JIŘÍ MAŠTÁLKA

Laudatio o knize Miroslava Grebeníčka Ve znamení kříže

Před několika dny se ozval telefon a volal mi můj přítel docent doktor Miroslav Grebeníček, zda bych se nechtěl zúčastnit křtu jeho knihy Ve znamení kříže. Dvěma slovy mi nastínil, čeho se bude kniha týkat, a já jsem s radostí vyslovil souhlas.

Pravda, trošku jsem se zalekl, když mi řekl, že jedním z těch, kdo bude vystupovat se svým laudatiem o knize prof. JUDr. Pavlíček, náš vynikající právník, specialista v oblasti ústavního práva. Ale nakonec jsem si řekl, že kniha je jako dítě, a tak jako dítě má svého otce a matku, musí mít svého kmotra – tedy spíše porodníka.

Zkušenosti s porody mám ze své původní profese lékaře. První zkušenost se křtem knihy jsem získal při vítání na svět básnické sbírky Karla Sýse, to už bylo po sametovém převratu. Karel byl když ne na černém, tak na šedém seznamu. Přesto se křest podařil.

Druhý asi nejtěžší křest byl u knihy dnes už zesnulého našeho přítele archeologa dr. Zdeňka Klanici. S autorem dnešní knihy – Mirkem Grebeníčkem byli velcí přátelé a spolupracovníci. I když se každý z nich zabýval jinou etapou české historie, být v jejich společnosti bylo vždycky jako pít s doušky vína jejich moudrosti a znalosti. Vzhledem k tomu, že jsem v sobotu oznámil, že odcházím z veřejného života, mohu si dovolit poznamenat, že vydání knihy Počátky Slovanů, kdy jsem mohl vidět, jak se Zdeněk Klanica prokousává textem, hledá obrázky v archivech, aby se dobral pravdy, považuji za jeden ze svých dobrých skutků.

Mirek Grebeníček si vzal tentokrát téma, které má v názvu znamení kříže, ale v obsahu znamení plamene.

Toto srovnání uvádím proto, že téma církevních náhrad, nebo chcete-li církevních restitucí, hýbalo českou i slovenskou společností fakticky po celé jejich moderní dějiny, ať už to bylo v době husitských bouří, v době pobělohorské, v době vládnutí Josefa II. Habsburského i v dobách dalších.

Náš dnešní oslavenec a autor se k těmto historickým bodům obrací, ale jen aby udělal tahy štětcem do obrazu současnosti, který před námi vykresluje.

Nejživějším se stává obraz navrácení církevního majetku „ihned“ po tzv. sametové revoluci. Od názorů o tzv. chudé církvi přes navrácení majetku pro duchovní účely, až po jev, který autor Mirek Grebeníček nazývá velmi trefně: až po kadidlovou arogantnost.

Kniha přesně mapuje, jak s mocí roste chuť, a jak se lehce najdou ti, kteří dnes už ne za třicet tři stříbrných, ale za mince už podstatně vyšší jsou ochotni prodat nejen perly české historie, ale dokonce tuto historii zradit i přepsat.

Když jsem pročítal stránky Mirkovi knihy, která je mimochodem formálně, řemeslně a i fotograficky výtečně vybavena – defilovala přede mnou i část mého života. Vzpomněl jsem si na velký sál Federálního shromáždění ČSSR, do kterého jsem vstoupil poprvé ve svých 34 letech s pocitem, že vcházím do chrámu budoucí demokracie. Našlapával jsem s ostychem a přitom bylo třeba mít obuté alespoň trošku okované podpatky. Právě v tomto sále zazněl poprvé požadavek na vrácení církevního majetku, právě v tomto sále se stupňoval ústy takových lidí, jako byl poslanec P. Tollner, J. Talíř a především pod brilantní taktovkou předsedy KDU-ČSL Josefa Luxe tlak na vládu, až se podařilo částečně uzákonit navrácení církevního majetku. Bylo marné argumentovat zleva a dokonce i zprava, že církev nemá kapacitu využít tento majetek, nemá kapacitu s ním hospodařit s péčí správného hospodáře, zákon byl schválen. Velmi intenzivně naslouchal a vítal tento postup tehdejší prezident Václav Havel. Pro ty, kteří prosazovali tento zákon, pro ty už přestala existovat slova svatých otců o podobě církve, přestala existovat jejich vlastní slova, která psali ještě v disentu. Před jejich očima bylo pouze jedno slovo: mamon.

I toho bylo málo. Jsme v 90. letech a ještě ne všechno je rozkradeno. Přicházejí nové vlády a nové požadavky církve a na další majetek. A tak dochází situace až do roku 2013, kdy je za prapodivných okolností, kdy jeden z poslanců hlasuje, ač je pravomocně odsouzen a druhý den nastupuje do vězení, ke schválení zákona o církevních restitucích, které svým rozsahem nemají obdobu. Předsedou vlády za tohoto hanebného aktu je Petr Nečas za ODS. To si dobře všichni dobře zapamatujme, stejně tak jako seznam všech těch, kteří hlasovali pro tento zákon proti zájmu českého lidu.

Tyto události už jsem sledoval po roce 2004 z exilu jako poslanec Evropského parlamentu. Teprve nyní, někdy při besedách s Milošem Zemanem a zejména při čtení této knihy, kterou dnes křtíme, se mi více vybavují situace a osoby, jež by jinak v mé mysli upadly do zapomnění.

Nenechat upadnout v zapomnění, tj. hlavní poslání této knihy. Není ani soudem, ani detektivkou. Je napsaná živým jazykem, který vás od prvních textů stránek pohltí až k posledním stránkám. Chtěl bych věřit, že závěrečné stránky zůstanou čisté a že na ně sám život napíše hodnocení tohoto bezprecedentního kroku, který byl proveden v ČR zejména ve prospěch katolické církve. A že bude napsána kapitola o nápravě věcí v Čechách. Souhlasím s výrokem papeže Františka v únoru 2017: „Je mnohem lepší slušný bezvěrec než jakýkoliv katolický pokrytec.“ Chci Mirkovi poděkovat za jeho vynikající práci, do které dal kus svého srdce, času a kus svého zdraví. Knížce přeji, aby vedla k zamyšlení naše spoluobčany, a to v tom smyslu, aby si nenechali líbit, že je s nimi zacházeno jako se stádem ovcí, a to v přímém slova smyslu. Mně osobně knížka vedla nejen k zamyšlení, ale i k lidské mobilizaci, a tu bych přál každému čtenáři.

Ještě jednou chci poděkovat za pozvání, chci popřát autorovi knihy a knížce mnoho úspěchů!