JOSEF ONDROUCH
Kniha Gustáv Husák Michala Macháčka je v české historiografii doposud zcela ojedinělým dílem. Životopis originální především osobou autora. Napsal ho mladý historik, hned v několika směrech překračující vyšlapané schéma totalitních režimů politicky i institucionálně posvěcené zadáním monstrózního projektu Ústavu pro studium totalitních režimů. Vycházejíce z akademicky nepřípustného politického zadání ÚSTR, vměšujícího se do procesu nezávislého bádání studia a tvorby v oblasti dějin, dokonce zmocněním ze zákona, zmonopolizovali zadavatelé už předem kategorizací pohledu na ještě stále živé moderní dějiny a udali imperativně směr, obsah i hranice tvůrčí činnosti v tomto směru. Četní pracovníci ÚSTR i akademici znehodnoceného Historického ústavu Akademie věd ČR, i ti nezařazení, se většinou přizpůsobili. Učinili tak vstřícně, stádněji než to bylo za tzv. totality, za níž často nečinili nic jiného. Ovšemže existovaly a stále budou výjimky. Patřili k nim ale, pokud jde o autory historického žánru, téměř výhradně starší autoři. Renomé některých bylo nesporné. Ale i ti byli a jsou vydavatelsky i mediálně potlačovaní. Příkladem budiž Robert Kvaček. Jeho skvělý Československý rok 1938 byl vydán „nevýročně“ už v roce 2011, ale v knihkupectvích se téměř neobjevil. Byl převálcován záplavou mediální i knižní podprůměrnosti, braku a vyložených faulů: Padevět, Mertlík, Kosatík, Tabery, až po Pernese na samém dnu toho, čím zazářila v tom nejhorším slova smyslu Česká televize neuvěřitelným zopakováním, pokolikáté už, kýčovitého, lživého braku o Posledním Habsburku na českém trůnu.
Výsledkem je katastrofa, kterou vyvřela v Česku kampaň mediálního kartelu k 100. výročí zrození Československa, jeho zrady a zániku. Zatímco ze zahraničí přicházely zdravice k 100. výročí Československa od prezidentů Trumpa, Makrona či kancléřky Merkelové, Putina a dalších, přežvýkaně jsme z ČT slyšeli, že to bylo k výročí jen české státnosti nebo vzniku jakési republiky. Nebýt výjimek a Slováků, Československo by zmizelo jako omyl a nepodařený experiment se snahou vytlačit osmičkovými daty staletý kus dějin, na které máme plné právo být hrdí. Pozoruhodné knihy, hledající příčiny zrady Československa a hrdinného boje za jeho obnovu, spatřily pulty knihkupectví, ale jen v zahraničí. Zatímco u nás k těmto výročím žádná kniha tohoto charakteru, až na výjimku potvrzující pravidlo, nevyšla! V zahraničí se dalo vybírat.
Mnichov, bestseller jinak v češtině už léta masově vydávaného, u čtenářů oblíbeného Roberta Harrise, vydali překvapivě jen Slováci. Zvon zrady od Francouze P. E. Caqueta vytiskli Britové. V této skvěle napsané knize renomovaného autora, historika Cambridgeské univerzity, vůbec nevadí citace telefonátů tehdejšího našeho velvyslance zachycených Heydrichovými agenty v kritických dnech dokonání zrady, totiž z odposlouchávaného telefonního hovoru Masaryka s Benešem. Masaryk z Londýna: „The wicked old pisser is longing to lick Adolf back-side. His tongue is hanging out.“ …
Sám tyhle expresivní výrazy nepoužívám. Ale u pokrytecky se pohoršujících diplomatů a u zástupu dalších slušňáckých pokrytců lze předpokládat, že angličtinu znají anebo někoho mají, kdo jim výrazy do jadrné češtiny přeloží.
Jiným příkladem nepřímé cenzurní činnosti ÚSTR je vynikající Reinhard Heydrich od skotského válečného hrdiny RAF, spisovatele, historika a akademika Univerzity Edinburgh Calluma Macdonalda. V hodnocení Observeru a New York Times excelentní, u nás nestojící ani za povšimnutí kniha po prvém vydání v roce 2007 opakované vydávaná čtyřikrát, naposled vloni, ale v žádném případě ne u nás. Když jsem se na knihu a autora ptal v ÚSTR, nic o nich nevěděli.
