LILIAN AMANN

V čekárně už od časného rána sedělo hodně lidí. Vlastně nešlo o klasickou čekárnu u doktora. Jednalo se totiž o velkou polikliniku a tak ordinace jednotlivých specialistů ústily z dlouhatánské chodby dveřmi do vyšetřoven. Zelené lino vydávalo svůj charakteristický pach po styku s chemickou desinfekcí. To nepřehluší žádné vonné aroma. Bílé lavice s opěradly poskytovaly místo pro tři až čtyři pacienty, ale někde jich sedělo i více. Když přišel nový pacient a nebylo dost místa, trochu se semkli. Jindy, když jim příchozí připadal nesympatický, nebo měl viditelné symptomy nemoci, rozložili se, aby ho snad nenapadlo si přisednout. Za dveřmi to pokaždé dlouho trvalo, snad sestra vařila kafe. Vycházela ven jen sporadicky, ale škvírou ve dveřích jsem tu vůni neomylně zacítila. Možná je tam uvnitř docela útulno. Pak vyřkla zostra něčí jméno, dotyčný člověk vstal a vzápětí ho pohltila ordinace. Často lidé seděli v čekárně celé hodiny, i půl dne. A co jiného tam měli dělat, že? Však je to čekárna – má to v názvu. Usmála jsem se tomu, jen tak pro sebe. V přítmí chodby bez oken šuměly rozhovory pacientů, občas vzlyk dítěte.

Architekti naplánovali pohled na živý svět venku jen na každý konec chodby, kam umístili velká okna z nerozbitného skla. Stropem se táhly zářivky, zakryté obdélníky temně žluté umělé hmoty. Zaoblovalo jim tak světelné ostří, což vytvářelo intimní osvětlení podobné svíčkám. V pravidelných odstupech mezi dveřmi různých ordinací zavěsili důmyslní kliničtí ergonomové velké obrazovky, na kterých permanentně běžely seriály. Lidé se zakoukali a čas jim ubíhal snadněji. Běžná televize by mohla pacientům třeba zvýšit tlak, nebo je jinak ovlivnit, rozrušit, třeba politickými komentáři. Padlo tudíž rozhodnutí promítat nekonfliktní programy s lehce romantickým, zklidňujícím obsahem.

Kousek ode mne seděla rozložená na třech lavicích velká asociální rodina. Tlustá starší paní v mnoha vrstvách dlouho nepraných sukní a svetrů, několik mladších, rovněž obézních žen oděných v křiklavých barvách, pár nadupaných chlapů v tílkách, aby dali na odiv amatérsky nehezká tetování. Patřila k nim také hromada dětí, co po nich neustále šplhaly. Všichni však sršeli dobrou náladou a jejich chování jim nevadilo. Sledovali zaujatě program na obrazovkách a pojídali při tom po hrstech brambůrky, sušenky nebo jiné pochutiny, které vytahovali z igelitových tašek u nohou. Po snězení hodili zmuchlaný prázdný pytlík jednoduše pod lavici. Už jich tam ležela pěkná sbírka. Snažila jsem se uhádnout, kdo z nich je vlastně nemocen.

O notný kus dále komíhaly dvoukřídlové prosklené dveře, kterými neustále někdo přicházel a odcházel. Jednu skupinku jsem takhle viděla již několikrát. Dva mladíci a dvě dívky. Zaujalo mne, že měli na sobě sportovní oblečení, jako by si jen odskočili z tělocvičny. Napřed také čekali přede dveřmi jedné z ordinací a pak šli nejspíš na nějaké specializované vyšetření do druhého křídla. Zanedlouho se opět vrátili. Možná se opravdu někdo z nich při tréninku zranil. Nebylo však patrné kdo.

Ráda si takhle přemýšlím a představuji, co se různým lidem v čekárně stalo, s čím asi tady jsou. Tihle museli opět vyčkat, až vykoukne sestra a vezme je přednostně dovnitř, protože tam už jednou byli a čekací proceduru si odtrpěli. Lidé, kteří zde také již hodiny čekali, neprotestovali, nejspíš si vzali na návštěvu lékaře celý den volno.

Po pravdě řečeno, také jsem se v čekárně nikdy nenudila. Nakonec, čistě filozoficky, pořád všichni na něco čekáme. Ani televizi jsem k tomu nepotřebovala. Sledovala jsem raději chování lidí, což mne odjakživa bavilo a představovala jsem si, s jakým neduhem přišli do nemocnice a co jsou asi zač. Také teď sem tu jistě víc než hodinu. Docela dobře to tu již znám. Občas sem chodívám.

V levém křídle zdravotního zařízení je lůžkové oddělení, a zde v pravém pouze samé ordinace.

Lítací dveře uprostřed dlouhé chodby se opět rozevřely. Ne moc a jen opatrně. Kdo sem asi vejde?, hádala jsem v duchu.

