FRANTIŠEK UHER

Pokud má jakýkoli umělecký žánr korespondovat s dobou vzniku, nesmí plout v mělkých vodách populismu, nesmí se stát poddajnou součástí hysterických pokřiků nebo planého krasořečnění. To platí obecně a platí to i poezii, která ráda inklinuje ke směrům, které se zdají být moderními, ve skutečnosti však jsou pouze slepými uličkami.

To všechno je zcela cizí vyzrálé poezii Jana Těsnohlídka. Po nedávné reedici prvních tří sbírek pod názvem Básně (2017) a čtvrté sbírce Hlavně zachraň sebe (2016) dospěla ke čtenářům sbírka HRANICE A ZDI (vydal jako dvacátou nakladatelskou publikaci Jan Těsnohlídek-JTs nakladatelství Krucemburk, 2018, 56 str., ilustrace Josef Bolf, na dnešní dobu udivujícím nákladem 1500 kusů).

Jan Těsnohlídek je z generace básníků, kteří sice nepřehlížejí nejednou zavádějící módní trendy, ve vlastním básnickém úsilí však směřují se svébytnou imaginací koridorem reálného básnického vidění, spolehlivě rozeznávají lom světla a hru stínů, společenské roviny, nepřejícnost pohoří i zrádnost lákajících propastí. Jde ve vlastních stopách, jak jej známe z předcházejících sbírek. Netají znepokojení, vzbuzované pochybnými prameny mezilidských vztahů, lítost nad marnostmi tohoto světa i přesvědčení, že hranice a zdi arogantně vztyčené mezi lidmi dojdou odstranění.

Jako spodní proud se Těsnohlídkovou poezií táhne křehká optimistická vize, přesvědčení, že deziluze roztaje a změní se ve spontánní radost ze života, byť se všemi jeho katarzemi a peripetiemi.

Shrnuto, Těsnohlídkova ryze občanská poezie je záznamem pocitů a postojů člověka, který dozrál k pochopení šálivé planosti věčného ohlížení, nebojí se hledat, nacházet a odhalovat nikoli snad skryté poklady, ale klady a zápory na lánu současnosti, hledět dopředu, třebaže je před ním – jako před námi všemi – cesta stále ještě hodně zarubaná.

Jak konkrétně a precizně znějí verše něco / není v pořádku / něco / je špatně, které charakterizují permanentní pocity současníků. A jsou tu i intenzivní obavy; slyšme: někde vevnitř / každýho z nás je / snad / pořád / aspoň kousek / něčeho dobrýho co / jde / ještě zničit. Těsnohlídek ovšem není pouhý kverulant a věčný negativista, schopný otevřeně formulovat znepokojení z růžky vystrkujících aspektů morálního marasmu, je také (a ve zmiňované sbírce především) průzračným lyrikem.

Část sbírky Hranice a zdi zřetelně směřuje k poezii milostné, k okouzlení krystalicky čistými vztahy a jiskřivými paprsky souznění, jemuž ovšem neschází spodní vlna skrytých obav: …až se jednou / rozhodneš odejít / budeš mi / chybět.

Prizmatem prchajících a zdánlivě všedních okamžiků života, neoslepen efektními ohňostroji, hledá prostý smysl existence. Jeho tvůrčí předností je věrohodnost, evidentní upřímnost a bezprostřednost básnické výpovědi: Takoví jsme, takoví být nechceme, takoví být chceme. Jako čtenáři musíme doufat, že se Těsnohlídek nerozhodne odejít z české poezie; při stávající konstelaci básnických sil by stále ještě relativně mladý a perspektivní hlas jeho poetické polnice chyběl.