FRANTIŠEK UHER

Příroda je matkou moudrosti. Otec zůstává neznámý, což nic nemění na skutečnosti, že se k přírodě musíme chovat jako v milované bytosti, nikoli jako k nenáviděnému šéfovi. Příroda je hájemstvím, které nejednou vyžaduje zbytečnou, někdy až škodlivou laickou pozornost Neustále nás znepokojuje, někdy přímo pohoršuje, počínání všelijakých amatérských ekologických „aktivistů“, seskupených v rozlišných nepříliš průhledných sdruženích, zpochybňujících působení profesionálních a plně zodpovědných odborníků. Jejich jednání má výjimečně logické opodstatnění, často však dlouhodobě působí nevyčíslitelné národohospodářské ztráty. Až nás napadá, čí chleba jedí, že zpívají tak podivné protestní songy. Je obtížné pochopit, jaký vztah k přírodě zaujímají. Hodně řečí, málo činů. Vhodnější by bylo víc přiložit ruce k dílu.

Vychází řada rozdílně koncipovaných a svébytně orientovaných knih, ale málo platné, nový Jaromír Tomeček se dosud nenarodil. (Možná ano, leč zůstává málo známý, což je v nepřeberném množství vydávaných titulů a nekomplexní informovanosti veřejnosti celkem pochopitelné.) O to víc si musíme vážit prací, jimž by slušel básnický příměr. Třeba Sládkovo znám křišťálovou studánku.

Takovým literárním dílem je poměrně útlá knížka Jana Laciny s názvem KLUCANINA s podtitulem Vteřiny obyčejného lesa (nakladatelství Sursum, 2017, 63 str., ilustrace Milada Kollárová).

Není to práce o pozoruhodnosti přírodních atributů, nýbrž skromné pojednání o vztahu vnímavého člověka ke konkrétnímu lesu, který nemusí vynikat zvláštními půvaby ani mimořádným výskytem zvířat, ptáků či jiných živočichů. Je to prostá výpověď o vztahu vnímavého člověka ke konkrétnímu, důvěrně známu kousku přírody. Mnozí z nás mají takový „svůj les“, k němuž přilnuli, který je jim oázou klidu, ticha, pokoje. Zákoutím, kam lidská noha zabloudí pouze vzácně.

Jedna kapitola Lacinovy knihy nese název Šeredný les. Znamenitě charakterizuje koncepci osobitého přístupu k přírodě, vztahu bezelstného a vnímavého, bez sebemenších stop po komerčním pojetí.

Celým textem prolíná bezprostřední úcta k přírodě. Les plný stromů je lesem plným přátel. Ten Lacinův se jmenuje Klucanina. Těžko najít vhodnější vyjádření, než jakým je závěr knížky: …přestalo nám vadit, že se Klucanina jen pramálo podobá nepravděpodobné představě, kterou nám kdysi namluvil malíř nástěnného školního obrazu.

Lacinova nevelká knížka se tak nepodobá podobně koncipovaným knihám, určitě však stojí za přečtení. Jeden každý z nás by patrně měl hledat spokojené chvilky třeba ve smolné vůni nepříliš pohledného, ale naprosto přirozeného lesa, jak ho moudrá matka příroda vytvořila. Vždyť ani naše životy se neubírají jen pohodlnými uhlazenými cestami, ale křivolakými strmými stezkami a někdy rovnou lesem plným vývratů a různých překážek.

Zajímavou shodou je pod svérázným názvem Klucanina uveden drobný básnický text ve sbírce Ivo Haráka Panel nebe z roku 2008. Jako kdyby oba autoři vnímavě bloudili stejnou končinou.