IVO FENCL
Prozaička Whitney Scharerová studovala na Washingtonské univerzitě tvůrčí psaní. Už někdy tehdy narazila v Salemu (Massachusetts) na výstavu Man Ray / Lee Millerová: Partneři v surrealismu a zaujala ji právě Lee Millerové (1907–1977), která byla několik let múzou a partnerkou Man Raye (1890–1976). Umělecky pilně tvořila, ale přednášky, jež do toho momentu Whitney absolvovala, se věnovaly výhradně Man Rayovi; taková zrada! Asi dva roky shromažďovala Scharerová materiál, než se pustila do psaní své prvotiny, a třebaže nijak nezanedbala rešerše a vstřebala fakta z více biografií a historických pojednání, svým skvělým stylem stvořila fiktivní příběh s takovými charaktery, co jsou do značné míry výsledkem představivosti. Dle vlastních slov ovšem usilovala o to, aby historii zachytila co nejvěrněji v místopise a chronologii děje. Jinak ovšem experimentovala a domýšlela si.
Lee představila nejen jako krásnou, zamilovanou ženu, ale i coby složitou osobnost, která byla už v osmi letech znásilněna rodinným přítelem, ale ve dvaadvaceti letech pronikla do pařížské umělecké scény konce dvacátých let, které dominovali muži, a uspěla tam. Poznala řadu surrealistů a zahrála si dokonce v Cocteauově filmu Krev básníkova (1932). A ačkoli sama začínala jako modelka a objekt fotoaparátů (poprvé na obálce Vogue 15. března 1927), stala se fotografkou a s Man Rayem i vynálezkyní solarizace, kdy v záběrech pořízených na negativ dochází k převracení tonality naruby. Lee Millerové jednou v temné komoře přeběhla po noze myš, takže reflexivně rozsvítila, ale Man Ray okamžitě zase zhasl. Až později odhalili, že kratičké přeexponování vytváří okolo objektů na snímku auru. Už měla zůstat typickým znakem Man Rayových děl.
Tento Američan v Paříži se vlastně původně jmenoval Emmanuel Radnitzky, byl z Filadelfie a nejstarším synem tamních židovských přistěhovalců z Ruska. Otec byl krejčí, matka švadlena, a jak píše Desmond Morris, přestěhovala se rodina v jeho sedmi letech do Brooklynu v New Yorku, kde se ve škole soustředil na architekturu a písmomalířství. Roku 1911 si rod oficiálně zkrátil příjmení na Ray a Man Ray žil několik let v umělecké kolonii v New Jersey, kde se oženil s belgickou básnířkou Adon Lacroix, ale v létě 1921 odjel do Paříže a potkal tam kromě surrealistů také Kiki de Montparnasse. Vztah s ní trval šest let. Než přišla Lee.
Některé snímky Lee Millerové vydával bohužel za své, aniž jí to prozradil, ale nejen proto došlo k jejich rozchodu. Roku 1932 se vrátila do New Yorku, kde si otevřela ateliér, ale už za dva roky se vdala za egyptského obchodníka. Roku 1937 se vrátila i z Egypta a stala se uznávanou fotografku druhé světové války, když dokumentovala mj. osvobozování koncentračních táborů Buchenwald a Dachau. Tady jen tu připomeňme, že její otec byl německého původu, a ji samotnou zážitky válečných let do smrti traumatizovaly.
Stala se však tenkrát uznávanou korespondentkou časopisu Vogue a román je důmyslně proložen sekvencemi zachycujícími její život v letech 1940, 1944–1946, 1966 a 1974, aby končil jejím setkáním se stařičkým Man Rayem a slovy: „A co se mezi nimi dál odehraje, to už je jen v jejich vzpomínkách. Žádné fotky.“
O sedmnáct let staršímu fotografovi se představila roku 1929 a on čekal, že ji bude pouze zachycovat na snímcích – a snad se i pomilují. Vydobyla si místo jeho asistentky i stálé partnerky, nechala se učit a vzhlížela k němu i jako k malíři a filmaři, ač sama disponovala talentem a byla volnomyšlenkářkou a musela tudíž kloubit vztah s vlastními ambicemi. Z jeho stínu vystoupila a Man Rayovi se ostatně věčné novátorství vymstilo. Nezanechal nám jakýkoli identifikovatelný styl.
Autorka věnovala svůj román matce a uvádí jej Rilkeovým výrokem: „Umění nepochybně vzniká v důsledku vyhrocené životní situace dovedené do takové krajnosti, za niž už nelze dál.“
Whitney Scharerová: Prchavý čas světla. Přeložila Věra Kotábová. GRADA Publishing. Praha 2019. 360 stran