Vstoupila holčička, asi osmiletá, s vlasy sčesanými dozadu a staženými gumičkou. Na temeni hlavy jí leželo mládě mravenečníka s nosem položeným na jejím čele, směrem mezi obočí, až ke kořenu malého nosíku. Packy s dlouhými drápky jí sahaly k uším a huňatý ocas splýval k dětským lopatkám skrytým pod růžovým svetříkem. Moc jí to slušelo.

Usmála jsem se na ni a ona si mlčky přisedla na volné místo vedle mne. Hodilo se akorát pro ni a její školní tašku, kterou hned sundala a položila na lavici, čímž vytvořila mezi námi improvizovanou bariéru. Všechny ostatní lavice v chodbě zaplňovali potenciální pacienti polikliniky. Proti mému sezení nevisela ze zdi žádná televize, tak to nebylo zrovna nejatraktivnější místo. Asi proto jsem zde seděla sama. Dívenka si mne zkoumavě prohlížela, jak už to děti umí, od hlavy k patě.

Povídám jí: „Ten mravenečník je úžasný. Mám ráda tahle zvířátka.“

Holčička se ke mně otočila, zvedla obočí a důležitě, vyslovujíc tenkým hláskem každé slovo, říká: „Já mám ráda všechny zvířata!“

„No, to já také,“ podpořila jsem její názor.

Dívenka se zarazila a dodává – „kromě hyeny“.

„Ale to je přece také zvíře,“ oponovala jsem s úsměvem.

„Ne, hyeny nejsou zvířata, to jsou zvířecí démoni, ďábli, převlečení za škaredé chlupaté psy!“, vykřikla hlasitě.

„Hmmm…“ Nechtěla jsem jí odporovat. Dítě má právo na svůj názor, i když mylný. Vždyť časem přijde ještě na mnohé, co ji přiměje změnit postoj nebo aspoň úhel pohledu. To je věc vývoje.

„Maminka mi řekla, abych se v čekárně posadila, kde je málo lidí a žádná televize, abych se nerozrušovala. A nemám s žádným mluvit.“ Dodala a o kousek se na lavici posunula směrem ode mne.

„To je správné,“ řekla jsem klidně, s úmyslem nepokračovat s dítětem v konverzaci, i když mne docela zajímalo, kam na ty nápady chodí.

Dívka si přitiskla umělého mravenečníka víc k hlavě. Pár ušmudlaných dětí z již zmíněné rodiny se dívalo naším směrem. Ukazovali na nás prstem a hlasitě se smáli.

„To nic,“ říkám jí, „můžeš nosit na hlavě, co se líbí tobě, není to jejich hlava, ale tvá.“

Nic neříkala. Jen oběma rukama držela plyšového mravenečníka za tlapky a zdálo se, že nabírá k pláči.

„Tím jim nedělej radost, jen by se ti víc smáli,“ snažila jsem se jí v pláči zabránit.

„Nechte mne!“ vykřikla a vyskočila na tenké nožky v bílých punčocháčích. „Nemám ráda lidi, jenom zvířata!“ křičela dívka vysokým, žiletkově ostrým hláskem.

„Kromě hyeny“ – dodala jsem v naději, že ji to snad pobaví a nezačne doopravdy plakat. Ale opak byl pravdou.

„Nenávidím přestrojené ďábly! Ani u zvířat, ani u lidí!“

Její jekot přilákal teď pozornost i dospělých členů asociální rodiny. Najednou přestali sledovat seriál a obrátili pozornost k naší lavici, v očekávání nějaké atraktivnější podívané. Ony ty seriály jsou opravdu nudné, tak jim asi přijde vhod každé rozptýlení.

Abych ukrotila peklu, raději jsem vstala s úmyslem se trochu projít. Dítě dál křičelo něco o strašidlech a démonech, tak jsem se rozhodla, že prostě odejdu. Stará žena se na mne podívala a pokřižovala se. I když jsem již v čekárně strávila notnou dobu, nechala jsem to prostě na jindy. Musela jsem se však dostat k lítacím dveřím, a ač mi to nebylo zrovna příjemné, bylo nutno projít rovnou kolem rozjívené rodiny. Odebrala jsem se tedy pevným krokem.

Jejich reakce nedala na sebe dlouho čekat. „Podívejme na ni!“ foukaly přes rty, „co tam asi s tím děckem dělala, že teď chudák tak vyvádí … a heleme se, jak teď utíká..!“

Tohle nařknutí mne dost překvapilo. I když jsem původně mínila rychle zmizet a na celou patálii zapomenout, přece jen jsem v chůzi jejich směrem přes rameno zareagovala: „A co tady děláte vy?“ řekla sem klidným hlasem. „Vůčihledně jste všichni zdraví jako řepa a chodíte si sem jen posedět, podívat se na televizi a udělat nepořádek.“

Hleděli na mne s otevřenou pusou, jako bych snad vyzradila státní tajemství. Jedním dechem jsem ještě dodala: „Jen se koukněte, jak to kolem vás vypadá!“ Nečekala jsem na odpověď a spěchala k dvoukřídlovým dveřím, než se jim má slova rozleží v hlavě a oplatí je nějakou další hrubostí.