Naštěstí jsou Češi zřejmě stále ještě nadprůměrní čtenáři s houževnatou snahou najít i tam, kde není. Soudím tak podle zkušeností z kontaktu s normálními lidmi. Odráží se to mimo jiné i v ohlasech a diskusích na nejsledovanějším a aktivně využívaném zpravodajském serveru Seznamu v jeho Novinkách. Nejsem si ale jist, zda mladí žáci a studenti a i jejich učitelé jsou schopni strávit ze všech stran se na ně valící záplavu produkce monstrózních neziskovek a charit jako Post Bellum či tzv. Paměť národa. I v metodických pokynech ministerstva školství pro učitele novodobé historie je toho zřejmě stále dost po naštěstí už bývalých ministrech školství a po fráterníku Hermanovi, který se zasloužil mimo jiné o zařazení válečného zločince Franze Josefa do panteonu renovovaného Národního muzea.
Prim však stále hraje falešně laděná Paměť národa, která zaplavuje ČT a Český rozhlas, pulty knihkupectví a sociální sítě autory, jako jsou už zmíněný „akademik“ Jiří Pernes nebo vydavatelský magnát Jiří Padevět, nesmírně produktivní autor záplavy videí a sám sobě si vydávající autor četných knih o totalitě a o nás Češích, kteří jsme si podle něho ji sami zavinili a zasloužili. Co si o Padevětovi český čtenář, divák či posluchač myslí, vyjádřili podvědomě i diváci České televize. Ve sledovaném pořadu StarDance to v diváckém hlasování odnesl překvapivým vyřazením sympatický pár; zřejmě zcela jiný Padevět Michal. Slyšel, že finalista z roku 2016 Michal Padevět mohl vypadnout tak neočekávaně a brzy díky svému jmenovci Padevětu Jiřímu.
U nás díky vydavatelskému klanu i Padevětovou zásluhou nespatřil pulty knihkupectví žádný anglicky či francouzsky psaný a bohužel jen za kopečky dunící Zrady zvon. Už předvýročně vstřícně byl českému čtenáři naservírován pokleslý Guláš pro Masaryka. V sledu Alaina Soubigou s jeho nepodařeným Tomášem Garriguem Masarykem a stejně kostrbatými komentáři v ČT Milena Šenfeldová namíchala pro zaskočeného čtenáře skutečný guláš o Masarykovi i jeho následníku Beneši, kterého jako agenta, dokonce Stalinova, máme odepsat i s tím, co zbylo z československého díla TGM. V jejich pojetí našeho slavného výročí mělo Československo i jeho hlavní architekt Masaryk už vymizet. To, co pro nás uchystal podlou zradou Chamberlain v dohodě s jím ctěným „panem Hitlerem“ a co málem dokonala nacistická vraždící mašinérie okupace, se snaží vydávat za důsledek omylu TGM jménem Československo a pokračující politiky i syna Masaryka Jana a prezidenta Beneše. Slavná vystoupení hrdinů odboje Slováka Jozefa Gajdoše a Čecha Jana Kubiše, tisíců českých Sokolů, vojáků, partyzánů a hrdinů Slovenského národního povstání, se do jejich pojetí jakési obnovené jen české státnosti vůbec nehodí. To byla jejich koncepce, poselství a celé pojetí letošních oslav, proboha jen ne Československa! Prý jsme si ho vylhali podle jiného výtečníka, zkrachovalého politika, ale dnes už jen všeho schopného historika Jana Urbana.
Šíří záběru a zároveň plytkostí vévodí v útocích na Československo představitel Bakalova komplexu médií, vydavatelství a nadnárodních institucí majících často charitativní nátěr překrývající jejich pravý, na eliminaci Československa a Masaryka cílený charakter. Autorem historizující publikace z této líhně je šéfredaktor Bakalova Respektu Erik Tabery. Představil se knihou Opuštěná společnost; Česká cesta od Masaryka k Babišovi.
