MICHAL BRZÁK

Diogenes

Jsem teď jak on

Zalezlý v sudu

Je mi tu fajn

A ještě tu budu

Závidím

Závidím opilým

Závidím střízlivým

Závidím těm

Jaký zrovna nejsem

Dotyk

Víš o něm jen ty a já

Hříšný, tajný

Jen jeden

Letmý

Jednou provždy

Dotyk

V lázni

Svou lásku

Rozlévám po skleničkách v barech

Raději bych ji ale nalil

Doma do necek

A díval se

Jak se koupeš

Pére-Lachaise
Perly na Pére-Lachaise
Leží pod hlínou a mramorem
Jako perlorodky na dně řek

Čas kolem nich běží
Jak vody řek plynou k mořím
Stojím tu a v srdci hořím

Dobrou, Jime!

Celková situace
Chybí ti v mém světě žena?
Možná byla odnesena
V tašce na mimina

Nesla se tak lehce
Zlehčovat se nechce
Situace

Vážení

Vzrušení, zkušení

Klidní, mírní

Mladí v omylu

Staří v klamu

Na všechny z vás

Si teď s chutí

Otevřu tlamu

Znovu

Už jsem tady byl

Trouby z Jericha jsem slyšel

Prach jsem dosud byl

Teď jdu tam

Odkud jsem přišel

Místo prachu kosti

Z popela je tkáň

Archanděl mi říká

Tak už teda vstaň

Na počátku Slovo

Však to všechno znáte

Už jsem tady znovu

Tak mě tady máte

Začíná ta show

Které se říká život

To jsem tedy zvědav

Jestli zjistím důvod

Proč mě znovu zvou

Bohyně

Bohyně středu symetrie

Bohyně odvrácené tváře

Se vševidoucím okem

Bohyně dvou Kilimandžár

S hroty rubínových pyramid

Z tvého nefritu

Dokážu předpovědět

Neopakovatelnost dané chvíle

I koloběh stále se opakujícího světa

Tvá přímka se v nekonečnu protne

Se všemi rovnoběžkami

O lásce

Chápu Karla Hynka

Že mu to psalo

S plícemi plnými vzduchu

S ústy plnými

Čiré šťávy od Lori

Která mu stékala po obličeji

Kdykoliv si oba řekli: „Teď!“

Jeho vousy s klínem dívky

V suchém zipu

S jeho chutí

S její touhou

To se to pak šeptá

Tichému mechu

O lásce, která je naplněna

Hvězda

Budeš sedět

Vedle mě

Na svém překrásném zadku

Který zbožňuji

Budeš zářit

Záříš!

Nic neříkej

Nebo vyprávěj

Ale hlavně

Nikam neodcházej

Buď mi po boku

Buď vedle mě

Navždy

Ze sbírek Dotyk a Situace

Předmluva i doslov

Každý básník je neznámý. Zprvu je neznámý obecenstvu, později kritikům, ale napořád je neznámý sám sobě.

Každý básník je začínající. I když si o půlnoci myslí, že právě dopsal poslední svůj verš, s úsvitem ho poezie znovu napadne. A poezie umí vzít pod krkem!

Traduje se, že svobodní zednáři vyhledávají budoucí bratry hedvábnou rukou a drží je rukou železnou. Ale to není nic proti poezii. Poezie nic nepromíjí, a svým miláčkům teprve ne.

Vím, že nic nevím, řekl prý na sklonku svých dní Sokrates. Zní to jako laciná moudrost nebo bonmot, ale je to hluboké poznání. Nazí jsme přišli na svět a nazí z něho odejdeme. Stejně tak jsme začali s jedním veršem a s veršem skončíme, ale nebudeme s to posoudit, který z nich byl lepší. A ono také není proč soudit, neboť poslední verš se zakusuje do prvního jako had do ocasu.

To píšu proto, jelikož mne Michal Brzák vyzval, abych napsal předmluvu nebo doslov pro něj, básníka prý začínajícího a neznámého.

Jednak není po pravdě řečeno začínající – vydal čtyři knížky – a jednak není neznámý.

Počet knih nerozhoduje – Vrchlického dílo současníci posměšně nazvali „papírová pyramida“, ale pyramida může vyrůst i nad jedinou knížečkou.

Stejně tak sláva není ani polní tráva. Tráva je užitečnější, na poli orném i válečném. Člověk může mít stostránkové heslo v Encyclopedia Britannica nebo kóji v Památníku národního písemnictví, ale tam někde nahoře po něm neštěkne ani pes.

Co tedy rozhoduje? To kdybychom věděli. Spíše se ptejme, co je nutné k poezii (záměrně neříkám k psaní veršů). Především úpis krví, upsání, jež nejde zrušit. I slepý Homér byl poezií pořád zasažen, neboť vnitřní zrak neslábne. Když už jsem řekl zrak – básník potřebuje jitřní zrak, ať píše ráno, nebo v noci. Musí věřit, že věci, zvířata a lidé žijí vlastním životem a nejvyšší metou je tento život zachytit, popsat, ale nerušit, žít po svém. A když říkám věřit, musí neustále větřit. Neboť stále existuje možnost, že se k němu obrátí o radu nějaká vyšší mocnost, anebo ho přepadne úzkost, že se opomněl otočit, zatímco kolem prchalo cosi, co už nikdy kolem něho nepoběží, jako se hrdina Bradburyho povídky Burácení hromu bojí, že v druhohorách zašlápne motýla a v novověku zanikne pravopis. Básník je nejvyšší arbitr a má vždycky pravdu, i když se mýlí.

Při čtyřech Brzákových knížkách můžeme snad říci, že to vše splňuje. Že prošel své tři stupně.

„Konec světa / Bude asi / Jako nedopsaná věta / Země pak bude / Tabula rasa / Nepopsaná / A opět čistá…“ To je oč tu běží – být stále nepopsaný!

KAREL SÝS