VĚRA BERANOVÁ

Na stránkách LUKu jsme v 19. čísle loňského roku pod názvem Národní galerie hledá novou tvář upozornili na problémy této instituce. Článek se zamýšlel nad dramaturgií této úctyhodné instituce, ale zvlášť nad výstavní situací ve Veletržním paláci. Poukazovali jsme na nové trendy ve výstavnictví, kde expozice věnované výtvarnému umění se snaží zdůraznit i širší a nejen umělecké vazby. Rozlehlé prostory Veletržního paláce jako by na jedné straně napomáhaly chápat výstavnictví v těch nejširších souvislostech, na straně druhé se to přesto v mnoha prezentacích v trvalých expozicích, tak i výměnných výstavách úplně nedaří.

Hledáme-li odpověď, proč právě Veletržní palác v pražských Holešovicích poskytuje poněkud problematický prostor k výtvarným výstavám, musíme se vrátit ke staronové otázce, do jaké míry se právě pražský Veletržní palác hodí k těmto účelům.

Víme, že byl postaven, tedy koncipován, jako prostor k vystavování průmyslového zboží od šicích strojů po lokomotivy. Z toho předpokladu konkrétně plyne, že své místo v soudobé dramaturgii NG by měly mít a zčásti i mají monumentální díla, nejlépe trojrozměrná. Samozřejmě ne všechna umělecká díla minulosti a současnosti mají monumentální podobu. Tedy jak, jakým způsobem, prezentovat ten velký odkaz malířského a sochařského dědictví.

S touto daností se v podstatě dá bojovat složitým a jistě velmi nákladným vnitřním dělením rozlehlých prostor Veletržního paláce. Řada instalací však na to nebere zřetel, některým se to daří, některým méně. K těm méně povedeným bychom mohli přiřadit výstavu Pravda vítězí /vá/, k těm zdařilejším pak jistě bude patřit středně dlouhá sbírková expozice, která představuje tvorbu a umělecký provoz v Československu v letech 1918-1938. Tedy to jsou otázky jak, jakým způsobem, nás však především bude zajímat: co je vystaveno.

Dramaturgické záměry NG, tak jak si to její vedení předsevzalo, vycházejí ze snahy prezentovat české výtvarné umění, včetně přesahů k dalším oblastem výtvarného světa, jako například designu, knižní tvorbě, užitému umění, grafickému designu, včetně alespoň náznaku jejich teoretické reflexe, tedy publikací o celé široké výtvarné problematice. Tak má návštěvník této současné výstavy, představující dvacetiletí první republiky, možnost se seznámit s celkovou kulturní atmosférou v Praze, Brně, Zlíně, Bratislavě, a spíše informativně v Košicích a Užhorodě.

Jistěže každý výběr musí být neúplný, podléhající kritériím toho, kdo vybírá. Jistěže kritériem výběru nebylo seznámit návštěvníka s výtvarným životem mimo tato uvedená centra, avšak přesto bych chtěla upozornit například na významné SVUM (Sdružení výtvarných umělců moravských) Hodonín. Opomenutí tohoto centra si můžeme vysvětlit inklinací tohoto sdružení k folklorním tradicím, i když jistě diskutabilní by zde byl přínos Joži Uprky. Dalo by se jistě diskutovat nad absencí dalších možných center, v kterých se rozvíjely různé formy výtvarné moderny, například SOV (Sdružení olomouckých výtvarníků). Jsme si tedy vědomi, že topografie výtvarných center nemůže být úplná, je samozřejmé, že zde převládá jasný pragocentrismus.

Instalace výstavy je členěna podle uvedených teritorií, samozřejmě s dominancí Prahy. Dále je vnitřně členěna na umělecké spolky, významné výstavy, nakladatelské počiny a další nejrůznější ukazatele obecně kulturního vývoje první republiky. To je tedy otázka výběru lokalit, spolků, výstav.

