BOHUMILA SARNOVÁ

Tak nějak si zřejmě zavelel Jan Burian ředitel Národního divadla v Praze, když se chystal na vlastní režii naší ikonické opery od Bedřicha Smetany Libuši. To je pocit, který mne po neklidné noci, která následovala po zhlédnutí přímého přenosu této opery, ovlivnil jako nejvýstižnější. Pan ředitel, budu ho od této chvíle nazývat pan režisér, pojal celou operu skutečně víc než zvláštně. Operu, jako přímý přenos, živě, vysílala ČT na Artu v předvečer svátku a výročí 100 let od založení Československa, tedy 27. října 2018. Nedočkavě jsem ve svém křesle před televizní obrazovkou vyčkávala na úder 20. hodiny. Pokusím se nastínit postupně, jak se mi před očima odvíjel známý děj opery, na jaké scéně, za jakých režijních úprav – spíše záměrů.

První dojem po zdvihnutí opony byl v celku příznivý a já jsem si oddechla, že se nebudou hlavní protagonisté opery po scéně pohybovat v civilních oděvech, v kanadách na nohou. K tomu nedošlo, díky bohu. V centru jeviště se nacházela skupina ženských postav oděných v bílé řízy, v póze strnulého obrazu, symbolicky u obrovského balvanu. Ten hrál, coby knížecí stolec, svou úlohu téměř ve všech obrazech děje opery. V popředí, po celé délce jeviště se táhlo od portálu k portálu horizontálně schodiště. Velmi působivě doplnila celé seskupení postav temná, modročerná a mihotající se mračna, promítnutá na zadní stěnu jeviště. Byla jsem spokojená z pozice výtvarnice.

Zneklidněla jsem při první zazpívané árii. Nerozuměla jsem ani jednomu slovu. A tak to šlo v průběhu opery v celku stále. Snad u mužských rolí jsem občas zaslechla a zachytila pár slov. Představitelka titulní role zpívala nádherně, ale speciálně u ní jsem nepochytila ani slůvko. Její vysoké tóny sopránu a um zpěvu mne naplňovaly spíš rozčilením. Tato Libuše není první a jedinou operou, kterou jsem za svůj život zhlédla. Proto také podotýkám, že některým pěvcům rozumět je, některým každé páté slovo, některým vůbec nic. A to je veliká škoda.

Přiznám se bez mučení, že o pauze, která následovala, jsem vzala do rukou objemnou knihu paní Anny Hostomské – Opera – a zalistovala, abych si osvěžila děj opery, neboť jsem chvilkami ztrácela pojem, která bije, tedy o co se právě jedná. Možná to zavinil špatný zvukový přenos, snad za to může technika, ale orchestr silně přehlušoval jednotlivé zpívané party, které zaznívaly jakoby z dálky. A tak se Chrudoš, Šťáhlav, Krasava, Libuše a další zpěvně domlouvali, rozčilovali, smiřovali a já v podstatě nevěděla o čem, nebýt zmiňované knihy paní Hostomské. Myslím, že není ostudou, že to zde říkám. Vždyť kolik z nás je těch, obzvlášť mladších ročníků, kteří by nepochopili z děje opery už vůbec nic. Protože pohyb figur po jevišti, pokud se nejedná právě o pantomimu, nic moc nenapoví.

A jsem u pohybu postav. Bylo to celé hodně statické, pěvci nezpívali jeden k druhému, ale směrem do hlediště, většinou. Strnulost ještě doplnil jeden objevný záměr pana režiséra. Nechal totiž figury bez jediného náznaku pohybu dojíždět a odjíždět na jeviště i z něj pomocí pohyblivých pásů. Napřed, když defilovaly figury jako symboly jevištěm, mi nepřišel tento nápad k zahození. Ale když se tak posouvali i hlavní hrdinové opery, třeba za právě pějícího, stojícího vpředu, dojeli za ním, zapěli a zase odjeli, to už jsem si připadala jako na Staroměstském náměstí před orlojem či pohyblivým betlémem.

Leč posuňme se v ději opery dále. Přemysl v rodných Stadicích za pluhem přemítá o Libuši. Je čas odpočinku, sbíhá se vesnická chasa. Ovšem jakým způsobem! Na horizontu, za jakousi clonou se vznášejí jako loutky na provázkách ženci s kosami, dívky s hrabkami, s ošatkami a v tom vzduchu mrskají nožkama, jako by běželi. Trochu pimprlové divadlo. Tak to jsem začala mít vážné pochyby o uměleckých ambicích, chcete-li vkusu, co se týká režie páně ředitele Národního divadla. A opět následovala šou v podobě vesničanů přijíždějících vesničanů, tentokrát výjimečně předstírajících kosení a hrabání trávy s následnou veselicí okolo Přemysla. Přemysl, konečně jeden z operních „Přemyslů“, který byl urostlý, chlapský, mužný a (asi) černá dlouhá paruka ještě umocňovala dojem z muže, za kterým snad pověstná Libuše do Stadic jezdila tajně na svém bělouši. Nádherná árie Přemysla Ó vy lípy byla doplněna promítnutím vlajících lipových větví s bujným listovým na horizontu. Ovšem na mne to bujné větvoví dělalo spíš dojem chvění osiky, ale to není podstatné. Trochu nedobře působilo střídání skutečných realistických promítaných prvků s promítáním malovaného pozadí. Jednou to byly ty vlající lupeny, podruhé malba trochu rozmazané krajiny a dále opět malba mohutného lipového kmenu či malba náznaku opevnění hradiska. Ve scéně věštící Libuše to byla vůbec pěkná skrumáž: letící ptáci a poté porůznu se měnící abstraktní obrazce, jež měly zřejmě symbolizovat Libušino proroctví, a které spíš rušily, než aby dokreslovaly situaci. Prostě nesourodost, neujasněný názor scénografa, se kterým ale musí přece režie souhlasit! Trochu „pěst na oko“.

