu být spokojen s projevy některých akademických představitelů vysokých škol, kteří v úvodní části sice vzpomenou 17. listopad 1939, ale v dalším potom se větší měrou zaměřují (a to jednostranně = bezpříkladně) na 17. listopad 1989.
Celý program vzpomínkového shromáždění jedinečně uvádí a řečníky představuje prof. Václav Pavlíček, předseda Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, který vždy důrazně připomene hrůznou událost odvlečení studentů z koleje nacisty. Za mimořádnou osobnost považuji PhDr. Vojmíra Srdečného, jenž byl v roce 1939 jako student deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Tomuto muži bude letos na podzim 99 let (!) a když zde hovoří, našinci jdou slzy do očí, neboť s tak vzdělaným, obětavým, statečným a přitom skromným člověkem se málokdy setkáváme. Nenechal se zlomit fašistickou hydrou a ještě pomáhal těm, kteří ho potřebovali.
Abych se ale vrátil k meritu mé reakce. Zdeněk Hrabica je autorem mnoha knih. Sám jsem přečetl jeho Tváře bez retuše, Pět válek Ludvíka Svobody a i knihu Muž, který velel mužům. Obdivuji ho za to, jak se stalo, že byl nablízku Alexandru Dubčekovi a jak reálně dokáže jeho jednání a vystupování hodnotit. To, co o Dubčekovi napsal Martin Lukeš je opovrženíhodné. Vždyť Dubčekovo vedení umožnilo ve významném politickém a společenském procesu, nazvaném Pražské jaro, to, že byla zákonem dána úplná svoboda tisku. A to byl významný krok vedle federalizace Československa, která byla delší dobu připravována a vešla v život 1. ledna 1969.
Vzpomínám si rovněž na to, když můj strýc Miloslav Pospíšil, takto předseda MNV v Kunovicích, navštívil v září roku 1968 Alexandra Dubčeka v Praze s delegací v krojích, ze známého místa Jízdy králů. Byla to jednoznačná podpora Dubčekovi, kdy v rozhovoru určitě vedle dalších věcí zavzpomínali z očí do očí na své těžké existenční začátky, můj strýc coby „mladý muž“ u Bati a A. Dubček jako strojní zámečník v Dubnici nad Váhom. Byli jistě oba plni očekávání, jak se situace bude vyvíjet po srpnu 1968. Nebylo vše vůbec jednoduché a pozdější směrování politiky, jak se ukázalo, jejich představy nenaplňovalo.
Ještě se vracím k tomu, když jsme na jedenáctileté střední škole (jsem její první absolvent v r. 1956) používali ke studiu Nástin dějin české literatury. Byla to výborná pomůcka, ve které byli uvedeni čeští spisovatelé historicky, tzn. nejenom z XX. stol. Tak se stalo, že jsme se dozvěděli i o T. Svatoplukovi a jeho románu Botostroj. Pokud si dobře pamatuji, z obsahu díla vyzněla činnost Bati (M. Pujmanová ho nazývá Kazmarem), jeho firmy a jeho rodiny poměrně negativisticky. Do jisté míry to byla pravda, zejména v nebývalé rychlosti pásové výroby bot (dělník si nemohl pomalu ani utřít nos), ve sledování pracovníků, v jejich služebním postupu apod., nutno však přiznat, že firma Baťa tehdejšímu hospodářství přinášela kladné hodnoty.
Návrat Alexandra Dubčeka do politiky po roce 1989 je všeobecně znám. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, přesto se jím ale nestal. Prý došlo k dohodě (jaké – jsem z toho doposud perplex), 28. 12. 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění, což považuji za jakousi úlitbu.
Alexander Dubček zemřel 7. listopadu 1992 v nemocnici Na Homolce, když 1. 9. 1992 jeho služební automobil BMW ve vysoké rychlosti na dálnici D1 u Humpolce havaroval. Jeden právník dokonce tvrdí, že celá havárie je záhadou, která doposud nebyla řádně vysvětlena.
Na závěr si dovolím citovat Bohumila Hrabala z článku Večerníček pro Cassia, uveřejněného v LN 10. 11. 1992: „Tak, Cassie, andělíčku můj strážníčku, opatruj nejen mne, ale i dušičku svatého Sašenky, vyšším řízením, náhodou, která má smysl, i vídeňský rozhlas dneska bude hrát Symfonii Auferstehung, symfonii Titan… jako první rekviem za toho, který nás, Cassie, předešel… který byl natus na Slovensku a denatus v Praze…“