VÁCLAV PELCMAN
1918- 1938
Po velkém úsilí mnoha vzdělanců, bojů a životů řady vlastenců bylo dosaženo, že Češi a Slováci se dočkali vlastního státu, který kdysi zotročili němečtí Habsburkové na druhořadý lid monarchie. Čeští odchovanci tohoto zkostnatělého systému zmrhali vítězství lidu a zavedli diktaturu kapitálu po vzoru průmyslových států západní Evropy. Národ tak získal místo pánů v císařských livrejích pány ve fraku, kteří byli ještě dravější, neboť hladovější po ziscích, o které jim hlavně šlo. Pracující lid dřeli, jak mohli a neváhali ani zabíjet nespokojené občany. Ani umělců a inteligence si státní aparát nijak nevážil a tito přesto nerezignovali a povzbuzovali svými díly národní uvědomělost a hrdost. Dravý kapitál Evropy se přel o vliv a zisky z území koloniálních zemí, což vedlo k dalšímu válečnému konfliktu, do kterého bylo zavlečeno i Československo, protože bylo spojeno smlouvami s bezzásadovými vládami společenství, jež pak nebyly dodrženy, a stát opět ztratil svobodu. Tak toho není moc pozitivního, na co by bylo lze dnes navazovat.
1939- 1945
Okupace německou armádou - přerušení existence státu - válečné ztráty na majetku a obyvatelstvu.
Osud národa byl závislý na výsledku světové války, neboť hrozila jeho úplná a konečná genocida.
1945- 1989
Postupná obnova státu po porážce Německa Sovětskou armádou a koaličními spojenci slibovala lepší život. Po volebním vítězství v roce 1948 přešlo řízení státu do rukou komunistické strany a ostatních stran a spolků sdružených v Národní frontě. Byla to záruka pro všelidové sociální jistoty a mírovou politiku. Státem byly značně podporovány zejména kulturní, sociální a zdravotní potřeby občanů. Kapitalistické státy však neustále podkopávaly snahu státu o lepší život lidu všemi prostředky: hrozbou nové války (nutnost zbrojení), blokádou zahraničního obchodu a ideologickou propagandou, která měla vyvolávat nespokojenost občanů preferujících konzumní způsob života.
Vnitřním nepřátelům a zahraničním silám se podařilo vyvolat dvakrát vnitřní krizi, jejíž nebezpečí nebylo vhodně řešeno, a tak se řady vnitřních nepřátel rozšiřovaly. Do vedení společnosti se postupně dostala generace lidí, kteří nebyli na výši politicky, odborně a zejména charakterově, a ti, co zapomněli na boje našich předků a podlehli líbivým heslům demagogů a vidině obsazení výnosnějších míst. Přestože toto období přineslo nespočet pozitivních činů, mimo jiné i v kulturní oblasti, patří největší vina za konečný státní rozvrat i části tzv. inteligence, která falešnými argumenty omámila i slušné, pracovité, ale politiky neznalé občany, takže druhou krizi již slabé a zrazené vedení společnosti nezvládlo a rezignovalo. Pokus o vytvoření humánní společnosti byl odložen.
1990- 2018
Po zvonkohře docházelo k postupné devalvaci morálních, kulturních, ekonomických i politických ideálů, protože byl přijat kapitalistický způsob řízení společnosti. Byla dosazena garnitura politikářů, kteří byli různými způsoby z různých důvodů i vlastní vinou zbaveni svého škodlivého působení v socialistické společnosti. Ti nyní otevřeli cestu cizímu kapitálu pro jeho exploataci přírodních zdrojů, vykořisťování pracujícího lidu, rozprodání národního majetku apod. Způsobili rozchod se slovenským národem, zpřetrhali dobré hospodářské vztahy s některými zeměmi tzv. třetího světa. Z výrobních kapacit světového významu zůstala jen montážní a skladovací kapacita, která by v případě vážného konfliktu v žádném případě nezabezpečila životní potřeby lidu. Občasný vzestup výroby je uměle vyvoláván výrobou nepotřebných předmětů s „potřebou“ pracovních sil, devalvaci pracovní síly pro krátkodobé zisky. Levná pracovní síla je získávána imigrací a tím záměrně oslabováno národní povědomí. Společnost byla zatažena do agresivních vojenských cílů. Střízlivé a varovné hlasy jsou potlačovány nesvobodou projevu ve státních sdělovacích prostředcích. Naše změna socialistické demokracie na demokracii kapitalistickou pomohla jen k posílení tábora, který dovede svět k úplnému rozvratu.
Rekapitulace: 20 let kapitalismu + cca 10 let okupace a poválečné nejistoty + 28 let současné restaurace kapitalismu + 40 let existence budování socialismu nelze pokládat za 100 let existence jednoho státu. A proto není příliš co oslavovat pro nikoho z občanů s ohledem na jejich rozdílné smýšlení a myšlení.
Ještěže národ zatím žije, i když mnozí z mnoha příčin spíše živoří a jsou odnárodňováni pod rouškou boje proti nacionalismu, čímž se režim snaží dehonestovat vlastenectví. Zkrátka ve středu evropského kontinentu není od počátku osídlení předky poloha českého státu příliš klidným místem k životu.
A nebude, pokud se nejen čeští proletáři, ale proletáři všech zemí, neprobudí a nespojí!