ANDREA VYHNALÍKOVÁ

Žijí mezi námi. Chodí do práce, vychovávají děti, baví se s lidmi. Je to ale pro ně těžší, protože skrývají před „normálním“ zbytkem společnosti tajemství zvané nemoc duše. Vědí moc dobře, proč. Onen zmíněný zbytek společnosti honosící se přívlastkem normální se totiž na blázny, magory, cvoky, duševně nemocné dívá přesně tak, jak je ukazují televizní filmy a seriály nebo mediální čubičky žijící týdny a měsíce z toho, že nějaký blázen někoho zavraždil a rozdmychávají tak vášně hlasu lidu, hlasu božího. V tom „lepším“ případě jako na nesvéprávné a politováníhodné ubožáky, kteří se nedokážou o sebe postarat, a musí se tudíž s nimi zacházet jako s malými či momentálně zaostalými obyvateli ústavu sociální péče. V tom horším případě jako na potenciálně nebezpečné zuřivce, připravené kdykoliv někomu ublížit či zabíjet. Jen málokteří najdou odvahu o svém onemocnění promluvit nebo dokonce napsat a zveřejnit svůj příběh jako paní Veronika Lacinová, autorka knížky CESTA Z TEMNOTY MOJÍ DUŠE.

Knížka vypráví o trnité cestě za uvědoměním si, že je něco špatně. O cestě vedoucí přes popření, připuštění si, že se něco děje, hledání úlev od bolesti, která je ještě nesnesitelnější než ta fyzická, až po nalezení cesty ven.

Autorka věnuje několik kapitol také Psychiatrické nemocnici Bohnice. Znám to tam, chodila jsem kousek odtud do školy, do parku jsme chodili o tělocviku běhat. Je to nádherný park se spoustou zeleně, ale málokdo tuší, co na jejich duševně nemocné blízké čeká za zdmi pavilonů.

Knížka Cesta z temnoty mojí duše zprostředkovává čtenáři zajímavý, ale zároveň mrazivý pohled do světa duševně nemocných. Světa, který je plný otazníků a snah nějak vyjít s předsudky ze strany společnosti, dokonce i odborníků z řad psychiatrů a psychologů, které duševní onemocnění provázejí.