MARTIN KUČERA
Velkou část života jsem spojil se studiem a propagací dějin slovenské kultury, především poezie. Slovenským básníkům 20. století jsem věnoval dvě antologie svých překladů – subjektivní a tematickou, protiválečnou. Knihy jsem nazval podle obrozenské, na Slovensku dlouho živé tradice: Blýskání nad Tatrou a „Mor ho!“ (vyšla k šedesátému výročí Povstání). V obou svazcích je krátkou básní zastoupen nejdůslednější slovenský surrealista Albert Marenčin. Překlady nás sblížily natolik, že jsme se spřátelili. Albert se 9. března odebral do říše krále Ubu, kterého kongeniálně poslovenštil, a následoval tak Valéryho, Cocteaua, Eluarda, Bretona, Michauxe a řadu jiných, jež překládal. Do oné plejády patřili i další milovaní, Freud, Effenberger, Novomeský, Trnka, Nezval. A Šalda. Ve své knihovně v rozlehlém bytě v podkroví pěkné meziválečné činžovní vily na bratislavské ulici Fraňa Kráľa měl celé jeho dílo.
Básník, prozaik, překladatel, esejista, výtvarník, filmový scenárista a legendární dramaturg, iniciující „novou vlnu“ slovenského filmu, docent Albert Marenčin se narodil v dědově mlýně u východoslovenského městečka Bystré nad Topľou 26. července 1922.
Výjimečný literární talent projevoval už na Šafaříkově státním reálném gymnáziu v Prešově, kam byl přijat ze čtvrté třídy obecné školy. Před maturitou se na jaře 1940 zapojil do mládežnické buňky nelegální Komunistické strany Slovenska a v odboji setrval do osvobození. S komunistickou rezistencí riskantně spolupracoval při studiu slovakistiky a romanistiky na Filozofické fakultě tehdejší Slovenské univerzity. Ostře se vymezoval vůči klerofašismu, církvím, rasismu a nacismu. Ovlivněn dílem Karla Teigeho začal tvořit fotokoláže, psal básně, překládal, psal a překládal rozhlasové hry, dramatizoval prozaické texty. V květnu 1944 (ještě před Povstáním!) stal se příslušníkem partyzánské brigády Čapajev, operující západně od Prešova. Veleli jí Záporožec Ivan Baluta-Jagupov a hrdina odboje Ludovít Kukorelli. Albert měl číslo legitimace 175, patřil tedy k první garnituře partyzánských dobrovolníků, byl spojkou velení k centrále v Banské Bystrici. V polovině prosince byl vyslán k IV. ukrajinskému frontu armádního generála Ivana Petrova na Podkarpatskou Rus. V jeho doprovodu se jako pracovník Úřadu vládního zmocněnce pro osvobozená území (sociálního demokrata dr. Františka Němce) octl v Košicích, kde spoluzakládal redakci deníku Národná obroda. Jako delegát Zpravodajské agentury Slovenska (ZAS) obdržel v říjnu 1945 stipendium francouzské vlády do Paříže. Pracoval tam do konce roku 1948, byl hlasatelem slovenského vysílače a posluchačem filmové akademie IDHEC, zejména profesora Jeana Epsteina, jehož překladatelem a přítelem se stal.
V Paříži Albert prožil rozhodující úsek své životní dráhy. Po návratu nastoupil v prosinci 1948 jako lektor do I. dramaturgické skupiny Slovenské filmové tvorby, nedávno založené autonomní sekce Československého státního filmu. Od profesora Lubomíra Linharta vím, že okruh Vítězslava Nezvala v Kopeckého ministerstvu informací (Biebl, Taufer, Čivrný, Konrád, Linhart) dobře znal Marenčinův kádrový profil, jeho francouzské kontakty i potenciální trockismus, a přesto byl rozhodnut poskytnout mu stranickou záštitu. Jednalo se totiž o tvůrce přátelsky vázané k Teigovi, Frejkovi, E. F. Burianovi, Novomeskému,
Seifertovi, ba dokonce původně též Kalandrovi. Tím, že Nezvalův kruh zajistil angažmá Alberta Marenčina na filmové Kolibě, umožnil mu postupný vzestup literární, scenáristický a dramaturgický až po funkci vedoucího I. dramaturgické skupiny (1960).