Ale zpět do Stadic. Když se k Přemyslovi blížilo poselstvo z Vyšehradu od Libuše, opět se jednalo o projekci na plátně. Skupina poselstva rostla a vypadalo to chvilkami, že Přemysl, který se zdál v ten moment vpředu malý, uteče, aby ho dav nepřeválcoval. Naštěstí se tak nestalo, zvedla se průhledná oponka a dav byl v ten moment v normální, lidské velikosti, zamířil k Přemyslovi a sděloval mu poselství a pozvání na knížecí stolec po bok kněžny Libuše.

A tak děj plynul, chvilkami byl přerušován spouštěním opony a opět jejím zvedáním, což docela rušilo. Schopný scénograf si musí poradit s uspořádáním scény tak, aby byla funkční, přitom mobilní a nenásilně se dala měnit. Zvlášť v případě, kdy je na scéně minimum kulis a hraje především sám prostor scény.

Dospěla jsem nyní k situaci, kdy Libuše očekává návrat poselstva a příchod svého milovaného Přemysla. Když se zvedla opona před tímto jednáním, opět jsem byla překvapená. Libuši jsem uviděla polo ležící polo sedící na schodišti. Byla oděna v bělostný šat, a když vstala, její říza připomínala šaty Marilyn Monroe (známe z mnoha snímků), včetně hlubokého výstřihu a řasení. Na vlasech vyčesaných po vzoru secese měla z obou stran dva obrovské bílé koláče květin. Z hlavy jí visel dlouhý bělostný závoj. Jednoduše řečeno, na rty se mi okamžitě vloudilo, hle víla Amálka. To nebyla Libuše, to byla rusalka z jiné opery. Na štěstí ji její družky přioděly zlatavým pásem, a tak nabyla trochu na normálnosti. Dál pokračuje děj všeobecným nadšením davů, že konečně mají knížete. Kníže Přemysl přiměje Chrudoše k omluvě kněžně za urážku (běda mužům, kterým žena vládne) a dostáváme se k vyvrcholení celé opery, k věštbě kněžny Libuše, kterou celá opera slavnostně končí. V každém Čechovi, který má srdce na pravém místě, vzbudí tato scéna hrdost, vlastenectví, pocit sounáležitosti k národu, kterým jsme a troufnu si zde říct, mnohému (včetně mne) vžene slzy do očí. To už není jen působivá hudba Bedřicha Smetany, který operu zkomponoval, to je pocit, který v nás dokázal vyburcovat.

Ale zpět k vrcholu opery. Kněžna končí věštbu a chystá se prohlásit, že ať se stane cokoliv, její drahý národ nezhyne a všechny strasti překoná. Při tomto zpěvu sestupuje z knížecího stolce (zmiňovaného balvanu na počátku) a kráčí mezi svůj shromážděný lid. Jen uvolnila středový prostor, počalo se shůry snášet jakési monstrum. Jestli mělo symbolizovat kopuli Národního divadla, to opravdu nevím. Vznášelo se nad jevištěm na plochých sloupech, ověnčeno snad znaky republiky, praporky, květinami. Jakmile jsem se „nabažila“ tohoto pohledu, přiskočili ke knížecímu stolci mladíci v civilním, či sokolském oděvu (to jsem už nestačila zaznamenat) a děvy v národních krojích a pár mužů v oděvu z doby národního obrození. Postupně několik z nich udeřilo pěstí do balvanu, ten se rozlomil na pláty, které hbitě posbírali, a došlo k dalšímu překvapení. Odhalili tím, pro mne v první chvilce náhrobek, kvádr šedočerné barvy s nápisem Národ sobě. Tak jsem usoudila, že se jednalo o základní kámen Národního divadla. Vedle kamene byly z obou jeho stran nainstalované různorodé pugéty květin. Ať se na mne pan režisér nezlobí, ale v první moment to vypadalo jako o dušičkách na hřbitově. Odkudsi vykouzlili členové komparzu malé praporky a vehementně jimi mávali. A vedle toho všeho mumraje se nacházeli hlavní protagonisté naší nádherné, kultovní opery Libuše tak nějak jako mimochodem, náhodně. Následovala děkovačka, střídavě za kamenem, vedle kamene, před kamenem, a tak různě.

Ptám se sama sebe na celkový dojem. Jak jsem napsala úvodem, pan ředitel a režisér v jedné osobě vystřílel najednou a do jednoho místa veškerou munici těžkého kalibru a vznikl z toho trochu guláš. Slavnostní opera, výročí založení Československa před 100 lety a výročí položení základního kamene Národního divadla před 150 lety. Prostě tři v jednom. Ale jinak na první dojem, když se zvedla opona, vypadala tato opera jako slibné představení.

Z podzimní Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