Další problém, na který bychom chtěli upozornit, je opakování tvorby jistých výtvarných osobností v různých teritoriích, spolcích a v důsledku toho i výstavách. Tak se nám představují někteří výtvarníci, a to velmi četnými kolekcemi, možná na úkor méně známých tvůrců. Jistá cesta k udržení nějaké logiky prezentace vedla autory koncepce výstavy k soustředění se na jednotlivé významné výstavy, a s tím i k pokusu o jejich rekonstrukci. Tento přístup musel být velmi náročný, už jen tím, že autoři často přejmenovávali svá díla. Pak je samozřejmě velmi obtížné, i když existují katalogy, dobrat se možné podoby výstavy, která se realizovala před několika desetiletími.

Jistě by se našlo několik dalších připomínek ke koncepci výstavy, musíme však konstatovat, že se každopádně jedná o záslužný čin, snad o počátek nové éry jak v dramaturgii, tak ve vlastním výstavnictví Veletržního paláce. Snad tedy dochází k postupnému naplňování slibů v rámci reinstalace sbírek. Návštěvník vzpomínané výstavy, která tak jako mnohé další se hlásí k významnému výročí a tvoří prostřední část sbírkových expozic, musí být na rozdíl od expozice českého výtvarného umění v letech 1850-1900 a 1930-současnost alespoň zčásti mile překvapen. Bude to bezpochyby instalace, která převážně dává vyniknout tradičním malířským i sochařským formátům, dále to jistě bude pro mnohé setkání s méně známými autory a jejich tvorbou.

Vstup do expozice, jak to asi jinak nemohlo být, je doslova zaplněn zpodobněním TGM. Od Hynaisova reprezentačního portrétu z roku 1919, přes plastiky Štursy, Makovského a dalších. Své místo zde mají i soubory nečeských autorů, žijících v rámci republiky, ale i zahraničních, kteří bezpochyby byli součástí uměleckého, výtvarného klimatu doby. Zvláště zajímaví jsou němečtí autoři žijící především v Praze, nebo ti, kteří českými zeměmi procházeli, jako například Oskar Kokoschka či Max Pechstein. Na vzájemnou propojenost česko-slovenskou upozorňují jména jako A. Kosárek, M. Švabinský. Své místo v kontextu domácího výtvarného vývoje měla jistě i sbírka francouzského umění zakoupená československým státem a představující taková jména, jako C. Corot, E. Delacroix, A. Renoir, P. Gauguin, P. Picasso, E. Degas.

Dále je návštěvník veden prostorami Veletržního paláce prostřednictvím expozic jednotlivých spolku, sdružení, významných výstav, které probíhaly v daném dvacetiletí 1918-1938.

K jednomu z nejstarších sdružení patřila Krasoumná jednota, která uspořádala v roce 1921 v prostorách Rudolfína reprezentační výstavu, na níž se nejširší veřejnosti představili například J. Čapek, R. Kremlička, Z. Rykrt, O. Guttfreund, J. Zrzavý, ale také například ze zahraničních Otto Dix či Paul Klee. Jistý průlom do českého či pražského kulturního povědomí znamenaly výstavy Devětsilu v roce 1922 a zvlášť pak výstava tohoto spolku v roce 1923 v Rudolfínu, kde se představili nejen takoví autoři jako Toyen a Ot. Mrkvička, ale i netradiční tzv. umělecké objekty. Bylo to například známé zrcadlo umístěné ve výši návštěvníkova obličeje, kde bylo napsáno „váš portrét diváci“, nebo vypreparované kuličkové ložisko. Jako by zde autoři předběhli dobu.

Další výstavní expozice poukazují na spolky a výstavy, jako byl českoněmecký spolek Prager Secesión vystavující v roce 1928, který se jasně profiloval proti nacismu, a v jehož řadách byli například Willi Nowak či Mary Durasová. Svůj význam sehrála, v rámci československého výtvarného života, bezpochyby Umělecká beseda. Sdružovala většinou tvůrce hlásící se k tradičnímu výtvarnému projevu, jako J. Čapek, F. Tichý, J. Zrzavý. Toto sdružení uspořádalo v roce 1931 významnou přehlídku francouzského moderního umění, které představovali A. Derarin, Van Dongen, M. Utrillo, G. Maioll, ale také František Kupka.

