FRANTIŠEK UHER

Odedávna je právem poezie být na širém literárním lánu vzácnou květinou, na moři vzedmutou vlnou a v poušti oázou. Často neočekávanou. Ke čtenářům poezie přicházejí verše jako čápi vracející se z dálek.

Stejně tak je právem poezie, aby recenze svým rozsahem nejednou obsahovaly mnohem více slov než samotná sbírka básní, neboť všechny kameny mají konkrétní poslání, ale nad ostatní cenné jsou pouze ty broušené. Je velice smutné, že jejich vybroušení není hodnoceno podle kvality brusičovy práce, ale podle jeho občanských postojů a „kamarádských“ vztahů, což ukazuje malost těch, kteří se snaží upoutat na sebe pozornost ve stínu velikánů a podléhají tendenci elementárních scestných konstatování. Pokud motiv jejich postojů nevyvěrá z ještě primitivnější závisti. Protože kdo umí, ten umí, a kdo neumí…

V současnosti poezii příliš neprospívají dlouhé odmlky mezi sbírkami talentovaných mladých básníků/básnířek, ať již příčina vězí v nedostatku publikačních možností nebo působí existenční a další vlivy. Stejně negativním jevem je skutečnost, že někteří zkušení matadoři přešlapují bahnitou vodu. Někdejší čisté prameny jim samozřejmě stále slouží ke cti. Je trochu paradoxní, že vychází poměrně hodně prvotin – pochopitelně rozdílné kvality. Potěšitelná je každá kvalitní sbírka, naznačující světlou tvůrčí perspektivu.

Mezi ně patří útlá prvotina Anny Prstkové s ryze experimentálním a prakticky nezapamatovatelným názvem 49°27’45.249‘‘N.17°58’36.107‘‘E (JT’s nakladatelství ve spolupráci s Klubem rodáků a přátel Kutné Hory, 2017, 32 str.)

Název připomíná šifru ze špionážního románu, ale přiznejme autorce právo jít do určitého rizika. Komplexní název sbírky nám v paměti neutkví, důležitější však je, že si zapamatujeme její jméno a vědomí dobré poezie. Krásně mladá autorka studuje divadelní vědu v Praze a činoherní režii Brně, v její poezii však výrazně rezonuje rodná krajina Beskyd. Verše jsou nesporně sympatické přirozenou radostí ze života, aniž by zcela opomíjela jeho stíny.

Revolta nepatří k povinným znakům mladé poezie, ve verších Anny Prstkové se chvěje jako spodní tón, vyluzovaný letmými doteky. Čteme-li …stojím nad kolejemi a neumím jít po výhybkách není to projev nejistoty, skepse a zmateného hledání směru, ale vědomí, kudy se neubírat. Přejme si, aby to její poezii dlouho vydrželo. Téměř symbolický charakter má konstatování rovina klame - horu možná obejdeš ale neoklameš.

Poezie Anny Prstkové vskutku neklame. Přes ojedinělá hluchá místa je plná příslibů. Věřme v její rozkvétání a košatění, věřme, že na další sbírku nebudeme čekat jako na spásný déšť za dlouhého sucha. Její mladistvé, upřímné a cílevědomé básnické výpovědi budiž přána třeba místy zarubaná a strmá, ale útěšná cesta.