VLADIMÍR PŘIBSKÝ

Posledních pár dní trochu lilo. Teprve dneska to vypadá na hezky, myslel si, jak tak kráčel liduprázdnou ulicí.

Náhle se dal do běhu. Spustil ruce podél těla jako všichni vytrvalci. Poněkud zpomalil a pak zpomaloval stále víc a víc, až se běh pozvolna změnil v chůzi. Tomu se říká indiánský běh, pár kroků jdete, pár kroků ženete, takhle se dostanete dopředu nejrychleji.

Jemu bylo třináct a zatím nikam nepospíchal. Dal se k náměstí, kde – to věděl — beztoho nikoho nenajde. Od té doby, co se ze sokolovny stal špitál, shromažďují se žáci primy až kvarty každé pondělí v sokolovně, aby si vyzvedli úkoly na příští týden. Teď se od sokolovny táhne smrad lyzolu až k akátům; člověk tady cítí ten odporný puch, kde se toho vzalo tolik najednou?

Na okraji chodníku v Řipské ulici seděl malý Justovic kluk, který by se za jiných okolností příšerně nudil v některé z předních lavic dole ve městě, v obecné škole, pravděpodobně ve druhé či třetí třídě. Nyní však měl v ruce kladivo, které sebral doma ve stole v kuchyni, a špičatou stranou kladiva zběsile mlátil do okraje chodníku.

„Co do toho tak mlátíš, heleď se, je tohle tvůj kapesník?“

Malý Justovic zvedl oči. Jednu ruku hezky rychle strčil za záda, jen ty oči měl stále zvednuté, vytřeštěné.

„Víš, ty blboune, kolik je na takovým chodníku bacilů a spór,“ zeptal se malého Justovic. „A ty si tam kliďánko necháš povalovat kapesník. Kapesník, do kterého se smrká! To tak, chlapečku…“

A protože měl sílu, sáhl mu za záda a přitáhl si schovanou dlaň pěkně dopředu.

„Teda,“ řekl.

„Auvá,“ zakňučel malý Justovic a tvář se mu začínala deformovat. „Já to řeknu,“ koutky úst mu poněkud poklesly, „a uvidíš,“ dodal varovným tónem. Stále se rozhodoval, neměl-li by přece jenom začít křičet.

„Ty blboune,“ řekl mu ten velký cizí kluk a z urputně sevřené pěstičky mu vytahoval železný předmět, který bylo velice příjemné cítit v dlani, „kdes to vzal?“

Tak nakonec nezačal ječet, nebylo by to ani moudré. Jen stál, drbal si levou polobotkou pravé lýtko a pozoroval svého úhlavního nepřítele přivřenýma očima rozhodnut mlčet nebo aspoň zapírat.

„No tak, hochu, kdes to našel?“

Malý Justovic pootevřel ústa, snad aby promluvil, ale pak je zase sklapl. Nepatrně zavyl, protože ho ten druhý, cizí kluk, drapl surově za rameno.

„Víš, co to je? Náboj do flaku, blboune.“

Malý Justovic se nyní toužebně díval na zlatistou patronu a přál si ji mít v ruce, tisknout ji kolenem k okraji chodníku a trefovat se do nazelenalého kolečka vespodu tak dlouho, dokud lesklá ocelová špice s děsnou šlehou nevyletí.

Vyměnili si pohledy.

„Dej si ji na chodník, já ti ji přišlápnu,“ řekl pak malý Justovic, mrňous, který měl tu vadu, že by pořád někomu dával rady.

„Hned uvidíš, kam si ji dám,“ řekl ten velký cizí chlapec a strčil si náboj do kapsy. „Sem,“ řekl.

Malému Justovic se utvořila z pusy podkova. Téměř v mrákotách řekl: „To je moje patrona.“

Ale dobře věděl, že to říká zbytečně, protože nepřítel je větší, má delší nohy a silnější ruce. A tak stál, prst v puse, a přemýšlel, protože mu cosi říkalo, že něco by se mělo podniknout, něco že určitě musí zbývat jako poslední možnost.

