PETR ŽANTOVSKÝ

Příspěvek na konferenci konané 27. 11. 2018 v Evropském domě v Praze

Svoboda slova je pojem zavedený a s dlouhodobě ustálenou, byť leckdy politicky překrucovanou interpretací. Já bych si dovolil slovo „svoboda“ doplnit rovněž o slovo „informace“. Informace je – při vší nutné relativnosti dané mírou vědění o dané věci – objektivním produktem zkoumání a podnětem pro jednání příjemce informace. Ve slově „informace“ je zakódován nárok na maximální míru možné a dosažitelné pravdivosti. A zároveň je v něm obsaženo právo příjemce podílet se na prohlubování a doplňování popřípadě korigování informace a další předávání s cílem umožnit vedle samotné svobody slova také svobodu samostatného rozhodování.

Předně něco teorie a historie, které nám dají pevný základ pro naše další uvažování. Již od roku 1993 je každoročně 3. květen označen jako Světový den svobody tisku (z rozhodnutí Valného shromáždění OSN 48/432 z 20. 12. 1993). Podnět k tomu vzešel z Generální konference UNESCO konané v roce 1991. Státy na této konferenci deklarovaly, že svobodná, pluralitní a nezávislá média jsou nedílnou součástí demokratické společnosti. Konference UNESCO poté doporučila Valnému shromáždění vyhlásit 3. květen Světovým dnem svobody tisku. Datum připomíná den přijetí Deklarace o podpoře nezávislého a pluralitního tisku v Africe v namibijském Windhoeku (1991).

Smysl tohoto dne připomínajícího roli médií v úsilí za svobodu dobře vystihli vysocí představitelé OSN Kofi Annan, Federico Mayor a Mary Robinsonová ve svém Společném poselství ke Světovému dni svobody tisku 1999:

Svoboda projevu je právo, o jehož prosazení je nutno bojovat, nikoliv požehnání, které si stačí toužebně přát. Svoboda je však ještě něčím více: mostem spojujícím porozumění a vědění a základem pro výměnu myšlenek mezi národy a kulturami, která je nezbytným předpokladem skutečného rozvoje a trvalé spolupráce.

Jak zdůraznil generální tajemník OSN Pan Ki-Mun ve svém poselství k tomuto dni v roce 2010, hlavním tématem tohoto úsilí je svoboda informací: právo vědět.

Mluvíme-li o právu na informace, a tedy o právu na jejich neomezené šíření, připomeňme si mantru všech bojovníků za svobodu slova, První dodatek Ústavy USA, který vstoupil v platnost 15. 12. 1791:

Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.

Zásady nedotknutelnosti svobody slova obsažené v citovaném dodatku americké ústavy byly nepochybně inspirací i pro Článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948, který říká:

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

Rozšířenou definici uvedené svobody přinesl Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, OSN: New York, 19. 12. 1966, v ČSSR byl vyhlášen až o deset let později jakožto vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 pod č. 120/1976 Sb:

Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.

Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.

S tím ovšem nezbytně souvisí druhá strana mince: svoboda slova přináší odpovědnost toho, jenž je šíří, vyžaduje ji, je to conditio sine qua non. V tom smyslu také hovoří Deklarace principů novinářského chování, kterou přijal druhý světový kongres Mezinárodní federace novinářů, konaný v Bordeaux (Francie) ve dnech 25. – 28. dubna 1954:

Respektování pravdy a práva veřejnosti na pravdu je první povinností novináře. Při plnění této povinnosti budou novináři vždycky hájit principy svobody při čestném sbírání a vydávání zpráv.