Záměrem autorů celé výstavy nebyla jen vlastní výtvarná tvorba ve smyslu volného umění, ale i celkový umělecký život dané doby. Tak například je zde představena činnost Svazu československého díla, otázky bytové kultury, kde nešlo jen o architektonické projekty takových autorů, jako byli Gočár, Janák, Koula, ale i o design projevující se například ve skle, porcelánu (Smrčková a další). Stejně tak to byla Krásná jizba, nakladatelství Družstevní práce se svými prodejnami po celé republice, kde byly nabízeny předměty denní potřeby, různé podoby užitého umění. S touto činností je spojeno jméno například Ladislava Sutnara a dalších. Své místo, i když na krátkou dobu, tedy jen v letech 1927-1931. sehrála i Aventinská mansarda jako výstavní prostor v rámci nakladatelství Aventinum v pražské Purkyněho ulici. Vydávala se zde periodika zabývající se kulturou a uměním, Rozpravy Aventina a Musaion. K nejprestižnějším spolkům, v pražském prostředí bezpochyby patřil tradičně Mánes, který vydával respektované periodikum Volné směry a dokonce se prezentoval svou novou výstavní budovou ve funkcionalistickém duchu, dokončenou v roce 1930. Jednou z prvních výstav, které se zde uskutečnily, byla výstava nazvaná Poesie, kde společně vystavovali domácí i zahraniční autoři, například M. Ernst, Ch. Miró, V. Makovský, E. Filla, H. Wichterlová a další. Tato výstava a následující, která se uskutečnila v roce 1935, jasně dokumentovaly propojenost domácí tvorby se zahraničím. Spojovacím směrem uměleckým zde byl surrealismus. Přispěla k tomu i přednáška A. Bretona, věnovaná právě této problematice.

Svůj význam sehrávala i nakladatelství, například Odeon, který byl levicově orientován. Vlastní logo vytvořil K. Teige, na jeho činnosti se například podílel J. Seifert, byl vydáván časopis RED (Revue Svazu moderní kultury Devětsil). Svou roli sehrál i Topičův salon v prostorách Topičova nakladatelství. V roce 1938 se právě zde konala významná výstava Štýrského a Toyen, za velké pozornosti veřejnosti. Vernisáž slovně doprovázely takové osobnosti jako J. Mukařovský, V. Nezval či L. Novomeský.

Výtvarný rozměr mělo i divadlo E. F. Buriana v Mozarteu, kde například vystavovali Jiří Kolář, Václav Zykmund či Bohdan Lacina, také fotograf Miroslav Hák. Pro mnohé návštěvníky budou jistě zajímavé rekonstrukce světelných objektů Zdeňka Pešánka.

Vlastně vše, co nás zatím zajímalo, se dálo v Praze. Přesto, jak již jsme v úvodu uvedli, právě ve vzpomínaném dvacetiletí řada regionu doslova, někdy až hekticky, hledala a prosazovala moderní výtvarný výraz. Jedinečné postavení mělo Brno. Právě tím, že mělo charakter česko-německý, s tradičními vazbami na Vídeň, bylo spíš nakloněno moderním uměleckým vlivům. Fungoval zde Brněnský Devětsil, Skupina výtvarných umělců/ (SVU) Brno, například J. Král, V. Makovský, F. Foltýn, E. Milén, Antonín a Linka Procházkovi, jejichž orientace na moderní výtvarný projev se stala vzorem především pro další moravská střediska výtvarného umění. Jistou dokumentací modernosti se stala jedinečná brněnská Výstava soudobého umění v roce 1928. Pro návštěvníka naší výstavy bude zvlášť zajímavý promítaný dokumentární film, zachycující výstavní prostory i celkovou atmosféru této významné přehlídky. Je na něm patrná velkorysost, s jakou byla připravena nejen expozice výtvarného umění.