Zřejmě bezděky vystihl marnost úmyslu vykreslit v jeho podání vylhanou společnost Čechů oproštěných od Slováků i historicky a zaměnit ji za čistě jeho konstrukci. Snaží se s Respektem stvořit čtenáře hlupáky, vydávaje nás za jakousi smyšlenou opuštěnou společnost. Jde o průhledný pokus likvidovat Masaryka na odrazující, stejně odpudivé cestě k Babišovi. Ač skoro nečten, stal se metodickou poučkou pro mediální koryfeje České televize a další novináře, kteří se snaží v Taberyho stopách znehodnotit nejen Masaryka, Československo, ale i Česko v bratrském sepětí se Slováky, charakterizovaném tak precizně dvojící Babiš/Zeman. Prezident připomínající ve svém typicky českém plebejství TGM. Stejně jako vedle Čecha prezidenta jemu blízký premiér Babiš původem Slovák. Oba jsou souzněním toho nejlepšího, co natruc všem útokům tak Česká republika k 100. výročí Československa předestřela.
Sám Tabery, zřejmě vědom si slabin svého počinu, vydává svůj konstrukt Opuštěné společnosti za esej. Přiznáním, že nejde o historickou práci, se snaží zakrýt manipulaci s dějinnými fakty.
Pokud se dál vydáte na cestu „od Masaryka k Babišovi“ a konstrukci Taberyho se přinutíte pozorněji sledovat, zjistíte, jak se to dělá, aby Masaryk a Československo z našeho vědomí vymizeli. Ne že by o TGM Tabery nepsal. Masaryka ale vykládá účelově, zkresluje a zamlčuje o něm podstatné. K pomocným vykladačům mu slouží desítka autorů s nejvíce skloňovaným Peroutkou. Kde se na tohoto „klasika“ hrabe Masaryk. S Masarykem se vypořádává tak, že jeho stěžejní dílo Světovou revoluci v odkazech sice uvádí, ale ve své knize ji nechává na uvedené straně odkazu pro jistotu zmizet. Ve sporých odkazech na originálního TGM sice najdete v závěru i jeho stěžejní dílo Světovou revoluci. To ale zřejmě jen tak, aby se neřeklo s předpokladem, že čtenáři Taberyho díla si nedají práci, aby si nalistovali v rejstříku uvedenou stranu. Ale na straně 258, kde se má konečně něco o stěžejním díle Masaryka objevit, nenajdete kromě útoku na dva prezidenty (Klause a Zemana) a jejich srovnaní do řady s Goebbelsem o Masarykovi a jeho Světové revoluci vůbec nic. Zůstane pak už jen Česko a hlavní terče Taberyho pamfletu: prezident Zeman s premiérem Babišem.
Proč tolik vadí premiér a prezident a Česko, nezpochybnitelně demokratická země, která je jednou z nejšťastnějších zemí na světě, kde se naši lidé i miliony návštěvníků cítí chválabohu bezpečněji než kde jinde? Proč nám dávají za vzor německého souseda s pěti miliony mnohdy agresivních islamistů? Zemi, kde mají problémy i s neonacistickými teroristy a jejich odnoží, tzv. Říšskými občany (Reichsbürger), kterých je 16 400 a jen napřesrok jich přibylo o polovinu.
TGM měl při letošním slavném výročí posloužit už jen za jakýsi zaříkávací oslí můstek. Zaříkávání hojně využívali šamani a jim podobní preláti napříč náboženstvími. Činí tak dodnes. Třeba v mešitách, kde vzývá u našich sousedů Alláha na pět milionů věřících. Proč by se to nemohlo ve zmodernizované podobě s využitím televize a sociální sítě povést i u nás? Třeba právě s pomocí Taberyho desatera temna, v němž nás vidí autor Opuštěné společnosti už dnes. Hlavními terči, ale prozatím nepřekonatelnými překážkami zůstávají prezident Miloš Zeman a předseda koaliční demokratické vlády Andrej Babiš. Zeman s Babišem ztělesňují návaznost na Masaryka a oba téměř ideálně i česko-slovenskou vzájemnost, jež byla Masarykovi vlastní.
