ZDENĚK HRABICA

Do světa vkročila „cédečka“ – CD mp3, o něž se promyšleně a průkopnicky stará kromě jiných hlavně Český rozhlas – Radioservis. Zatím nejsme, pokud jde o počet vnímatelů, ještě světoví, ale úspěšně se do tohoto světa prodíráme. Po svém.

Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Čte Oldřich Kaiser. Jde o první kompletní znění všech dílů na CD – I. V zázemí (9 hodin 35 minut), II. Na frontě (10 hodin 27 minut), III. Slavný výprask (6 hodin 58 minut), IV. Pokračování slavného výprasku (nedokončeno) (7 hodin 2 minuty).

K tomu ještě přidaný textový booklet (sborník): „Jaroslav Hašek a jeho Švejk“. S pohledy znalců – F. X. Šaldy, Karla Poláčka, Emanuela Frynty, Milana Jankoviče, Bohumila Doležala, Jindřicha Chalupeckého, Josefa Kroutvora a Sergio Cordurase.

Namísto Haškova slavného textu hercův profesionální přednes a namísto Ladových nebo již i Urbanových a Klosových ilustrací – zpěv Oldřicha Kaisera a Josefa Čečila (i s jeho heligonkou).

Z uvedených údajů je patrno, že jde o gigantickou rozhlasovou práci z nahrávek Českého rozhlasu z let 2013–2017, za kterými stojí režisérka Markéta Jahodová, herec Oldřich Kaiser, harmonikář Josef Čečil, zvukový mistr Roman Špíla a hudební režisér Igor Tausinger.

Všichni, kdo milují literární dílo Jaroslava Haška, žasnou.

Haškova Švejka do mluveného slova v takovém rozsahu ještě nikdo na planetě, tak jako my Češi, nepřevedl. Bez osobního času, odevzdaného poslechu a předtím věnovaného času četbě, však tento požitek u nikoho nevznikne. To je nabíledni.

Ke všem k nám navíc vedle mluveného slova nyní promlouvají i Haškovy sochy z ateliérů sochařů Josefa Malejovského, Bohumila Kokrdy a Radomíra Dvořáka. Jeho skalní triptych. Přímo nebo v blízkosti Lipnice nad Sázavou. Kousek od hostince u České koruny, v rodišti monumentální spisovatelovy knihy. A v místě hrobečku vyděděnce Jaroslava Haška u hřbitovní zdi. To všechno na hony vzdálené svou jasnozřivostí od nově postaveného, již v nové éře „svobody a demokracie“, školícího a odpočinkového střediska parlamentu a senátu České republiky. Prý se, podle zlých jazyků, tady daří po zásluze odpočívat a nabírat dech hlavně paním uklízečkám. Jaký to papalášský výsměch někdejší „totalitě“, prospěšné dětem a národu v prosperující dětské ozdravovně.

Nad tímto kontrastem v proměně epochy by Jaroslav Hašek určitě nadzvedl obočí.

Josef Švejk: „Co blbnete… Nestřílejte, jsou tady lidi!“

(Za svého života i po smrti se spisovatel Jaroslav Hašek dočkal kromě uznání i mnoha zákazů a zneuctění. Nejprve jeho knihy zakazovali číst vojákům Československé branné moci, snažili se vyvrátit skutečnost, že své moudrosti bral ze studánky ryzího češství. Později se mu jiní mstili a dosud mstí jinak. Chtěli jej vyhnat z české i ze světové literatury. Svědků pro toto tvrzení jsem shromáždil dostatek. Až po své smrti se však Jaroslav Hašek dočkal, jakožto neznaboh, nanebevzetí v podobě stovky překladů svého díla do jiných jazyků. Sám Hašek po svém sám sebe zhodnotil, když kandidoval do své Strany mírného pokroku: „V dějinách celého lidstva vyskytl se jen jedinec tak všestranně dokonalý, a to jsem já.“)

 