V šedesátých letech po úspěšné realizaci svého scénáře z času Povstání Pieseň o sivom
holubovi, který mimořádně natočil Stanislav Barabáš, a po neméně výborném filmu podle dramatu Petera Karvaše Polnočná omša v režii Jiřího Krejčíka stal se Marenčin otcem a uměleckým i stranickým garantem proudu, jejž jsme si navykli nazývat „slovenskou novou vlnou“. Jejími protagonisty byli Štefan Uher, Peter Solan, Juraj Jakubisko, Elo Havetta, Dušan Hanák, scenáristé Rudolf Sloboda a Lubor Dohnal aj. Všecky jejich výboje osobně podpořil, pokryl je a prosadil. A veřejně je hájil! Velmi mladé slovenské kinematografii tak pomohl dosáhnout prvých mezinárodních výsledků v rekordně krátké době od jejího těsně poválečného vzniku. Toto desítiletí bylo pro Alberta Marenčina hvězdným, reprezentoval náš film v Cannes, překládal, básnil. V Paříži byl za svého Krále Ubu oceněn Patafyzickým kolegiem Řádem Velkého Bachoru a titulem Regent ubudoxologie pro Slovensko a přilehlé oblasti. Mezinárodní pocty se tak právem dostalo nejdříve Marenčinovu smyslu pro absurdní humor a vůbec jeho gracilnímu a decentnímu vtipu, jenž byl výrazem jeho introvertní duše.
Koncem desetiletí surrealistu Marenčina logicky spojilo pevné přátelské pouto s dr. Vratislavem Effenbergerem, ilegalizovaným demokratickým marxistou. Byl přijat do jím vedené Surrealistické skupiny. V jejích samizdatových sbornících a v revue Analogon konečně mohl publikovat vlastní poezii i básnickou prózu, pohybující se vždy na ostří nože mezi reálnem a ireálnem, mezi dobrem a nedobrem (když ne přímo zlem), mezi správným a nesprávným, mezi racionalitou a podvědomou emocionalitou. Nadto do Bratislavy vrátil souputníka válečných slovenských „nadrealistů“ Leopolda Laholu-Friedmanna, žijícího v izraelské emigraci, a umožnil mu natočit koprodukční film podle námětu českého prozaika Jana Weisse Sladký čas Kalimagdory. A navázal spolupráci s Francií. S Alainem Robbe-Grilletem spolupůsobil jako dramaturg při uskutečnění – po mém soudu geniálních – snímků Muž, ktorý luže a Eden a potom. Druhý z nich obsahuje na svou dobu odvážné erotické prvky, neboť Robbe-Grillet, klasik literárního hnutí „le roman nouveau“, shledal podle Marenčinových slov, že Slovensko sluje krásou dívek a mladých žen málokdy ve světě vídanou.
Po roce 1970 spadla klec. Normalizací v kultuře na Slovensku vládl dogmatický blb Pezlár, ověnčený jakýmisi akademickými tituly, a vzal si do hlavy, že Albertova poema Okamih pravdy ohrožuje autoritu Gustáva Husáka. Vyhodili ho ze strany, z tvůrčích svazů i z Koliby. Na odpovídajícím místě se ho báli zaměstnat, ač měl dva nedospělé syny. Naštěstí díky svému kolegovi z pařížských studií dr. Marianu Várossovi, DrSc. (1923–1988), zakladateli nových přístupů v slovenské teorii umění a estetice, zbavenému členství ve straně, ve vedení
Slovenské akademie věd i ředitelského místa v akademickém ústavu, a prostřednictvím jeho osobních vazeb – zejména k historikovi umění Karolu Vaculíkovi a jeho pražskému partnerovi profesoru Jiřímu Kotalíkovi – Marenčin přešel do Slovenské národní galerie jako vědecký pracovník Kabinetu insitního umění a po jeho nuceném zrušení Centrální evidence sbírek. Přitom soustavně psal, publikoval v samizdatu i ve Francii a v Německu, pod cizími jmény překládal. Koncem normalizace již pod svým jménem uveřejnil monografii o zázračném košickém solitéru, malíři Júliusovi Jakobym Košický pustovník (1988). Pracoval intenzivně také výtvarně. Pokud se to dalo, vystavoval po celé republice.
Albert Marenčin, ten hravý vážný muž se smějícíma se očima a laskavým srdcem, renesanční „homo ludens“, měl rytířský charakter. Byl bytostný socialista, který se nebál říkat i psát, co si myslí, vystupoval příkladně proti klerikalizaci svého přítele a spolubojovníka z povstalecké fronty Dominika Tatarky, neméně levicového. Albert se dočkal i satisfakce. Všichni jsme mu ji přáli. Obdržel francouzské Rytířské řády – za umění a literaturu (1993) a za zásluhy o slovensko-francouzské vztahy (2001). Rytíř obdařený čestným rytířstvím, vyznamenaný surrealista!
Psal do devadesátky. Ještě vydal vzpomínky Čo nevošlo do dejín (2012) a překlad poémy levicového černošského básníka z ostrova Martinique Aimé Césaira. Pak prodělal dvě vážné mozkové příhody, než odcestoval navždy. Rytíř a kavalír. Přítel, jakých máte v životě sotva několik. Budoucnost bez výzev k boji, jen s depresivním očekáváním katastrofy bude ochuzena o lidi podobného rozměru a vyspělého lidství.