A vtom se ten velký cizí kluk dal do běhu, ano, on klusal pryč, jednu ruku přitisknutou ke kalhotám; tam ji měl, tu lesklou ocelovou věcičku, která umí dávat děsné šlehy, odnášel si ji na dlouhých nohách, které malý Justovic nikdy nemůže dostihnout, a tak jen zvedl ruku s kladívkem a vykřikl: „Je moje, dej ji sééém…!“

A jako kovboj vrhá své laso za nezkrotným mustangem, vrhl teď malý Justovic to kladívko. Letělo vzduchem jako utržená vrtule junkersu. Jakmile prolétlo vrcholným bodem své paraboly, sneslo se plavně k zemi, klouzajíc po deštěm umytých kočičích hlavách, až jiskra odlétla.

„Že nechám děkovat,“ řekl nepřítel a téměř v běhu zvedl za země kladivo. Zamával jím jako tomahavkem nad hlavou, ahój, vykřikl a potom už neslyšel za zády křik malého Justovic, jenž takhle hloupě přišel o patronu i kladivo.

Běžel a při běhu mu zaléhalo v uších, a tentokrát nezpomaloval, nestřídal běh s chůzí, jako to moudře činí rudé plémě, jednak proto, že chtěl být co nejdřív na náměstí – doslova jako by ho tam cosi pudilo – a jednak z obavy, že z jedněch dveří v Řipské právě vybíhá starý pan Justa, rozhlíží se a pátrá, proč ten jejich malý kluk tak ječí.

V běhu se díval na ukořistěné domácí kladívko dobré k zatlučení hřebíčků do zdi, necek či bot, kladívko, jímž starý pan Justa zaručeně stloukl i tu králíkárnu a možná i ty schůdky, co jim jdou z pavlače na terásku, a mával v běhu tím domácím kladívkem, jež mělo za sebou kus pořádné práce. Moc dobře se drželo za ohlazenou rukojeť. Kdybych se rozmáchl, pomyslel si, a hodil je jako handgranát, doletí až k lékárně.

To už byl na náměstí. Bylo mu jen divné, že na náměstí nikdo není. Octl se docela sám na tom obrovitém prostoru. Chtěl běžet rychleji, ale už mu to tak nešlo jako prve, už vyčerpal potřebnou zásobu sil. Hopsal teď po kočičích hlavách jak stará koza a s nelibostí si uvědomoval, jsem letos v pořádným srabu, a přitom přehazoval kladivo z ruky do ruky. Ale to je tím, že člověk tomu tréninku nedá, co by to chtělo, a přehazoval kladívko, které bylo krok co krok těžší a těžší, takže záhy začal litovat, že je sebral malému Justovic.

Hurrrááá…!, uslyšel z dálky.

Po zádech mu sjel blesk. A vzápětí vlna mrazu a kolena mu nápadně poklesla. Taktak že neupadl na kamenné dláždění. A to už viděl, že neběží zdaleka sám.

Před budovou pracovního úřadu se to sbíhalo ze všech stran. Tisíc lidí v běhu a tisíc lidí na schodech kapličky svatého Antoníčka a tisíc lidí na zdi sirotčince a tisíc lidí na zídce před měšťankou a tisícerá záda, na která teď narazil, a s tím si zároveň s hrůzou uvědomil, že veliký okamžik, který možná nadchází, nespatří. Viděl jen napjaté tváře, pootevřená ústa, poletující ruce a boty, stojící na špičkách.

„Dobrý den,“ hlesl a zvedl ruku s kladívkem.

„To je Zdeněček? Nazdar, Zdeněčku. Kde je tatínek? Pojď sem, honem.“

„Asi bude doma, pane Ditrich.“

„Doma? Teď a DOMA? Počkej, já tě trochu pozdvihnu, takhle bys toho asi moc neviděl. Raj nic bys neviděl, chlapče.“

„Dobrý den, paní Ditrichová.“

„Je to Zděnda; nazdar, Zděndo.“

„Vidíš?“ zařval mu pan Ditrich do levého ucha.

Dvě železné ruce mu pozvolna rozmačkávaly hrudní koš.

