IVAN ČERNÝ

My staršího věku ještě pamatujeme čtení do kapsy – což byly mimořádně populární sešity Rodokapsů, naše dítka vyrostla na edicích „kodovek“, Knižnice odvahy a dobrodružství či Karavany nebo na verneovkách z legendárního nakladatelství dětské knihy Albatros. Naše vnoučata už povětšinou bohužel neznají nejenom Hvízdavého Dana či Posledního Mohykána nebo Tarzana z rodu opů, ale nic jim neříká ani Kapitán Korkorán, Robinson Crusoe nebo třeba Pět neděl v balóně. Ještě tak maximálně otevřou Harryho Potera, u kterého však povětšinou dlouho nevydrží, puzení touhou po vysedávání u počítače. Aktuální je tedy otázka – kam zmizela tzv. dobrodružná literatura?

Pro odpověď jsme se vypravili na pražskou Kampu, kde má svůj ateliér známý keramik a sochař Jiří Pošva. Jeho plastiky baculatých žen dobře znají milovníci výtvarného umění doma i v zahraničí. Málo kdo ale ví, že velkou celoživotní láskou a sběratelským zájem tohoto umělce je již jmenovaná dobrodružná literatura. Do svého koníčka se dokonce natolik zakousl, že pečlivě a detailně zmapoval vývoj dobrodružné literatury u nás. Nejenom to. Vše seřadil, zarchivoval, katalogizoval a editoroval do devíti svazků jedinečných antologií pod názvem Lexikon dobrodružné literatury. Jedná se o prvotřídní odborné dílo nadšence, který za sebou o několik příslovečných koňských délek nechal oficiální (placené) badatele, i pracovníky příslušného oddělení České akademie věd, zabývajících se teorií literatury.

 

Pokleslá literatura?

Povrchní? Jak by mohla být, když hlavní hrdinové jsou stateční, pravdomluvní, nebojácní, upřímní a jejich slovo platí za všech okolností. Vždy ochotní nastavit vlastní kůži v boji za spravedlnost, neváhají pomocí slabším a každý jejich příběh končí vítězstvím dobra nad zlem v jakékoli podobě! Vzpíráme se vžitému názoru o tzv. brakové literatuře. Jistě, ne vždy to byly perly, ale až tak přísně bychom to asi neviděli…

Ostatně, kdo si troufá rozhodnout, co je brak a co ne, co je kýč a co ne. Jaká pak jsou kritéria samozvaných literárních teoretiků, s věčnými a nehynoucími snahami o cenzuru a doporučení či naopak potopení některých titulů. Vraťme se však k meritu věci.

 

Na vlně dobrodružství

Jak říká Jiří Pošva, vydávání knih s dobrodružnými náměty má dlouhou historii. Za jejich průkopníky můžeme kupříkladu považovat „brakovou literaturu“ středověku, zaměřenou na díla o hrdinských činech statečných rytířů. Jimi se nechal vyprovokovat slavný španělský spisovatel Miguel de Cervantes y Saavedra (1547 – 1616) k sepsání slavné parodie Důmyslný rytíř Don Quiote de la Mancha, která se stala ihned po svém vydání v roce 1605 světovým bestsellerem.

„Dalším přelomovým dílem světové dobrodružné literatury byl rok 1719, kdy přišel se svým románem Robinson Crusoe anglický spisovatel Daniel Defoe…“ připomíná Jiří Pošva.

Dalším významným počinem na téma dobrodružství se stalo vydání knihy Alexandra Oliviera Exquemelina Co jsem zažil mezi piráty a bukanýry roku 1678 v Holandsku.

Nás ale nyní nejvíce zajímá století devatenácté, od jehož poloviny se i u nás začala tzv. dobrodružná literatura rozvíjet.

„Zkraje jde o práce většinou zahraniční, hlavně německé provenience,“ vysvětluje Jiří Pošva. „V této, dá se říci záplavě zábavných a dobrodružných knih, se pomalu začínají prosazovat i čeští autoři, jako byl kupříkladu Matěj Karas v sešitových vydáních u pražského nakladatele Kytky, dnes velmi ceněný a drahý sběratelský poklad. V ten čas se ale poprvé zásadně začíná hovořit o tzv. seriózní a na druhé straně brakové literatuře…“

V řadě světové dobrodružné seriózní literatury se objevují jména – jako kupříkladu otec kriminálního žánru E. A. Poe, Ruddyard Kipling, mj. spisovatelský otec Mauglího, nebo třeba autor indiánských románů J. F. Cooper či mistr vědeckofantastického románu J. Verne.

 

Šestákové sešity, na scénu!