K tématu se velmi intenzivně vyjadřují též instituty Evropské unie. Evropská komise zřídila v roce 2011 Skupinu na vysoké úrovni pro svobodu a pluralitu sdělovacích prostředků. Ta začala veřejnost ihned zásobovat metodickými materiály a doporučeními, jak se má ona svoboda a pluralita správně evropsky hájit. A nedosti na tom: Evropská komise zřídila ve Florencii Centrum pro pluralitu a svobodu médií a do začátku mu přidělila grant ve výši 600 000 EUR. Centrum má předkládat nové myšlenky a způsoby, jak zajistit velmi různorodá a svobodná média, a usilovat o větší kvalitu úvah o pluralitě médií v Evropě. Což o to, debatovat na co nejvyšší úrovni o tom, jak zvětšit svobodu slova a pluralitu informací, je jistě záslužné. Žádný úřad, komise či „skupina na nejvyšší úrovni“ svobodu slova neochrání. O tu musí pečovat sami občané a tuto péči promítat do nároků, které budou vztahovat na volené představitele tvořící politickou moc i na nevolené novináře, tvořící mediální vliv.

Nepochybuji o tom, že důvodem svolání této konference je přesvědčení iniciátorů, že svoboda slova a právo na informace, řekněme tedy: vyjadřující snahu dobrat se co nejvyšší míry pravdy, v naší zemi v současnosti nejsou na úrovni odpovídající požadavkům, které jsme si vetkli do základů našeho pojetí demokracie: totiž svobodě a pluralitě, která by ji měla v co nejvyšší míře zajišťovat. Média, zejména ta označovaná za mainstream, tedy zejména tradiční tisková a elektronická, z nich nejvíce televize, a nutno pohříchu konstatovat, že patrně v nejvyšší míře Česká (veřejnoprávní) televize, která by měla být etalonem serióznosti, plurality a snahy o – chcete-li – hledání pravdy, chová se jako propagandistický nástroj užívaný jednou částí politického či společenského spektra proti druhé části téhož. Prosazuje zájmy, které nespojují, nýbrž rozdělují společnost, národ, jednotlivé skupiny lidí, podobně jako mezi různé segmenty veřejnosti vkládala různé pasti a propasti totalitní propaganda. Tehdy se tomu říkalo třídní boj a zdůvodňovalo se to historickou a geopolitickou nutností. Dnes už se s vysvětlením nikdo moc nenamáhá. Prostě se šíří nevraživost, nenávist, agresivita, spojená s nevychovaností – jak jsme to viděli třeba na pietním aktu v 21. srpnu u Českého rozhlasu nebo 17. listopadu na Národní třídě. Jak správně připomněl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, každý má právo svobodně vyjádřit svůj názor, občanský, politický, ale to, že zneužívá pietní akt k uctění památky obětí okupace zpřed padesáti lety, svědčí o tom, že naše společnost je nemocná. Tou nemocí je vnitřní schizma. A často se nemohu ubránit, že je ne-li vyvolávané, pak dozajista posilované a využívané konkrétními politickými skupinami a zájmy, promítanými skrze média.

Zmínil jsem Českou televizi. Hned v § 2 zákona o ČT č. 483/1991 Sb. se dostaneme k pojmu „veřejná služba“, který bývá obvykle vydáván za hlavní důvod existence veřejnoprávních médií. Píše se tu:

Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu. Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména:

a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,

c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti…

Tímto výčtem jsou dány povinnosti, které podle zákonodárce nemůže naplňovat jiný než veřejnoprávní provozovatel televizního vysílání. Otázka zjevně stojí takto: Skutečně plní veřejnoprávní média, zejména Česká televize, ustanovení zákona, když je třeba svolávat konference podobné té dnešní?

V souvislosti s kritikou působení médií na poli dezinformace či zkreslování obrazu reality se nejčastěji hovoří o manipulaci publikem, veřejností. Obvykle se má za to, že stimulátorem manipulací jsou buď profánní zájmy, nebo subjektivní emoce, případně obojí společně. Profánní zájem je pojem jasný: Příslušný dezinformátor v médiích je zainteresován v politických zájmech svého neviditelného zaměstnavatele, a proto působí vědomě v jeho prospěch. Komplikovanější to je v oblasti emoční motivace. Ta bývá velmi různorodá a subjektivní. Obecně však lze říci, že novinářovy, k dezinformaci a manipulaci vedoucí emoce, těží živiny z naivity, z dobrovolného přejímání cizích líbivých myšlenek a tezí, což je vždy snadnější a méně pracné, než si získávat vlastní informace, porovnávat je křížem z více zdrojů a z tohoto srovnání teprve vyvozovat závěry. Právě to ovšem je nutnou, nikoli jen postačující podmínkou výkonu profesionálního žurnalismu, směřujícího k podávání objektivních, od jednostranných idejí očištěných informací.

