MICHAEL DOUBEK
Vše podstatné už bylo řečeno. Nyní se jen opakujeme. Stále častěji mám takový pocit. Jako příklad uvedu esej Co je třeba říci lidem, jehož autorem je Antoine de Saint-Exupéry. Do češtiny ho přeložila Věra Dvořáková a před 10 lety pro rozhlas četl Alfred Strejček. Náhodou jsem si esej poslechl a bohužel zjistil, že pořád platí, co před desítkami let. Čím to je? Lidé odvykli vnímat věty. Slyší pouze slova. Doba je hlučná, nepřirozeně barevná, roztěkaná, blikající. Prostě nesoustředěná.
„Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská podstata. Která poznala jako formu duchovního života jen bary, matematiku a automobily a ocitá se dnes v naprosto bezbarvém, čistě stádním dění. Nikdo to většinou ani nepostřehne,“ píše Saint-Exupéry.
Mně je také smutno. Nesoustředěnost nás zavede do zdánlivého bezpečí davu. Na povel se zasmějeme, na povel si zademonstrujeme, na povel si všichni koupíme totožnou věc a vyrazíme na stejnou dovolenou. Kolem nás je tolik barev, až se stávají neviditelnými. Dáváme rovnítko mezi demokracii a kapitalismus. Milujeme demokracii a nenávidíme populismus, i když obojí vychází z lidu, jen v jednom případě ho pojmenováváme řecky (demos) a ve druhém latinsky (populus). Už i lékaři dělají jen to, co je doporučeno, na co jsou tak zvané důkazy, raději nic navíc, vždyť by jim hrozil postih. Medicína už není uměním, pozbyla maličké nadstavby přesahující závazná doporučení, pozbyla cit, který nelze definovat a není tedy „evidence-based“. Nabiflovanost se vydává za moudrost. Nestěžujme si však na lékaře, jinde se už ani to biflování nenosí, a tak zvaný intelektuál se od ostatních odlišuje jen tím, že umí vyhledat internetovou Wikipedii.
Saint-Exupéry to říká lépe než já: „Dnes, kdy jsme vysušenější než cihly, se těm pošetilostem usmíváme. Stejnokroje, prapory, zpěvy, hudba, dosažená vítězství (dnes vítězství neexistuje, nic nemá poetickou hutnost takového Slavkova; existují pouze jevy pomalého či rychlého trávení), všechna lyrika zní směšně a lidé se brání být probuzeni k jakémukoli duchovnímu životu. Počestně vykonávají cosi jako práci u pásu… Nenávidím svou dobu ze všech svých sil. Člověk v ní umírá žízní… Chápejte, z ledniček, z politiky, bilancí a křížovek už nelze žít! Už ne! Nelze už žít bez poezie, bez barvy a lásky. Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra úpadku je zřejmá. Zbývá už jen hlas robota propagandy (odpusťte). Dvě miliardy lidí slyší už jen robota, rozumějí už jen robotu, mění se v roboty.“
Uměl snad Saint-Exupéry věštit budoucnost? Nebo se lidé vůbec nezměnili? Vypadá to, že se jako lidé neměníme, že za náš pokrok vydáváme zdokonalující se svět věcí, aniž bychom brali v potaz zadrhávající se myšlení.
„Ach, jaký je to dnes podivný večer, jaké podivné ovzduší! Vidím ze svého pokoje, jak se v těch budovách bez tváře rozsvěcují okna. Slyším, jak se z rozhlasových přijímačů řinou odrhovačky do toho nečinného davu, který sem přišel z krajin za mořem a neví ani, co je to stesk.“
My jsme nepřišli z krajin za mořem, my jsme se zde narodili. Také ale nevíme, co je to stesk. Opouštíme svoji vlast, jakmile se nám někde v cizině naskytne možnost většího zisku než doma.
„Pouta lásky, která dnes vážou člověka jak k bytostem, tak k věcem, jsou tak uvolněná, tak chabá, že člověk necítí už ani nepřítomnost tak silně jako dřív.“
Jezdíme na poznávací zájezdy, válíme se u moře, holdujeme adrenalinovým zážitkům na skalách či v oblacích, pracujeme jednou zde a podruhé tady. Co náš ještě poutá k místům, odkud jsme vzešli? Oslavili jsme 100. výročí vzniku Československa, pro jehož záchranu jsme před 25 lety nehnuli prstem. Raději si namlouváme, jak nesmyslný a neživotný to byl projekt. Proč tedy vlastně slavit 100. výročí země, jejíž vznik a existence byla jeden velký omyl?
„Jací jsou ti lidé v houfu poslušní a pokojní!… Jsme až kupodivu dobře vykleštění. A tak jsme konečně svobodní. Usekali nám paže a nohy, a pak nás nechali svobodně chodit. Já ale nenávidím tuhle dobu světového totalismu, v němž se člověk stává mírným, zdvořilým a klidným dobytčetem… Člověk zbavený vší tvůrčí síly, který už ani neumí v lůně své vesnice vytvořit tanec nebo píseň. Člověk živený konfekční standardní kulturou jako vůl senem. Tohle je dnešní člověk… Je ohrožena sama podstata. Ale až bude zachráněna, vyvstane onen základní problém, který je problémem naší doby. Otázka po smyslu člověka. Odpověď se žádná nenabízí a já mám dojem, že jsme na pochodu k těm nejčernějším časům světa… Budeme mít dokonalé, sériově prodávané hudební nástroje, ale kde bude hudebník?“
Snad hudebníci nevymřeli, snad se mezi námi najdou. Lidé mají hudební sluch, ale skrývají ho. Kolikrát by si chtěli zanotovat nějakou vlastní píseň, ale když se dají do zpěvu, s údivem zjistí, že zpívali odrhovačku.
Co na to platí? Vyslechnout ty, kteří mají nějaký názor. Hledat je. Hledat je třebas v knihách. Číst. Číst vše, co vám přijde pod ruku. Chodit do knihoven, knihkupectví, zachraňovat romány a sbírky básní z knihobudek. Texty knih jsou stálejší a pravdivější než texty internetové. Jistý průzkum tvrdí, že děti vyrůstající v domácnosti plné knih jsou vzdělanější a méně manipulovatelné. No aby nebyly!