EVA FRANTINOVÁ

Byt bez obrazu – smutek nad smutek. Nemusíme se narodit do výtvarnické rodiny, ani do rodiny pravidelných návštěvníků výstav, troufám si ale napsat: Kde obraz nebo obrázek nevisí, tam hrozí fantazii, že srazí paty.

Dokázala by dnes ale taková Krajina s topoly, reprodukce, která od mého jednoho roku visela u nás v obýváku, tam nad mou postelí, tam, kde jsem se v horečkách a angínách vpíjela do zeleně topolů i mírně pokřivených domečků, tam, kde jsem pod obrazem snila a uhadovala počasí podle barev, počasí, které jsem tehdy měla za slibné předjaří, dokázala by Krajina s topoly soupeřit s počítačovou hrou a všelikými dnešními „cool hejblaty“ v dětských rukou? Nedovedu si odpovědět. Záleží – i v obležení počítačů – co se s námi stane, co se stane v nás.

Vlamincka mi – jako na podnose – určitě přinesla náhoda. Někdo z rodičů tu reprodukci možná dostal, v jiném bytě mohla třeba i překážet, ustoupila nějakému originálu, a tak tahle má úplně první „jenreprodukce“ udělala mému životu ohromnou službu.

Jak říkám, snila jsem pod ní, vál z ní na mne chlad i slibná zeleň stromů, a v domečcích – kdo tam žije? Tak jsem se sžila s topoly, neobyčejnými, i s obyčejným rámem, aniž jsem věděla, kdo se skrývá za vlnovkou podpisu Vlaminck.

Jednoho dne obraz zmizel. Nevím proč, nevím jak, nevím kam.

Spatřila jsem ho až nedávno díky výstavě Národní galerie První republika. Vůbec jsem ho tam netušila, ale on si mne – a možná víc než tenkrát – doslova přitáhl!

Stála jsem před ním a bylo to neuvěřitelné setkání.

O to větší, že Maurice Vlaminck byl synem houslisty, (jak jsem se dozvěděla mnoho let poté, co se mi pod Krajinou s topoly zdálo o houslích – a byl to pokyn, abych začala hrát), o to víc, že malíř byl také spisovatelem.