ALEXEJ MIKULÁŠEK
Tak zní název knihy Johna Fiskea (1939), amerického kulturologa a mediálního teoretika, která vyšla poprvé pod názvem Understanding Popular Culture v roce 1989. Česky vyšla až letos (s vročením 2017) v pražském nakladatelství Akropolis (přel. P. A. Bílek, 324 str., ISBN 978-80-7470-190-0), opatřena předmluvou Henryho Jenkinse (Proč má Fiske stále co říci), záznamem diskuse Kevina Glynna, Jonathana Graye a Pamely Wilsonové (Jak číst Fiskea a jak rozumět populární kultuře) a konečně i doslovem překladatele.
Čtivě psaná monografie, rozdělená do sedmi kapitol (Amerika v džínách, Komodity a kultura, Produktivní požitky, Urážlivá těla a karnevalové požitky, Populární texty, Populární schopnost rozlišovat a Politika), by si zasloužila podrobnou recenzi nebo recenzi s delšími ukázkami. Její jazyk a myšlení místy přímo upomene na tradice marxistického a neomarxistického myšlení, pojmy jako „demokratický totalitarismus“ vystihují „polycentrickou diktaturu“ režimů nejen tzv. postkomunistických.
Fiske samozřejmě marxista (ani „neomarxista“) není, ale jest dostatečně vnímavý na to, aby si uvědomil, že bez třídní stratifikace je nepochopitelný svět (tj. svět kultury, kulturní svět) kolem nás, minimálně onen zdroj trvalé „disciplinační energie“, jíž jsme vystaveni den co den ve škole, v zaměstnání, při trávení volného času, nakupování etc. Média nám „vymývají mozky“ kombinací propagandy, reklamy a zábavy (od pouhého „nastolování témat“ až po jejich jazykové ztvárnění).
Fiske se jeví být především citlivý interpret jevů, jež „vysoká kultura“ a s ní spjatý artificialismus (tedy elitářství a autoritativnost všeho druhu, všech druhů škol, rovněž muzeí a galerií, až po akademie) odmítá jako kýč, klišé, póvl. Elitářský postoj sui genesis… A protože jazyk je systém myšlení, je jeho výrazem i „významem“, nezaškodí alespoň ocitovat některé odstavce této kvalitní, v kontextu české akademické vědy vynikající, „inovativní a čtivé“ publikace. Pro ilustraci zvolíme tyto tři:
„Industrializace a urbanizace vytvořily už v první polovině 19. století kromě jiného i rozšířené povědomí o rozdílech mezi společenskými třídami; z něho se zrodil i stále narůstající pocit strachu, že tyto rozdíly představují nepřekonatelnou překážku, znemožňující buržoazii ovládat společenský řád tak, jak by jí to vyhovovalo. Bylo proto nutné změnit celý kapitalistický systém výroby a změnit výrobní podmínky, aby se z nich ztratily křiklavé třídní rozdíly a vzájemně neslučitelné zájmy. Po této proměně se disciplinační energie buržoazní třídy soustředila na volný čas nižších tříd. Zvýznamnění volného času oproti času práce je ostatně dalším sémiotickým produktem industriálního kapitalismu – v rurálních společnostech je tento rozdíl utlumen a nabývá značně odlišných významů.
Dominující třída se snažila získat kontrolu nad volným časem a požitky podřízených dvěma hlavními strategiemi: represivní legislativou a přivlastněním, původně ‚vulgární‘, nekontrolované volnočasové činnosti se tak měly stát respektovanými a ukázněnými.“ (s. 148)
„Wrestling (divácká zábava coby „zápas bez pravidel“, Rock’n‘Wrestling, pozn. amk) lze vnímat jako travestii spravedlnosti; anebo možná spíš: spravedlnost zde ztělesňuje možnost porušení. ‚Přirozená‘ spravedlnost společenského zákona je zde převrácena z líce na rub; dobří, kteří by si zasloužili vyhrát, tady obvykle prohrávají. Zde vítězí zlo a neférovost. Zatímco společenský řád hlásí idealizovaný předpoklad, že ‚pravda vítězí‘, wrestling staví do protipólu ‚groteskní realismus‘. I když oficiální ideologie hlásá opak, valná část lidí v podřízených pozicích dobře ví, že neférovost a zlo často vítězí a dobro stojí v koutku.