Od truchlivé tragikomedie k neuvěřitelné tragédii

Hana Frejková: Divný kořeny

Čte herečka a šansoniérka Hana Frejková. Čte svou vlastní knihu Divný kořeny (TORST 2007). Narodila se v lednu 1945 v Londýně. Její matka pocházela z Hamburku a do začátku války působila jako herečka v Praze. Matka i otec byli komunisty, z Komunistické strany Československa byli oba vyobcováni. Otec, původem z židovské rodiny v Liberci, byl národohospodářem, vedoucím odboru Kanceláře prezidenta republiky – za Klementa Gottwalda. Počátkem padesátých let XX. století byl v „Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele Rudolfem Slánským“ (viz Orbis, 1953, náklad 75 000 výtisků), popraven.

Jeho dcera Hana Frejková vystudovala herectví na JAMU v Brně (1967) a prošla mnoha českými divadly.

Den poté, co opustila s maminkou londýnskou porodnici, zasáhla oddělení s novorozeňaty bomba. Na jejím rodném listě stojí černé na bílém:

„…matka: Elisabeth Henke – Warnholtz, otec: Ludvig Freund, dítě: Hanonah Elisabeth, girl.“

Jak uvedeno na přebalu CD Radioservis 2017, ani jedno z těch jmen Hana Frejková na své cestě za zjištěním, kdo jsou její nejbližší a ona sama, dodnes nepoužila.

Čekala padesát let, než napsala svou výpověď v duchu antického dramatu. Podnikla detektivní cestu po archivech, pamětnících, příbuzných. Nebyla si jista ničím o svých rodičích, o svém jméně a příjmení, o své národnosti, o své zemi. Byla násilně vystěhována se svou matkou z Prahy a po návratu zažila, že lidé, když ji potkali, přecházeli na protilehlý chodník.

Využila i psychoanalýzu. Inteligentní posluchač pozná proč asi.

Čekala padesát let, než svěřila svůj hlas rozhlasovému mikrofonu. A než se té chvíle dočkala ona i my – nyní na CD (4 hodiny 25 minut). V rozhlasové úpravě Aleny Zemančíkové a Miloslavy Ruzhové; za spolupráce zvukového mistra Jiřího Fuhrmana, s hudbou Petra Šplíchala. V režii Ivana Chrze.

Neslyšný hlas ze soudní síně: „Lidi …Neblbněte! Neutahujte smyčky na hrdlech lidí, jsou tady přece lidi!“

(Přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky Ludvík Frejka se dočkal před vyhlášením rozsudku smrti a před svou popravou překladu vynucených a předem naučených výpovědí pouze do jednoho cizího jazyka. V té době od třetí třídy jazyka školou povinného. Stalo se tak pro vnitřní potřebu tehdy všudypřítomného poradce. Po létech ten samý poradce poradců: „V životě jsem Slánského a spol. /ani Frejku – doplněno Z. H./ neviděl. Výslechy jsem nevedl, česky neumím. Říkal jsem českým soudruhům: ‚Mlátili jste lidi, mučili je. S tím je třeba skoncovat.‘“ Toho se tehdy snad bál i on, ale konečně všichni po něm, kdož z moci vysokého místa v republice, mohli odsouzenému udělit i milost. Nebo jej dokonce i vyznamenat – in memoriam. Kdož ví, možná jim v tom bránila zbabělost! Ale ani všichni po nich se sami nijak moc nevyznamenali. Všichni to svedli na své předchůdce.)

Vnímatel záznamu při poslechu knihy Hany Frejkové opět žasne. Zcela jinak než u předcházejícího „cédečka“ z textu Haškova – ale stejně jako nad dílem Shakespeara, Haška i Kafky. Nad tragickou zápletkou, nad spiknutím, nad justiční vraždou, nad osudem nevinného dítěte uprostřed katastrofy, nad existencí zástupů donašečů a fízlů.

Jakkoliv se mohou oba připomenuté rozhlasové počiny zdát od sebe na hony vzdálené, po přečtení obou knih Haška i Frejkové a také po jejich poslechu doporučuji je od sebe neoddělovat. Jsou si až příliš blízké.