V Taberyho Opuštěné společnosti se o Masarykovi dozvíte jen spoře. O jeho kritice Rukopisů třeba to, že podle Taberyho ani Masarykova nebyla, že si zasluhu o odhalení falz jen přivlastnil. Autor vede čtenáře k přesvědčení, že nikoliv Masaryk, ale o renomé neprávem podle něho připravený Schauer už předtím předestřel Českou otázku a její vztah ke Slovákům, Slovanům i k naší budoucnosti v Evropě.
Samotnou Světovou revoluci, i když je stěžejním dílem našeho prvního prezidenta, Tabery jakoby nedopatřením úplně opomíjí. A Masaryka i s jeho pojetím humanity zničehonic nahrazuje Havlem a jeho tragicky skutečným humanitárním bombardováním bratrského Srbska. S rádoby vysvětlující poznámkou, že Havel i TGM byli jestřábi. Havlovým falešným zosobněním TGM pokouší se likvidovat nejen Masarykovo pojetí humanity, ale i produkt Masarykova pojetí světové revoluce: demokratické Československo. Tabery tak činí opět lstí, když tvrdí, že Masaryk byl jestřáb stejně jako Havel. Jaký nesmysl! Dovedete si představit TGM, že by souhlasil nebo dokonce volal po humanitárním bombardování Srbů a jejich metropole Bělehradu!? I proto si nemohu odpustit jízlivou poznámku charakterizující úroveň zpravodajství České televize. Z jejich zprávy o profesoru MUDr. Rajko Dolečkovi vyplynulo, že ho Zeman vyznamenal za jeho zdravou výživu. Že byl především velký srbský vlastenec, obhájce Srbů a kamarád jejich nejvyšších představitelů, nepřítel těch, kdo věrolomně Bělehrad napadli, o tom ani slovo.
Masaryka takto vykládají. Vykrádají jeho podstatu a snaží ho odsunout do jejich pojetí paměti národa. A vůbec bude lépe zapomenout na Masaryka i Československo: k tomuto cíli spěje Tabery v jeho Opuštěné společnosti i vyzvedáváním mnichovského komplexu, což je především něco, čím trpí Tabery a Bakalův Respekt sám. Mnichov jsme si údajně zavinili sami a také zasloužili.
Tabery špatně zakrývanou obhajobou mnichovských mocností Západu viní naopak Edvarda Beneše ze všeho podstatného, co přivedlo část elit Čechů ke kolaboraci za tzv. druhé republiky. Omlouvá takto i tehdejší stanoviska nejhojněji Taberym citovaného Peroutky. Sám pojem druhá republika je pomýlenou konstrukcí; Po flagrantní zradě Francie a hlavně zcela neomluvitelném selhání Anglie nezbylo domácím politickým elitám než odejít do ilegality nebo emigrovat. Mnoho z nich ale zvolilo zůstat a někteří i přijali spolupráci s nacisty. Ale i když to znamenalo riziko smrti, mnozí se zúčastnili odboje. K těm, kteří zradili nebo jen spolupracovali a teprve až po Stalingradu prozřeli, patřil zřejmě i tolik Taberym vzývaný Peroutka.
Jejich druhá republika je jen snahou přikrývat a omluvit chyby, nepřijatelnou kolaboraci Háchova režimu, který už vůbec žádnou republikou nezůstal. Vytvářel jen formální uspořádání podřízenosti Německu a po březnu 1939 plně okupačnímu režimu. Naprosto nestoudnou drzostí je snaha zařadit vedle této falšováním dějin stvořené druhé republiky na stejnou úroveň jakousi třetí republiku. Tak obecně zobrazují znovuzrozené osvobozené, demokratické Československo. To nemá vůbec nic společného se zradou elit za druhé republiky. To byla zrada a většinou vstřícná příprava na otevřenou kolaboraci. Osvobozené Československo 1945 až do svého konce i se všemi svými chybami, které nikdo nepopírá, bylo výsledkem statisícových obětí Čechů a Slováků, 550 tisíc mrtvých a raněných sovětských vojáků a i té více než stovky padlých Američanů. I tím, že americké obsazení části Československa v podstatě bez boje, předsouvají před krví posvěcené naše osvobození, vědomě lžou s lehkostí až neuvěřitelnou. Stejně tak smyšlenou druhou republiku srovnávají s následující, skutečně existující nacistickou okupací, která byla jedním velkým vražedným koncentrákem, což tají. Naopak za koncentrák označují naši vlast: nově osvobozené Československo v jakési smyšlené konstrukci třetí republiky. Jde o neuvěřitelnou lež, která se pomocí goebbelsovské stokrát opakované lži má stát nám vnucenou a námi přijatou pravdou.
