EVA FRANTINOVÁ
Hodina harmonie na konzervatoři. Profesor Petrov zadává úkol: „Napište píseň s klavírním doprovodem, píseň na jakoukoliv báseň.“
Cestou ze školy domů hlava listuje. Listuje básnickými sbírkami, kterým jsem propadla. Holan? Biebl? Seifert? Za chvíli sedím u klavíru, před sebou Wolkerovu Pokoru, ono „chlapečku bosý“. Neuměle zpívám jakousi melodii, která mne právě napadla, ale – možná proto, že se báseň nerýmuje – nějak se melodii nedaří. Sahám tedy po Jitřní písni.
Tenhle úkol z harmonie byl hotový až k ránu, ve chvíli, kdy i do mé tváře „nesmělé jitro dýchlo“. Tenhle úkol se ztratil i s celým notovým sešitem. Jenže v mé hlavě zní dodnes.
Vždycky když jedu přes most na ostrově Krku, zní ve mně Wolkerovo moře, ono „na břehu ostrova Krku“. A vždycky když jsem ve Vysokých Tatrách, „dostávají“ mne tu dvě místa.
Domov českých spisovatelů Jiřího Wolkera. Chátrající, dávno prodaná patrová vila. U vchodu se povaluje stavební materiál a nějaké matrace. Po cedulce „Domov českých spisovatelů Jiřího Wolkera“ zbyl prázdný rámeček na zdi. Zkouším tiše zavolat pod „naším“ balkonem – tady jsme sedávaly s Evou Hrubou po jarních výstupech pod štíty a četly si básně, nejen své, ale i básně našich současníků i souputníků: „Evo, Jano, Oldřichu, Blanko, Jiřino, Milane!“ Ani lísteček se nehne. Možná jsem jediná, která se sem vrací, která teď přemýšlí, co si vzít na památku. Možná kousek vyfouklé omítky. Rozbitým oknem ještě zahlédnu cedulku „Doska na žehlenie“. Ani žehlicí prkno tu nezůstalo. Možná se ale dosud uvnitř u virtuálního stolu sesedají naše básně, básně i docela obyčejné řeči a pozdravy.
Loučím se s Domovem a mířím do Tatranské Polianky.
Ještě když existovala soutěž Mladé literární Louny, ještě když byla tahle soutěž pro mladé autory sestřenicí podobné slovenské soutěže, jezdili jsme sem k jezírku pokládat květiny.
Byl podzimní den, den, který spadl do azuru a zlatých listnatých barev. Možná tu jsem dnes ve stejný den jako kdysi. Dívám se na umělohmotnou desku nad jezírkem, kde básník rád sedával. Před očima se mi tu mihl Vojtech Mihálik se svou svitou. Slovenské básnířky šly vždycky za ním, tady i ve Ždiaru, kde básník – nad velkým špalkem a se sekerkou v ruce – vyzval pány: „Kto chce ždiarskou ženu mať, musí zarecitovať…“
Cestou k sanatoriu Dr. Michala Guhra v Poliance mne doprovázely veršované reklamní cedule. „Miláčik, dáš si koláčik?“ „Nanuky do ruky!“
Míjím opuštěný sokl v parčíku. Stávala na něm básníkova busta, kterou – z obavy před krádežemi – mají prý někde uvnitř sanatoria. Prý. Chtěla bych ji vidět. Stejně jako bych chtěla vidět básníkův pokoj. Vcházím do haly sanatoria. Nad mým přáním mávne recepční rukou. Recepční číslo jedna. O bustě nic neví, musela by někoho zavolat. Ostatně v hale mám za zády bustu jinou než tu z parku, celou bílou a ze sádry. A na úzké chodbě panel, kde si mohu všechno o básníkovi přečíst.
Můj pohled padá na sádrového básníka s kytkou v klopě. Potom pročítám malý panel s fotografiemi a kresbami. Básník na chodbě, básník na hanbě, napadá mne. A také ono známé „Dosti Wolkera!“ Málokdo ví, že se tenkrát básníka zastal – proti Bedřichu Fučíkovi – Julius Fučík: „Jiří Wolker zemřel, nemůže se hájit. Po pokusu Horkého udělat z Wolkera zglajchšaltovaného básníka českých fašistů, je věčným štěstím pro Horkého, že mladé srdce básníkovo již přestalo bít…“ Dnes se často do umělců kope už za jejich života, dnes není čas čekat, až básník zemře, musí to slíznout – nejlépe už v zavinovačce, dnes není básník hájeným druhem, dnes má v tomhle sanatoriu básník jako pacient nárok jen na „dva kotúčiky toaletného papiera“… O tom se dozví hned u vchodu.
Co nevěděla recepční číslo jedna o Wolkerově bustě a posledním pokoji (teprve recepční číslo dvě při mé druhé návštěvě sanatoria o pár dní později mne zavedl do kinosálu, kde mají bustu Wolkera, bustu z opuštěného soklu v parčíku. Ochotně mi sál rozsvítil: „Co takto si s ním urobiť selfíčko?“) věděl malý panel na chodbě.
Navigoval mne k vile Tivoli, která leží pár metrů od sanatoria. Zde najdu pokoj č. 37, poslední Wolkerův tatranský pokoj. Předtím bydlel Wolker ve vile Themis, vile, kterou tu nikdo nezná a možná už ani neexistuje.
V zrekonstruované vile Tivoli mi otevřela sympatická paní recepční. „Zavedu vás tam, pokoj má jiné číslo, ale je to bývalá třicetsedmička, jenže tam právě máme hosty, dovnitř nemůžete. Ale pokoj naproti, ten co se právě uklízí, je navlas stejný, ten si můžete prohlédnout.“
Rozpačitě přešlapuji před číslem 37, před novými vchodovými dveřmi. Co si vzít odtud na památku? Za těmito dveřmi Wolker psal: „Byla ohromná vichřice a já mám vichřici rád. To je jako by člověk dostával křídla i když leží v posteli a nemůže udělat ani kroku. Asi do páté hodiny jsem lítal v tomto vichorném pokoji po všech světech a všech myšlenkách.“ Za těmito dveřmi Wolker psal: „Maminko drahá, nejezdi.“ Tady se básníkovi zdálo, že by mohl „běhat, slézat hory, psát, studovat, milovat“. Tady psal báseň Umírající, Epitaf i prosbu: „Chci mít na hrobě malý břízový kříž s nadpisem nejprostějším.“
Abych zakryla rozpaky, mířím k oknu v protějším – navlas stejném, ale přeci jen jiném – pokoji. Z dálky mne zaujala mosazná klika a bílé okno rozdělené na mnoho malých tabulek.
Mám chvíli radost, že jsem tu objevila něco původního. Za chvíli je po radosti. „Dávali sem nová okna, ale je to replika, vyzerajú ako tenkrát…“, dodává paní recepční a přináší knihu. „Wolkerovy básně… kniha jela cez hranice,“ dodává trochu v žertu.
Za tři dny – až odjedou z Tivoli hosté – budu skutečně stát v „pravém“ Wolkerově pokoji, v pokoji s výhledem na koleje tatranské električky, v pokoji s balkonem, v pokoji s výhledem na Tatry.
Dnes ale paní recepční staví knížku Wolkerových veršů před ostatní knížky do malé knihovničky v hale. I knížky připomínají smutný průvod. Odjíždí odtud maminka Zdenka Wolkerová, sestra Bednárová, lékařka sanatoria Dr. Kleinová – a básník. Je neděle. Silvestr 1923.
Wolkerovi zbývají tři dny.