Na druhou stranu začíná záplava tzv. šestákové literatury, která je určena převážně pro povrchnější čtenáře, lačnících po senzaci. Autoři těchto prací se většinou schovávají za pseudonym, jako je to kupříkladu v případě jedné z prvních řad těchto dobrodružných sešitů Příběhy Buffalo Billa z pera Neda Buntlina, vlastním jménem Eduard Zane Caroll Judson.

„Tato literatura se opět rozděluje na dva proudy,“ upozorňuje Jiří Pošva. „Na úpravu sešitovou a sešitkovou, kde v každém svazku je ukončen příběh. Jde o nekonečné řady příběhů, které přesahují až daleko do 20. století. Stejně tak nekonečná je i řada sešitů, které obsahují romány na pokračování. Jedná se o tzv. kolportážní romány, jejich název je odvozen od způsobu jejich šíření. V našich krajích – jedná se stále ještě o Rakousko-Uhersko – byly překládány především z němčiny, ale i angličtiny nebo z francouzských románů.“

S měnícím se vkusem čtenářů i jejich stoupající informovaností přichází změna formátů a místo sešitků se začínají o pár desátek let později objevovat sešity ve formátu A4.

„To už jsme ve 30. letech 20. století,“ přikyvuje Jiří Pošva a pokračuje: „Na knihkupeckých pultech a v trafikách se objevuje tehdy velmi populární Rozruch, Weekend nebo třeba Divoký západ. Jejich čtenáři byla především mladá generace, pěstující tehdy módní tramping.“

Abychom byli objektivní, kvalita obsahů této literární či až leckdy grafomanské produkce šla prudce dolů. Autoři, leckdy zavedení spisovatelé, je pod pseudonymy příslovečně sekali jako Baťa cvičky a o většině titulů se dá již hovořit jako o nejhorším literárním braku.

„Vydavatelé si toho byli dobře vědomi. A tak, když začal v roce 1935 vycházet časopis Romány do kapsy, lidově nazvaný Rodokaps, byl míněn jako protiváha zmíněné brakové literatuře. Zpočátku vyšlo několik slušných románů od renomovaných autorů, jako byl kupříkladu Simenon, Dumas, Defoe a další, ale posléze si neviditelná ruka tehdejšího trhu vynutila návrat k nenáročnému obsahu,“ konstatuje Jiří Pošva. „To však nic nemění na věci, že dodnes jsou sešity i sešitky nejenom uloženy v kufrech kdesi na půdách, ale čtou se na chatách a u táboráků a mají své sběratele. Laik by se divil, jaké peníze se v tomto druhu antikvárního sortimentu točí. U špičkových záležitostí se leckdy jedná až o šestimístné cifry.“

 

Kovbojky aneb westernová literatura

Tak ta byla především mezi našimi trempíky velmi oblíbená. Mimo zmiňovaných sešitů ale vycházely brožované i vázané knihy klasiků, jako byl třeba London, Hart, Grey, Seltzer, Haycoxe, Cooper, Curwood a další. Divoký západ táhnul i ve svazcích Karla Maye.

 

A jsme u knižní expedice

Dá se konstatovat, že zákazníky a čtenáře oslovila současně jak sešitová, tak i knižní produkce. Jako první z českých vydavatelů se prosazuje nakladatelství Alois Hynek s edičními řadami kvalitní světové literatury. Knihy z jeho produkce navíc vycházely v nádherných secesních vazbách. Další z vydavatelů, kteří se snažili svým čtenářům přinést kvalitu na poli dobrodružné literatury, byl legendární nakladatel J. R. Vilímek. Ten mj. přišel s reprezentativní řadou Julese Verna, s edicí Vilímkova knihovna mládeže dospívající, nebo třeba edicemi Dobrodružné romány či Dobrodružný svět.

Vilímek však nebyl na knižním trhu sám, jak ony další ve své sérii svazků Lexikonu dobrodružné literatury chronologicky vyjmenovává a popisuje Jiří Pošva, vše doplněné vyčerpávající bibliografií.

Zbývá dodat, že tzv. westernová kultura během dlouhých let více než jednoho století vyčpěla, k čemuž svým dílem přispěla nejen „politika výchovy socialistického čtenáře“, ale i jednou již zmíněná neviditelná ruka trhu. Kvalitní dobrodružná literatura však pořád má své konzumenty a milovníky, i když bezesporu stále méně a méně, mj. díky i zmíněným počítačům a surfování po internetu.

„Časy se holt mění,“ jak říkával dobrý voják Švejk, „a proti gustu žádnej dišputát!“

Loučíme se s knihomolem, sběratelem a znalcem jmenované specifické knižní kategorie. Ve vzduchu zůstala nezodpovězená otázka na téma ilustrátoři dobrodružné literatury. To je ale námět na další setkání s keramikem, sochařem a literárním badatelem Jiřím Pošvou.