Na cestě Taberyho Osamělé společnosti k hlavním cílům eliminace, zaměřené proti Zemanovi a Babišovi, to odnesou také šedesátá léta a oklamané, reálně socialisticky normalizací mrzačené Československo. Naopak na oltář mají být trvale vyzvednuti Havel s Tigridem a Schwarzenberg s Kalouskem, kteří, ač stáli na začátku likvidace Masarykova Československa, mají posloužit k likvidaci Babiše a především prezidenta Zemana. Tehdy ještě nahlas nevyslovovaným cílem se stává zcela zapuzený socialismus, likvidace Československa i jeho zbytku Česka. Odstranění doposud suverénního demokratického státu Čechů i Slováků by se mělo odehrát v germanizované a byrokratizované Evropě EU; podle desatera temna zformulovaného Taberym.
Otázka suverenity státní existence Čechů ale i Slováků v dále existujícím sepětí zvláštních vztahů je pokládaná stále naléhavěji. I když v jiné podobě, opakovala se i v krátké historii Československa několikrát. Obhajoba Masaryka a renesance jeho filozofie Světové revoluce je žádoucí také na akademické půdě, která se jí téměř zcela zpronevěřila. Ztráta světového kreditu studentů (ale i akademiků) českých vysokých škol začala v šedesátých letech minulého století. Při zbytečně neřešených a uměle vyhrocovaných vztazích se Slováky, kterým se bezdůvodně odmítala autonomie a také už nazrálá federace, začínal tehdy obnovený sílící a postupně frontální útok na Masaryka a samotné Československo. Nebylo to jen věcí sílícího revanšismu z Německa, ale s útoky proti Československu bylo možné se nově setkávat po celém tzv. západním svobodném světě hojně mezi emigranty. Byli všech možných odstínů. Hrstka jich válčila v Koreji, Indočíně a sloužila všem možným špionážním agenturám studenoválečnického Západu. Rozprchlí po světě uvízli až v Austrálii nebo v Chile po krachu jejich Böhmen und Mähren a Hitlerovi oddaném samostatném Slovenském státu v roce 1945 a po dalších vlnách emigrací po roce 1948 a 1968 se objevili se „sametovým“ zardoušením Československa po roce 1989 znovu u nás. Po prvotní euforii došlo k deziluzi a zklamání.
Na co jsme dnes ještě hrdí ve sportu a co ctíme v osobnostech našich vítězných sportovců, to často odmítáme v politice nebo i v běžném životě. Dodnes uchráněn zůstává jen TGM. Většina knih, které u nás mediální borci a vydavatelé k výročí Československa nabídli, Československo znevažuje. Činí tak Mertlík, Kosatík, na vrcholu výronů jedovatého plevele už zmíněný Tabery, Padevět a další.
Představitele politiky obhajující TGM a Československo i v podobě jejího zbytku Česka podrobují podobně zákeřným útokům, jakým se jim dařilo ničit Československo i majestát prezidenta TGM.
I přes svoji intelektuální ubohost pochopili, že prosadit u přirozeně skeptických Čechů, nadprůměrně vzdělaných a hlavně sečtělých, udržitelnost totality v myšlení to nebude tak jednoduché. Svědčí o tom ubohý stav ústavu totality. Jejich ÚSTR poničil úroveň historie v Akademii věd (Jiří Pernes). Stejně tak UK Praha neprodukuje historiky, ale spíš mediální odpad (Jan Urban). Masaryka s jeho Světovou revolucí, jež v boji na život a na smrt zrodila Československo, zaměňují za svoji konstrukci vylhaného Československa, a především za primitivní útoky proti prezidentu Miloši Zemanovi. Když nepomohla ani nedemokraticky manipulovaná ulice pod taktovkou kmotra Kalouska a zklamala voličsky uměle omlazovaná TOP, nastoupili jiní, méně zprofanovaní aktéři.
