VLADIMÍR KOLÁR

„Je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivosti srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl – ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj.“ Tak znějí první řádky prologu románu rakouského spisovatele Stefana Zweiga NETRPĚLIVOST SRDCE. A pokračují autorovým svědectvím o tom, jak se sám dostal k námětu celého románu, o zcela reálném pozadí skutečného příběhu. A Zweig v úvodu několikrát též zdůrazňuje atmosféru těžkého roku 1938, kdy slavné dílo vznikalo. Dobu německého obsazení země a vrcholících příprav na novou válku, třebaže ta předešlá měla na Rakousko zničující dopady.

Na první pohled příběh tak trochu z červené knihovny o lásce ze soucitu mezi pohledným oficírem a ochrnutou dívkou, která je však plnohodnotně vnímána jen tou závislou stranou, pro „partnera“ je zátěží, se kterou je obtížné si nějak smysluplně poradit. Zweigovo umělecké mistrovství dokázalo příběh dočista zbavit kýčovitého nádechu, a to díky úžasnému psychologickému vykreslení jednotlivých postav, přesvědčivému průniku k jejich pocitům a emocím, a také zasazením protagonistů do přesně a detailně vystiženého prostředí, tedy měšťanského domova postižené dívky Edity a vojenského kolektivu Antona Hofmillera, samozřejmě v obou případech determinovaných obtížně měnitelnými společenskými konvencemi.

Netrpělivost srdce nastudoval soubor Národního divadla a uvedl na jevišti Stavovského divadla v dramatizaci a režii šéfa činohry Daniela Špinara. I tentokrát režisér nezůstal nic dlužen své pověsti reformátora autorských předloh, pro které hledá místo v dnešních souvislostech a snaží se je konfrontovat se současným pocitovým a emočním světem. Tentokrát však jde spíš jen o posuny k expresivnímu pojetí, někdy k hororovým prvkům nebo k symbolickému vyjádření, obvykle využívanému ve skupinových výjevech. Pozoruhodné je třeba jeho využití točny, která slouží k působivým obrazům Hofmillerova útěku před vlastním svědomím, před běsy jeho postupně ztráceného sebevědomí, které mu radí něco jiného než srdce.

Do hlavních rolí režisér obsadil Radúze Máchu (Anton Hofmiller) a Pavlínu Štorkovou (Edita). Oba hrají v intencích režisérových představ a je třeba říci, že se s nimi vyrovnávají skvěle. Škálu citů, emocí, ale i ironie, nadsázky, hysterie, křeče zvládají s mimořádným nasazením a bezprostředností, obdivuhodné je i to, že Radúz Mácha v hlavní roli přes dvě hodiny vůbec neopouští hlediště, kde provádí vedle intelektuálních i náročné fyzické výkony.

Režijní pojetí hereckého zapojení však zřejmě není nějakou doktrínou, někteří herci, aniž by to poškozovalo celkové vyznění představení, si hrají po svém, jejich postavy jsou i tak realisticky vyvážené a přesvědčivé, jak to dokládá třeba Editin otec, obchodník Kekesfalva v pojetí Vladimíra Javorského, lékař Condor Vladislava Beneše či Klára Taťjany Medvecké a výkony některých dalších interpretů.

Představení nápaditostí, nevšedností i přesvědčivostí svého etického poselství patří k tomu nejlepšímu z dramatické tvorby poslední doby.