MILAN BLAHYNKA

I kdybych nebyl tak trapně pomalý, jak už jsem, nebyl bych stihl pozvat čtenáře LUKu na výstavu obrazů Dagmar Dorovské, na výstavu v říjnu 2018 otevřenou nejen pacientům, ale i veřejnosti na Žlutém kopci v brněnském Masarykově onkologickém ústavu. Nevelké jásavě barevné obrázky plné venkovského života Dorovská vystavuje od roku 1985 nejen v galeriích, ale i knihovnách, kulturních střediscích apod. především v městech širšího Brněnska (ale vystavovala i v Polsku).

Zatím poslední (už víc než dvacátá) její samostatná výstava v nemocnici mimoděk vyzvedla podstatný rys výtvarné malířčiny tvorby, její silnou paliativní energii; ty obrazy přímo vyzařují životní radost a pohodu.

A tak nezbývá než si přát, abychom nepropásli příští výstavu a aby nějaké nakladatelství sáhlo po jímavém barevném výstavním katalogu MALOVANÉ VYPRÁVĚNÍ (2013; s důkladnou biografií malířky a se zasvěcenou studií Sváteční umělkyně z pera jejího celoživotního muže univ. prof. Ivana Dorovského).

Reedice v podobě malé monografie zasluhuje katalog rozšířený o reprodukce černých ornamentálních kreseb, jimiž Dorovská ilustruje své sbírky poezie a uplatňuje na obálkách svých edic a překladů literatury jižních Slovanů, na nichž spolupracuje s Ivanem Dorovským. Jsem si jist, že vydání takové monografie by se stalo celostátní událostí a schopné nakladatelství by na ní jen vydělalo.

Už na vernisáži říjnové výstavy byla k dispozici malířčina nejnovější sbírka veršů TEN PRAVÝ OKAMŽIK (Tribun EU, Brno 2018; obálku navrhla a ilustrovala autorka) s hutnou třístránkovou informací o básnířce, která je i významnou osobností české a slovenské pedagogiky a slavistiky.

Docentka PhDr. Dagmar Dorovská, CSc. se narodila 21. 12 1938 v Prostějově a její rodný kraj spolu s jižní Moravou a s Makedonií jejího muže představuje jednu ze tří vnitřních krajin její básnické a výtvarné tvorby.

Jak se praví v medailónku O autorce „verše začala psát jako pomyslnou odpověď na verše svého manžela“ – z jejich básnického dialogu vyšly už dvě pozoruhodné „dvojsbírky“: Souznění (2010) a dvojjazyčná Města voda lidé (2013). Trvalá a vzácná láska manželská, z níž vzešly rovněž Príbehy a iné pokušenia (2018) Ireny a Petra Žantovských, je v podtextu i textu také veršů sbírky Ten pravý okamžik a je to slovo v „pravý okamžik“, slovo k postupující degradaci rodiny a k utlumování citového života. Většina veršů Dagmar Dorovské jsou prostá vroucí vyznání a pozdravy, avšak jak třiatřicítka jejích lakonických Haiku, tak například verše Proměny prokazují osobitost básnířčina vidění světa, přírody i jejího rukopisu: „Podzim si navlékne pestrý šat. / Když ho to omrzí, / svlékne se donaha. / Poté se – zahanben – / zahalí bílou. / To na počest té, / která ho přichází vystřídat.“ Na počest naděje v „ten pravý okamžik“ roku i doby.