Ten, kdo prohrál, je v Rock‘n‘Wrestling vystaven ponížení a výsměchu. Sport projevuje úctu ‚čestně poraženému‘ – i díky němu přece vyniká ten, kdo zvítězil. Pravidlo, že ve wrestlingu obvykle vítězí padouch, umožňuje ponižovat a zesměšňovat i tělo poraženého. Vytváří se tu rouhavý, blasfemický vztah ke konvenci, která ve sportu až takřka nábožně uctívá lidské tělo a jedince, který se o ně dobře stará.“ (s. 165)
„Michael Jackson v písni ‚Thriller‘ využívá veškerý potenciál, který mu titulní slovo pro jazykovou hravost poskytuje. Spolu s přítelkyní sledují hororový film a k tomu zaznívá refrén:
Máme noc chvění, noc chvění,
a já tě napnu
Víc než krev, co se tam pění.
Tuhnou ti koutky,
pojď blíž, i tady dovnitř někdo vstoupí,
noc chvění.
Základem jazykové hříčky je kombinace tělesné rozechvělosti způsobené sledováním hororu a rozechvělosti sexuálního orgasmu. Mužským prvkem v textu je zároveň Michael Jackson se svým statusem hvězdy a ‚obyčejný‘ roztoužený mladík, kterého představuje ve videoklipu k písni. Stejně tak i dívka je ‚obyčejnou‘ partnerkou a zároveň i fanynkou, kterou si hvězdný zpěvák pro dnešek vybral. Text popisuje zároveň interakci mezi dvěma mladými lidmi i interakci hvězdy a fanynky, kterou ‚rozechvívá‘ hvězdný status Michaela Jacksona. Tato fanynka zažívá barthesovskou slast, je jí umožněno číst Jacksona svým tělem; ztělesňuje tedy efekt, který má jeho vystupování na jeho fanynky obecně. Chvění, které Barthes nazýval erotismem textu (v našem případě hudební performance), je zároveň sexuální i hororové: text, orgasmus i strach se ozývají v titulním slově thrill. Ve videoklipu se Jackson proměňuje podle toho, který prvek tohoto slova je právě explicitně tematizován – posouvá se od obyčejného mladíka k popové hvězdě, která zpívá a tančí, a pak zas dál k vlkodlakovi či k zombie. Pod obecnými významy, jež evokuje sledování filmu nebo fanouškovská oddanost k Michaelu Jacksonovi, se vyjevují temné orgastické i hororové zkušenosti, které simultánně ohrožují i osvobozují, pokud se vymknou kontrole.“ (s. 192-3)
John Fiske de facto relativizuje hranice mezi „vysokým“ a „nízkým“, jakkoli existenci obou kulturních okruhů zcela nezpochybňuje. Spatřuje i v domněle „nízkém“ to, co bývá obvykle přisuzováno jen hodnotám „elitním“, tedy mnohovýznamovost (rejstřík významů, jež dílo v různých kontextech a četbách nabízí) a mnohoznačnost (nejednoznačnost smyslu), a snad v duchu umírněné postmoderny mj. připomíná různé způsoby čtení děl dnes vnímaných jako „vysoká literatura“, např. Dickensova románu Oliver Twist. Ostatně kdo si troufne hádat, zda se texty zpívané „králem popu“ nestanou jednou čímsi klasickým, „vysokým“ a akademickým, zda jeho videoklip nakonec neznehybní v řadě a řadě interpretací, zda se nestane objektem nekonečných „opakování“ formou imitace, transformace, popř. i parodie a travestie.
Tak či onak stojí Fiskeova kniha Jak rozumět populární kultuře za přečtení – a porozumění. Neboť „populární požitky jsou doménou utlačovaných, a musejí tudíž obsahovat prvky opozičního, uhýbavého, skandalizujícího, agresivního, vulgárního či rezistenčního“ (s. 210). Nepřipomíná vám to něco?