IVAN ČERNÝ
Před krátkým časem se konal většinou médii nijak zvláště nezaznamenaný mezinárodně významný Den památky obětí holocaustu. U jeho vzniku stojí sedmadvacátý leden 1945, kdy byl osvobozen Rudou armádou vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim, kde nacisté zavraždili od roku 1941 přes milion lidí, hlavně Židů, ale také Poláků, Čechoslováků, Rusů, Francouzů, Řeků, Romů a dalších příslušníků nejrůznějších národností. Podle mezinárodních průzkumů veřejného mínění všeobecná povědomost o holocaustu v Evropě klesá, kupříkladu ve Francii z mladých respondentů celá jedna pětina neměla ani zdání, o čem je řeč!
V České republice, díky pamětníkům i školním osnovám a činnosti kupříkladu členů Českého svazu bojovníků za svobodu, ČsOL, řadě nejrůznějších klubů vojenské historie pečujících mj. o hroby obětí nacismu a některým publicistům a spisovatelům, je holocaust a zločiny nacismu stále frekventované téma.
Evropa v agónii pochodů smrti 1944-1945
Bez nadsázky – v knižní podobě se posledních padesát let v tak širokém a vyčerpávajícím záběru nic podobného u nás nevydalo. Naše literatura faktů ale v tomto směru dokonce drží světový rekord. Jediná kniha, shrnující všechny pochody smrti v Evropě, vyšla v tehdejší ČSSR roku 1965. Napsaly ji dvě ženy, archivářky Irena Malá a Ludmila Kabátová, a nazvaly ji Pochody smrti. Jednalo se o zpracované dokumenty z tehdejšího Státního ústředního archivu v Praze. V současné době vychází tedy nová, jedinečná publikace na toto téma.
Autorkou knihy Evropa v agónii pochodů smrti 1944-1945 je obdivuhodná drobná plavovláska, která čtenářům předkládá ve své poutavé a emotivní výpovědi, jak svých posledních devět let zasvětila investigativnímu pátrání po stopách pochodů smrti jak v ČR, tak i Německu, Rakousku a Polsku.
„…Také tomu, jak jsem postupně zjišťovala, jak málo se o pochodech smrti vězňů koncentračních táborů a zajatců ví…“ dodává Milena Městecká. „Jak až na malé výjimky nejsou zachovány v paměti národa, ani zmapované historiky. Vše je doplněno bohatou obrazovou dokumentací – v duchu zásady, že čtenář dnes často především shlédne obrázky, namísto toho, aby knihu podrobně přečetl…“
Kniha je rozdělena do sedmi kapitol. Pár názvů pro ilustraci: Na počátku byla vzpomínka z Lidic, Pochodem smrti z Ravensbrücku, Čechy zaplavily transporty smrti či Zajatci a ti, co vyšli první, a Masakry, likvidace ve velkém. Obsah publikace uzavírá přehled Hrobů a pamětních míst pochodů smrti v Čechách.
Jedinečný přínos k tomuto tématu je o to silnější, že publicistka Městecká nejenom vyhledávala fakta a dokumenty v archivech a studovnách nejrůznějších muzeí doma i v zahraničí, ale především osobně řadu tras během svého osmiletého putování těmi strastiplnými cestami necestami prošla s novinářským blokem v ruce. S batohem, karimatkou, spala, kde se dalo, po stodolách i pod širákem, v zimě za mrazu, aby alespoň vzdáleně mohla na vlastní kůži tuto Golgotu zažít, s tím rozdílem, jak říká…
„Dobře oblečená, najedená, bez ustavičných nadávek, bití a střelby stráží SS nemilosrdně zabíjejících každého, kdo už nemohl jít…“
Tak si Městecká kupříkladu odšlapala trasu Ravensbrück – Nový Bor, což je 470 kilometrů, tak jak jí šly svého času lidické ženy domů, do Čech. Nejenom to, cestou se pídila po pamětnících, mapovala trasu i pomníčky těch smutných událostí a po návratu pořádala besedy. Její nadšení začalo strhávat i další lidi, a dnes vyráží na trasy pochodů smrti ve větší či menší skupince, včetně pozornosti obyvatel a obcí na trase a médií.
Kolik jich vlastně bylo?
Na tuto kardinální otázku odpovídá Milena Městecká sama sobě v předmluvě knihy:
„Kolik bylo transportů smrti? Kolik bylo obětí? Počítám ty, co zemřeli po cestě nebo i ty, kteří se dočkali osvobození a zemřeli krátce poté? Jak se dopočítáme nezvěstných, pohřbených neznámo kde?“
Faktem je, že mimo jiné si Městecká důkladně prostudovala sborníky dokumentů, které těsně po válce pořídila mezinárodní pátrací kancelář Central Tracing Service, jejíž výsledky byly poskytnuty kromě Spojencům i československé vládě, neboť přes naše území směřovala velká část transportů a pochodů smrti. A také proto, že mnoho účastníků byli vězni z ČSR. Tyto materiály pak byly využity k usvědčení válečných zločinů a zločinců v Norimberku i v jiných soudních procesech. A k identifikaci a exhumaci obětí na mnoha místech, i v naší zemi.