Pozornost zaslouží pravicová média. Usilují o monopolní nadvládu. Věnuji péči novým, neokoukaným tvářím. Jsou to lidé vychovávaní na stážích a studijních pobytech ASPEN Institutu v USA anebo i přímo placeni nadací gaunera a zloděje OKD Bakaly. V čele amerického ultra-konzervativního institutu ASPEN jsou osobnosti jako Albrightová, Bakala, Condoleezza Riceová a další jim podobní. Z odchovanců u nás k nim patří Adamová Pekarová, ale i Jan Hamáček, mnozí novináři mediálního kartelu sdruženého kolem klubu Respektu, České televize a Paměti národa. Mezi tvářemi Institutu Aspen nechybí ani předseda novinářského syndikátu Adam Černý, pravidelný přispěvatel Bakalových Hospodářských novin. Péče o politický i novinářský dorost poskytovaná z Bakalovy nadace a extrakonzervativního Aspen Institutu je impozantní a je zaměřena na nové talenty napříč politickými stranami vyjma ANO, komunistů a také Okamurovy SPD. Financování těchto společenství ze státního rozpočtu by nemělo ujít pozornosti ani při hledání zdrojů úspor státního rozpočtu. Nejsou většinou vůbec nezávislé, ani neziskovkami a vůbec nemají nic společného s charitou, za kterou se často také kryjí.
Jde o pokusy demontáží demokracie oslabit a likvidovat ještě stále existující suverénní a demokratickou, bezpečnou, miliony hostů ze zahraničí vyhledávanou a poměrně, přes všechny předpovědi Taberyho temna, šťastnou a prosperující Českou republiku. Nesmí uspět!
Příslibem, že se tak nestane, je doposud výjimečný jev na našem knižním trhu. Je to životopis Gustáva Husáka od mladého historika Michala Macháčka. Vycházeje ze své doktorské práce se autor zakousl do jednoho z nejkomplikovanějších úseků našich dějin. Po dobu devíti let bádal a psal o mladém, nadaném charismatickém právníku a předním komunistickém činiteli zanikajícího Masarykova Československa, odbojáři i výrazném odpůrci Slovenského státu. Husák plný energie, na vrcholu své činnosti a životního poslání, se stává předním činitelem odboje i Slovenského národního povstání.
S autorem sledujeme, jak opakovaně a už zcela bezdůvodně je potlačeno i v Košickém vládním programu spravedlivé volání Slováků po autonomii či ještě lépe federativním uspořádání rovnocenných vztahů v dohodě Beneše s Gottwaldem a jejich návratem k neosvědčené asymetrii moci nepříznivé ke Slovákům. Krok za krokem je potlačen i další vývoj dynamické osobnosti Husáka. Jeho jmenování do čela Zboru povereníkov je jen zastřeným zneuznáním jeho činnosti v čele SNP, je ukázkou vědomě chybné koncepce i sílící praktické politiky představované Benešem/Gottwaldem v jejich pokračující shodě až i k jejich rozchodu po Únoru 1948.
Vrcholem se stalo lživé obvinění Husáka z buržoazního nacionalismu v prvém pokusu o zinscenování stalinského procesu u nás. Ten ale neuspěl. Stalo se tak jen díku tomu, že Husák jako jediný z obviněných odolal nátlaku i mučení a vinu před soudem nepřiznal. První připravovaný monstrproces se tak nemohl konat a Husák byl až v řadě poslední se svým druhem Lacem Novomeským lživě obviněn a nespravedlivě odsouzen. Díky tomu, že vinu nepřiznal, soud výjimečně nepřistoupil na prokurátorem navržený trest smrti. Husák obdržel „jen“ doživotí. Jak obludné, že se to mohlo stát i po Stalinově a Gottwaldově smrti až v roce 1954! I další vývoj včetně recidivy falešných obvinění Husáka v šedesátých letech je dokladem o degradaci socialismu i v jeho české podobě oněch idealizovaných šedesátých let, kdy je nedůsledně jako jeden z posledních Husák rehabilitován, ale zároveň znovu viněn z tehdy už ne buržoazního, ale jen slovenského nacionalismu. Husákovi je znemožňována plnohodnotná politická, ale i vědeckobadatelská činnost až do roku 1968. Díky síle své osobnosti se stává až v beznadějně hluboké krizi východiskem, už ale zároveň ve svěrací kazajce tzv. reálného socialismu.