O tom, jakými parametry se přitom tato práce má řídit, hovoří například Kodex České televize, cituji: Vysílání ČT… představuje fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat nejširší možné spektrum názorů a hledisek…. Poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře… a také Etický kodex Syndikátu novinářů ČR. Povinnosti novináře jsou zde definovány mj. takto:

Novinář je povinen:

a) zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami,

b) respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky,

c) dbát na rozlišování faktů od osobních názorů,

d) hájit svobodu tisku i svobodu jiných medií,

e) neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti,

f) nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat,

g) odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace…

Jak bylo naznačeno, a stojí to zjevně u kořenů našeho setkání, zásady profesních pravidel a etických kodexů jsou až příliš často v mediální reflexi reality porušovány a nahrazovány snahou o vlastní verzi reality, případně tvorbou reality neskutečné, virtuální, účelové, sloužící jednostranným politickým cílům.

Protože se podobné věci stávají v českých médiích opakovaně, není divu, že důvěra veřejnosti v média a novináře dlouhodobě rapidně klesá – jak uvádí pravidelný výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), důvěra v média z cca 75 % v roce 1995 poklesla na současných cca 30-35 %.

Mimochodem, v žebříčku důvěry vybraným institucím veřejného života skončila média společně s církvemi (24 %) a neziskovými organizacemi (32 %) na posledních třech místech sledované škály.

Důsledkem této skutečnosti je stále menší vliv médií na tvorbu veřejného mínění. To jsme viděli dobře v českých prezidentských volbách v r. 2013, kdy média v drtivé většině podporovala kandidáta Karla Schwarzenberga, ale lidé v přímé volbě zvolili mediálně většinou ostouzeného kandidáta Miloše Zemana – média ale objektivně hrála jen okrajovou (numericky vyjádřeno jen v průměru 15%) roli ve voličském rozhodování, jak to ukázal mj. obsáhlý průzkum agentury Median. Což zase v důsledku znamená postupné a čím dál dramatičtější rozevírání pomyslných nůžek mezi přesvědčením veřejnosti a názory sugerovanými jí sdělovacími prostředky.

Skutečně vážným důsledkem tohoto procesu není ale jen samotný pokles důvěry v média. Zásadní dopad má ale toto mediální propagandistické působení zpětně na samotný vývoj událostí. Politici aktivně vystupující v dění se mohou na domnělý názor veřejnosti odvolávat, protože „to přece psala média“, a legitimizovat tím své kroky. Extrémním případem této tendence je vytváření tzv. pseudoudálostí, tedy události, která se stala až poté, co ji vyfabrikovala média, tedy v důsledku jejich cílené aktivity. To vše slouží k vytvoření mediálního dojmu ovlivňujícího veřejné mínění ve prospěch určitého politického zájmu.

Média překrucují fakta, vymýšlejí si nebo naopak části skutečnosti zamlčují, podceňují nebo přeexponovávají určité výseky reality, a to všechno jednak proto, aby změnila naše mínění o věci a naše postoje a rozhodovací priority, a jednak proto, aby poskytla těm, kdo je ovládají (ekonomické moci napojené na moc politickou), alibi pro jejich budoucí kroky, které jsou často v radikálním nesouladu se spontánním veřejným míněním. Celkově vzato se jedná o velký podvod na veřejnost, který není omluvitelný žádným argumentem: neznalostí, naivitou, emocionálním vkladem, nezkušeností…

Jak plyne ze všech v úvodu citovaných dokumentů, nezadatelnou a nejvyšší povinností a odpovědností médií a žurnalistů je ctít právo na informace a svobodnou výměnu myšlenek, a k této přispívat, nikoli ji dusit. V opačném případě jsme svědky selhání médií a novinářů. Selhání, za které média a novináři platí svým kreditem a důvěrou veřejnosti, ale my všichni ostatní něčím mnohem větším: svou budoucností, svými jistotami, svým bezpečím a svou svobodou.