„Byl to ohromný seznam prokázaných hrůz“, potvrzuje Městecká. „Nacistům se v pár posledních měsících a dnech podařilo z velké části dokonat, co zamýšleli. Konečnou likvidaci vězňů a zajatců. Už tehdy však bylo zřejmé, že se mnohá hrobová místa nenašla. Bylo jich tolik, všude, bez specifikace místa, že to prostě nebylo možné. A jen některá z nich se později našla, většinou náhodně…“
Vyšetřování a soudní procesy s fašisty však skončily stejně tak rychle, jako spojenectví bývalých spojenců. USA již neměly zájem o pronásledování nacistů, neboť potřebovaly mít nové Německo po svém boku. Jen někteří z vrahů z řad stráží byli odsouzeni. A pak se na transporty smrti doslova zapomnělo.
Paměť v místech hromadných hrobů pochodů smrti
Ve chvílích, kdy Milena Městecká zrovna neprocházela trasy pochodů, dlouhé stovky a stovky kilometrů, tak, jak jsme si již řekli, studovala dostupnou literaturu, archivy i dobový tisk. Vyhledávala a zpovídala pamětníky a scházela se s lidmi pro stejnou věc zapálenými.
„Velký obdiv mám ke všem regionálním historikům, archivářům, pracovníkům muzeí i nadšencům a badatelům, kteří zpracovali historii transportů ve svých lokalitách. Snažila jsem se i tyto aktivity zmapovat. Úžasná je kupříkladu práce Františka Nedbálka, který se zaměřil na největší transport smrti přes naše území, pochody smrti válečných zajatců z provozů Horního Slezska s cílem v německém Weidenu. Dosahovaly nejvyšších počtů, šlo o přesun 60-70 000 zajatců, délka pochodu 1000 kilometrů, mnohdy i více. Váleční zajatci, především ti sovětští, jsou obzvlášť zapomenuti – včetně míst a hrůzných podmínek jejich válečného zajetí, kdy Německo ignorovalo veškeré mezinárodní úmluvy. Jako i v otrocké práci nuceně nasazených a genocidě pracovních i vyhlazovacích koncentráků.“
Ve své knize Městecká nezapomíná ani na statečnost a solidaritu našich lidí, kteří s nasazením vlastního života pomáhali, seč mohli pochodujícím koncentráčníkům. Zachraňovali je z transportů, dávali jim jídlo, ošacení i poskytovali úkryty v případě útěku.
„Mnozí z těchto občanů své vzpomínky zachytili na papír a časem z nich vznikly cenné místní studie či publikace. Jsou to takříkajíc archivy místní paměti na transporty smrti. S mnoha dokumenty a svědectvími. V každé kapitole představované knihy uvádím řadu příkladů, které mi pomohly při rekonstrukci transportů smrti v dnešní době…“ říká závěrem našeho setkání Milena Městecká.
Curriculum vitae
Milena Městecká (nar. 12. 5. 1970 v Mladé Boleslavi) je badatelkou a autorkou statí o pochodech smrti na území České republiky a dalších evropských zemí. Přestože jejím studijním zaměřením byla dlouhodobě matematika a fyzika, dějepis je od dětství jejím velkým koníčkem. Historii pochodů smrti se věnuje od roku 2010, kdy s pomocí Antonína Nešpora z Lidic a Josefa Doškáře z Nového Boru rekonstruovala cesty návratu a pochodu smrti Lidických žen z koncentračního tábora Ravensbrück do vlasti. Aby mohla mapovat pochody smrti, musela znalosti běžného čtenáře historických knih doplnit studiem odborné literatury, navštěvovat archivy a učit se orientovat v dokumentech a historických souvislostech. Je pro ni přirozené projít trasy i několikasetkilometrových pochodů, jakož i zorganizovat účast na nich pro další zájemce, včetně návštěv koncentračních táborů a dalších významných míst, spojených s nacistickým terorem. Milena Městecká se mj. angažuje v projektu Lidická hrušeň - Posel naděje a ve snahách o zbudování Památníku lidických letců, v Novém Boru podporuje zachování odkazu Rumburské vzpoury. Není členkou žádné organizace. Žije v Praze a pracuje v nadnárodní reklamní agentuře v administrativní pozici. Napsala sbírku básní, která vyšla pod názvem Okamžiky věčnosti.
Slyšet ji můžeme i v několika pořadech reportéra, dokumentaristy a spisovatele Stanislava Motla, specialisty na události kolem druhé války, jemuž vděčí za dlouholetou podporu a vedení při práci na tématech, kterými se zabývá. Ten se věnuje mezi svými nespočetnými náměty také Lidicím a pochodům smrti už několik desítek let a jim věnoval mnohé rozhlasové a televizní dokumenty i kapitoly svých knih.