Je to pak stále více už jen stín mladého Husáka, zbavený charisma a navíc normalizačně střežený agenty reálného socialismu Brežněvova střihu. Dostává se ještě formálně na vrchol své moci. Ve střetu s jedinou možnou alternativou původně zamýšlené diktatury rolnicko-dělnické vlády Indry, Bilaka a Jakeše, spělo nereformované, politicky nevyléčitelně nemocné, formálně socialistické a federativní Československo ke svému konci. Starý, už ani zdaleka ne tak schopný Husák, ale pořád v dané situaci ten nejlepší, se stával neprávem terčem útoků opozice proti lidmi nepodporovanému a vcelku pro většinu už lhostejnému federativnímu Československu. Husák sám důstojně odstupuje z jeviště dějin vystřídán Havlem, Klausem a dalšími politiky, kteří završili definitivní „sametové“ zardoušení Masarykova Československa. Jen okolnosti včetně Husáka samého umožnily, že proběhlo nenásilně a zachovalo převažující část zvláštních, zcela ojedinělých blízkých, přátelských vztahů mezi Slováky a Čechy. Velkou zásluhu na tom má i Gustáv Husák a jeho důstojný odchod ze scény. Je zvláštní, vynikající osobností našich společných dějin. Tak jako každý z nás a u politiků a veřejných osobnosti zcela nezbytně by tomu tak mělo být, je i Gustáv Husák osobností rozpornou v jednotě dobra i zla. Jsem ale přesvědčen, že to prvé u Husáka převažuje.
V celé košaté Husákovy osobnosti ho historik Michal Macháček nejen představuje, ale i zasvěceně, čtivě a zajímavě hájí. Mne, bezprostředního svědka řady popisovaných událostí, často i v blízkosti Husákovy osobnosti a jeho rodiny, kniha uchvátila. Považuji toto dílo a jeho autora za zcela ojedinělé, vynikající. A to i v tom, že je blýskáním na lepší časy. Macháček je dokladem, že i tam, kde se zdálo, že po profesoru Robertu Kvačkovi zbude vzduchoprázdno vyplněné jen pirátstvím, se objevil skvost. V Macháčkovi a jeho Husákovi vidím, a určitě nejen sám, že se rodí nová generace, schopná na rozdíl od nás starších jasné, námi nezastíněné orientace. A to i tam, kde jsme propadali beznaději v naštěstí bláhovém mínění, že po nás už nepřijde pro Česko/Slovensko nic dobrého a že nás už nemůže nic svést na společnou cestu. Gustáv Husák i autor Michal Macháček je zářivou hvězdou k této metě. Právem byl vyznamenán prezidentem. Mimo jiné i za ucelený, zcela neotřelý pohled na nejmladší, ale velkou a svým charakterem rozhodující část naších dějin. Přerůstající v současnost, která se každého z nás dotýká. Ať se historiku Macháčkovi dál daří a najde hlavně mezi mladými, doufejme, že třeba i mezi Piráty, co nejvíce spojenců a třeba kritických následníků.
Až si přečtete Macháčkova Gustáva Husáka, zjistíte, že Československo není vylhaným státem. To dobré (ať chceme nebo nechceme, jsme přece v převažující většině Husákovy děti) dál žije ve zvláštních, vzácně krásných vzájemných vztazích blízkého příbuzenství tak, jak jsme je nejen oslavili, ale obnovili pro budoucnost. Ač názorů jsme a budeme různých, zachovejme si tento rodinný klenot. To je odkaz Masarykova, Benešova a Štefánikova Československa. V mnohem se mohli mýlit. Ale že bylo Československo „vylhaným“ státem, je bohapustá lež. A historici, politici, kteří se nám to snaží vemluvit, jsou podvodníci.