„Pane Ditrich…“

Ty ruce se začaly třást, zrovna jako by do nich vjela zimnice, a zeptal se: „Vidíš něco, chlapče?“

„Ano, pane Ditrich.“

Vlastně až teď je viděl a ten třes jako by přešel z rukou pana Ditricha i na něho. Tiskl si něco, co chladilo, k bradě, a třeštil oči na přijíždějící nákladní auťák, který se právě prodíral zástupem. Prozatím nebylo vidět, kdo v tom autě drží volant, ale bylo jisté, že to nebude německý esesman. To bílé, růžové a modré na korbě náklaďáčku byly chuchvalce bezu. Na korbě náklaďáku balancovali čtyři chlápci v neznámých vojenských mundúrech, taky měli plné ruce bezu a chechtali se bůhvíčemu. Bylo na ně krásně vidět, tak blízko byli; něco volali na lidi a na zádech jim plandaly talíře. To budou asi miny, pomyslel si.

„Pane Ditrich…“ to už byli sotva na padesát metrů, „pane Ditrich, co to maj, myslím na zádech?“

„Nač máš to kladívko, Zdeněčku? Cože? Aha, to jsou ruský samopaly s kulatým zásobníkem patron.“

Třicet, pětadvacet, dvacet metrů a dost; najednou nemohli dál, lidi jim úplně zatarasili cestu. Obklopili malý náklaďák, křičeli hurááá, poskakovali, vyhazovali čepice do vzduchu a dávali si pusy a herdy do zad.

„Bys koukala, jak je ten kluk těžkej,“ řekl pan Ditrich manželce paní Ditrichové a dal ho na zem. „Tebe táta věru neživil z přídělů, co?“ Sáhl mu na mokrý nos. „Copak se ti stalo, chlapče? Ty brečíš? No poslechni…?“

Vidíš, říkal si v duchu, a ty bys o tohle všechno málem přišel kvůli malému Justovic a jeho patroně.

„Já, pane Ditrich, já ale…“

Brada se mu rozklepala. Bylo tomu tak: brečel. „Trochu jsem se praštil tímhle neřádem do brady,“ řekl a musel se dívat jinam, „tak na shledanou.“

Usmál se na pana Ditricha skrze slzy, pak proklouzl skulinou mezi lidskými těly; do toho dal zbytek posledních sil.

Dostal se až k jejich autu a kdyby chtěl, mohl si klidně sáhnout některému z těch vojáků na holínku. Drapl se za postranici, držel se jak čert, a jeden z těch chlápků v neznámých vojenských mundúrech, které se nikde nerozepínaly, mu podal ruku.

„Germance nět,“ řekl a chechtal se na celé kolo. „Germaněc kaput.“

Jasně, pomyslel si, jsou to Rusové. Sakra, řekl si, a já nemám ani kytku bezu. Ale dostal prima nápad. Sáhl do kapsy, ale v tom běhu a zmatku ji vytrousil – patrona nebyla ani v jedné, ani v druhé kapse.

„Pane voják,“ řekl, když se k němu natáhla ta širokánská ruka, „vaše – rozumíte? Vaše, jo?“

Voják se podíval na tu kytku, nejpodivnější kytku, jakou tady zatím dostali, něco řekl tomu vojákovi vedle, smáli se tomu, a pak se Justovic kladívko octlo za opaskem poblíže samopalu.

„Tanky!“ vykřikl někdo vpředu, „tanky jedou!“

Motor náklaďáčku naskočil. Lidi se neochotně rozestupovali. Bylo třeba udělat cestu tankům, blížily se alejí.

Náklaďáček se dal zvolna do pohybu. Jeden voják na korbě balancoval a dlouho mával Justovic kladívkem. Pořád jím mával, dlouho, i tehdy, když už tu byl první tank a když už nebylo slyšet vlastního slova.

Ani on sám sebe neslyšel. Opakoval si v tom strašlivém nepořádku a změti vět, že teď už asi bude ke koupi i kolo a deset housek najednou a bez lístků, a že sice začne škola, ale že taky přestanou houkat sirény akutní nebezpečí a že od tohoto okamžiku lidi na sebe začnou být príma, protože svět teď bude krásný, celý zachumlaný do bezu, tulipánů a pomněnek.

„Stalo se ti něco, chlapče?“ zeptal se ho někdo.

Asi zase řvu, pomyslel si s odporem.

Ale nemohl s tím nic dělat. Nebyl už dítě, neboť děti neumějí plakat štěstím. Byl dospělý jako kterýkoliv z těch o hlavu větších lidí kolem.