Z menších center poukazuje koncept výstavy na Zlín, především na prestižní Zlínské salony, které založil a podporoval Jan Antonín Baťa. Tyto salony fungovaly v letech 1936-1948. Zvláště v období protektorátu představovaly platformu pro prezentaci relativně volnější tvorby. Baťa podporoval umělce i materiálně, nakupoval řadu děl, a tak se ve sbírce objevuje tvorba Toyen či slovenského výtvarníka Kolomana Sokola a dalších.

V rámci přehledu výtvarné činnosti regionů se dostáváme na Slovensko. Výstava poukazuje na specifické prostředí hlavního města, tedy Bratislavy, což byl spíše problém politický než kulturní. Bratislava se svým smíšeným obyvatelstvem slovensko-maďarským, s velkými menšinami židovskými a německými, s nově se prosazujícími vlivy českými, hledala svou uměleckou tvář. Umělecké školství zde zastupovaly soukromé školy, nejznámější z nich krajináře Gustava Mallého. Státní škola ŠUR (Škola umeleckých remesiel), tedy střední škola, byla založena v roce1928. Vyšší vzdělání hledali adepti v Budapešti, Vídni, později v Praze. Přesto zde vyrostla řada jedinečných, vynikajících autorů. Kdybychom hledali, v čem byla tato jedinečnost, musíme přiznat, že se jim podařilo organicky, moderně skloubit jistou folklorní tradici se současným výrazem, s modernou. Přiznejme si, že na Moravě nebo v Čechách k něčemu podobnému nedošlo. Tam znamenala moderna jasné popření jakýchkoliv projevů výtvarné tradice, tedy na rozdíl od tvorby například takových slovenských autorů, jako byli M. Galanda, L. Fulla, M. Benka, C. Majerník, Imro Weiner Kráĺ, jmenujeme jen některé. Bohužel naše výstava se nad touto otázkou nezamýšlí, jistě by snad stálo zato se pokusit o jistou konfrontaci v rámci tehdejšího celého Československa. Samozřejmě, že volná tvorba, užité umění se především na středním Slovensku rozvíjí tradičně, ve smyslu až folklorní čistoty. Výstava v tomto slova smyslu připomíná například činnost Umelecké besedy Slovenské, Modranskou keramiku a další.

Výstava pak připomíná další slovenské regiony, Košice a Užhorod. Tady jistě stálo zato se zmínit o Východoslovenském okruhu, který sehrával naprosto specifickou roli, a to nejen ve smyslu československého výtvarného umění. Košický okruh představoval ve velké míře jistý kosmopolitní přístup. Pro českého návštěvníka jistě bude překvapením několik velkoformátových obrazů Antona Jaszucha, také malby Konštantýna Bauera či Eugéna Króna.

Užhorod je na výstavě představen Spolkom výtvarných umelcov Podkarpatskej Rusi, a to dvěma protagonisty: Vojtěchem Erdélym a Josefem Bokšaym.

Epilog výstavy je věnován závěru sledovaného období, tedy konci 30. let, boji proti fašismu. Jsou zde prezentovány karikatury významných politických osobností. Ke klasice tohoto období patří i známý cyklus Oheň Josefa Čapka, stejně jako plastika Jana Laudy a Jana Baucha, také malé bronzy Emila Filly. Pro některé návštěvníky může být jistým překvapením netypické velkoformátové plátno Jana Zrzavého nazvané Mnichov z roku 1939.

Závěrem snad můžeme konstatovat, že nově otevřená expozice představující výtvarnou kulturu rozvíjející se v letech 1918-1938 poukazuje na nové možné cesty prezentace výtvarného umění. Myslíme tím jak po stránce obsahové, tak i té formální, výstavní.

Kurátorkou výstavy je Anna Pravdová ve spolupráci s Ladou Hubatovou-Vackovou.