Básník Jiří Knopp, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel LUKu, oslavil 2. června 85. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
JIŘÍ KNOPP
Mou sochu nikdo nevytesá
Mou sochu nikdo nevytesá
Nebude zdobit žádné náměstí
Má podoba se ztratí
Nikde ani torzo, ani poprsí
Proč by mé rysy někdo tesal do mramoru
Žádný sochař to ani nezkusí
Proč také, nejsem přece slavný
Mě nezdobí žádný chrabrý čin
Nade mnou nebděl žádný anděl spásy
Proč namáhal by se Cherubín
A přece tu bude v mnoha tvářích
Ukryt můj úsměv vzdorné čelo
A možná v zašumění stromů
Někdo zaslechne můj hlas
Měl jsem vás přece moji milí
Tolik rád…
Zámky
Pletu si barokní zámky
Se zámky visacími
To se mi stává vždy
Když dochází mi rýmy
Znám mnohé zámky se zlatými kříži
Knížky od spisovatelů na Dobříši
Jsou zámky, které zamykají mříže
Zámky na Loiře či u Paříže
Zámky, které zamykají ústa
Prostořekým, aby nevyzvonili
Že císař pán je nahý jako batolátko
A čistý jako holoubátko
Každoročně jezdím do Opočna
Abych shlédl ten pás cudnosti
Kterým páni zamykali ženám svým
Klíny prostopášnosti
Sám vlastním zámek.
Takovou obyčejnou fabku
Která nepustí žádného lapku
Bez mého vědomí
Do mého soukromí…
Odcházíme
Naše řady tak semknuté
Teď řídnou
Odcházíme jeden po druhém
Ale nechce se nám odejít
Od nedokončené práce
Žádný z nás není zrádce
Dokud to šlo
stáli jsme pevně na svém místě
Kam se poděla naše síla
Naše odhodlání
Měli jsme sílu ve svých dlaních
Semkněte se znovu
Ať nejsou v našich řadách mezery
Nenechte řádit bez trestu ty mizery…
Chci být sám
Vždycky když chci být sám,
nikdo přede mnou
nikdo za mnou
a také nikdo nade mnou
ani pode mnou.
Jen nějaké nebeské těleso
a také šumění.
Šumění,
snad závan, lehký vánek
vrnění…
Takový zvuk, který nikdo nedokáže,
Smetan, ani Bach,
snad zátka, která opouští hrdlo lahve…
Kamarádi v jednom chumlu
Být s nimi, kterým nic nedlužím,
kteří mi podají vodu z ledovce,
nebo z rampouchu,
když není po ruce ledovec.
Nehledám jejich pohled, úsměv,
ani jméno.
Vím, že vás najdu
vím, že se mi zjevíte
že vás vyjmu z krabičky na pastelky,
že ještě ukážete, co umíte.
Nic mě nebolí
Škoda, že píseň se mi vrací
a nejde zastavit.
Ta melodie jako od maminky
když chtělo se nám spát,
na jazyku chuť jablíčka,
těch pár not, které tvoří melodii
těch pár not, kterých se nikdy nezbavím,
pár smaragdů, které patří do růžence.
Ta píseň stále zní, i když jenom tence
a hvězdy padají do vod rybníka
a kosa ohýbá k zemi záda žence.
Mrak stáhnul oponu
A jen ta melodie…
Malá poetická procházka
Pomalu, čůrkem, ubývá života z mých žil,
vzpomínám na bláznivé tryskání sil
to kypění, ten divoký mladistvý kvas.
Tak rychle střídá se bdění a snění
tak jako smích a pláč…
Sotva jsme spolu zlezli skálu
a schovali se v mlází
a brouzdali se potokem
sotva jsme měli víc než lásku za lubem
a plno plánů pod čepicí.
x
Rozlil se život jako širá řeka
teče pozvolna, ale neustále
odplouvá, schovává se do písčin,
ulpívá v rosách na travinách ve vřesu
v kostivalu…
Vpíjí se do mé rodné země…
x
Najednou puklo srdce zvonu,
bylo bez krve, zvon dozněl
a nastala tiš.
Taková tiš a tma tmoucí
už žádná hruď dmoucí
děsné nic táhlo od hranic
x
Tu ruku snad sám ďábel vede
do nitra pekla
ta láva tekla jako vzteklá
a já plál ohněm očistným
a vyšel neporušen, bez poskvrnky,
žádnou oděrku…
zpíval jsem si trnky brnky…
Smím vstoupit ještě jednou
do stejného pekla
do stejného Záhořova lože,
přilehnout k tvému boku
napojit se z tvého prsu
a získat sílu
která žene sémě do závratných výšin…
x
Pomocí hole a mladého muže
jsem nastoupil do autobusu.
Ten mladík měl sako z černé kůže
a upřeně hleděl na tablet
už k němu hovoří jen virtuální svět
Ale na chvilku byl v reálu,
když vyskočil a podal mi ruku.
Děkuji vám, mladý pane,
a on, že to nic…
Tak nějak teď spokojeně jedu,
asi má doma také dědu.
x
Maminka mladá s dítětem v kočárku,
prodrala se ke svému místu
utřela nudličku Sofince
a ta vztáhla ruce, chtěla k mamince,
ach, radost, sláva rodince,
to je věc svatá,
je-li u toho také táta…
x
Už jenom v mysli půjdu ulicí
kde dlaždiči na kolenou
s kladivem v ruce
a jadrnými slovy v ústech
plivali na zpropadený svět
a spílali těm, co chodili vzpřímeni.
Jen když kráčela kolem krátká sukně,
zvedli tváře a šťouchli do sebe loktem…