„Cha!“ uslyšela jsem hned za zády, „to nám říká ta pravá! Chachá! Nás chce učit chování – ona! Lidi, podívejte se na ni!“ Řehtali se všichni včetně dětí.

I když jsem invektivy očekávala, nebylo mi to příjemné. Představovala jsem si jejich zlomyslné tváře, zkažené zuby v ústech dokořán a spěchala bez ohlédnutí dál. Aspoň jsem již nemohla zaregistrovat, že také lidé ze vzdálenějších lavic začali vstávat, aby dohlédli, co se to děje.

„Trápí malé cizí dítě, že se nestydí! V čem je to oblečená? A jak divně kouká!“ pokřikovali.

„Vždyť nemá ani boty!“ hulákali za mnou a jeden z mladých mužů, patřících ke hlučné rodině, dokonce vyhrožoval, že si to se mnou vyřídí ručně-stručně, jak rád titulovat své sklony k tělesnému násilí.

Naštěstí jsem již stála u dveří a bylo jen otázkou chvilky, než zmizím z tohohle blázince. Když jsem k nim přistoupila, spatřila jsem se v odrazu skla jako v zrcadle.

Nejenže jsem opravdu neměla boty, ale oblečená jsem byla v nemocniční bílé košili. Vyzula jsem se snad u lavice a v rozrušení tam boty zanechala? Nebo že bych prostě na sobě měla bílé šaty? Rychle jsem si upravovala vlasy rozcuchané do všech stran. Nejvíc mne zaujaly moje oči. Opravdu, docela vytřeštěné. Vždyť není divu, když na mne všichni útočí a navíc neprávem.

Otevřela jsem rychlým pohybem oboje dveře a spěšně běžela dolů k východu. Tvrdé schody mne chladily na chodidlech. Hlavně abych byla odtud pryč, a všechno bude zase v pohodě.

Dole pod schody čekal rozkročen masivní vrátný v uniformě a postavil se mi do cesty s rozpřaženýma rukama. „Kampak, kampak? Tak už zase utíkáme?“

Zastavila jsem se a ohlédla za sebe, co myslí tím množným číslem? Vsadil si jednu pěst v bok a hrozil mi ukazováčkem druhé ruky. Rty vytvarovaly ironický úškleb.

„Už tě zase hledají! Jak to, ženská, děláš? Víš, že ti na oddělení přezdívají Kačka-utíkačka?“

Není opravdu nic horšího, než když se lidé smějí vlastním vtipům, jako právě tenhle tady. S tím tykáním se taky nevyznamenal. Asi se jmenuji Kateřina, ale k čemu ty hloupé rýmovačky, pomyslela jsem si, ale navenek jsem se jen shovívavě usmála. Věděla jsem totiž, že obě části polikliniky jsou spojeny tunelem, který zůstává permanentně průchodný, protože tudy pravidelně převážejí v kanystrech jídlo z kantýny, špinavé prádlo do prádelny a někdy i nebožtíky do márnice. Tohle prostě on, chytrák, nevěděl. Ale já ano a proto mohu kdykoliv uzavřené oddělení opustit. Stačí se schoulit do vozíku s prádlem, který nechávají v poledne stát na chodbě.

„Vidíš, jak hezky se umíš usmívat,“ chytil mne vrátný pod paži a postrčil do skleněné kanceláře.

„Pěkně tady počkáš, až si pro tebe přijdou …“

Možná ani není zlý člověk, jen plní svoji povinnost. V podstatě jsem jeho počínání schvalovala. Co jiného mohl udělat?

„A ne, že se budeš zase cukat,“ smál se, „jistota je jistota,“ řekl jakoby pro sebe a začal mi navlékat bílou bundičku s dlouhatánskými rukávy, zadem dopředu. Docela mi to přišlo vhod. V přízemí nemocnice značně táhne a od země stoupá chlad. Bundu mi vzadu pevně zavázal a tak jsem měla hezky obě ruce u těla. Hned mi bylo tepleji.

Vrátný se postavil ke mně zády a dalo se vytušit, že bere do rukou telefon.

„Mám ji, ano, v pohodě. Přijďte si pro ni.“

„A kdo pro mne přijde?“ ptala jsem se potěšena, že se konečně dočkám někoho, komu na mně záleží a kdo mne odsud odvede. Cítívám se tak sama. Proč bych jinak chodila do čekárny?

Stuttgart 2018