VĚRA BERANOVÁ

Ohlédnutí za minulostí je vždy problematické. Určující jsou dva aspekty. Jednak je to pramenná základna, tedy odkud a jaké informace – prameny vybíráme, ty se mohou vyznačovat jak nedostatkem, tak i přebytkem. V našem případě, jestli se chceme něco dozvědět o posledních třiceti letech, to bude jistě jejich přebytek. Druhým aspektem je pak vlastní interpretace, výklad těchto fakt.

Každý opravdový historik to ví, někdy však bohužel na to zapomíná. Tady snad ani nebudeme mluvit o diletantech, mezi které se – alespoň u nás – řadí, a to ve velké míře, politici či někteří žurnalisté.

Všechno se to ještě více komplikuje, když se díváme na nedávnou historii. Historici, kteří seriózně přistupují ke svému řemeslu, se velmi opatrně, obezřetně, zabývají nedávnou minulostí. Důvodem jsou jistě uzavřené archivy, ale, ale! Domnívám se, že povinností opravdových historiků je se vší znalostí a pokorou se vyjadřovat k nedávným dějům. Cílem by mělo být zabránit zkreslování nedávné minulosti.

To, co platí o obecných dějinách, ještě markantněji platí o dějinách kulturních, kde právě otázky kultury a umění jsou velmi živé, citlivé. Nejenže odráží svou dobu, ale často předznamenávají doby následující.

Naším úkolem by mělo být jisté ohlédnutí za posledními třiceti léty, ale za zvlášť podstatné vidím pokusit se o pohled na náš současný stav, který je podmíněný právě těmi posledními třiceti léty.

Máme tedy za úkol podívat se na posledních třicet let, na vývoj kultury a umění. Klademe si otázku: je to dlouhý či krátký čas? Pro pochopení jistých časových úseků, jejich smyslu, je důležitá jejich periodizace. My dnes již jistě rozpoznáme podstatné rozdíly mezi devadesátými léty a naší současností či nedávnou minulostí. Musíme však poznamenat, že tyto úvahy a snahy neřeší oficiální politika, či kulturní politika, a také většinová média. Mám takový pocit, že nás to nezajímá, právě proto, že máme obavu vůbec si položit tuto otázku. Co zase vypadne ze skříně!!!

Jistě nás v této souvislosti napadá srovnání s existencí První republiky, která trvala pouhých dvacet let. A klademe si otázku. Co všechno se udělalo, co znamenala naše kulturně-umělecká reprezentace za těch našich třicet let? Pravda je, že pro pochopení našich časů nemáme odstup, že jsme zavaleni všemi možnými podněty. Každopádně snad všichni cítíme, že právě několik posledních let se problémy doslova šponují, a to jak obecně společenské, tak i problémy kulturní, kulturně-politické.

V této souvislosti si vypůjčím výrok výtvarníka Kurta Gebauera: Problém současné kultury souvisí s genocidou elit. Zdá se to nadměrně drsné? Pokusme se tedy odpovědět!

Když budeme hledat, co je typické, v celém období posledních třiceti let, je to především likvidace všeho toho, co by mohlo připomínat předcházející společenskou etapu. Jsou to často připomínky různé podoby, které mnohdy neměly s možnou ideologickou deklarací nic společného. Jako by heslem byla diskontinuita na všech frontách.

Není to jen pomníková tvorba, jako např. socya Bohumila Šmerala, Julia Fučíka a dalších, které se likvidují. Tady musíme přiznat, že v této oblasti máme již svou mnohaletou tradici. Po roce 1918 to byla likvidace pomníku Marie Terezie, maršála Radeckého a dalších.

Jistě, že takové porovnání poněkud kulhá, ale klade před nás otázku, jak máme chápat své dějiny? Vždy jen z pozice vítězů? Není to poněkud krátkozraké? Po roce 1989 k této likvidaci přibyl ještě další rozměr, a tím bylo zesměšňování, jako například Růžový tank či sv. Václav na otočeném koni a podobná tvorba.

Dalším podstatným zásahem do kulturního klimatu je programová změna funkcí kulturních zařízení a institucí. Z mnoha kulturních zařízení, kulturních domů, divadel se stávají například kasina. Komplikuje se život takovým zařízením, která byla považována za rodinné stříbro, jako například Divadlo Spejbla a Hurvínka nebo Semafor a další. Těžko bychom vyčíslili likvidaci připravovaných rukopisů v různých nakladatelstvích, dramaturgických plánů divadel, filmového studia Barrandov, výstavní činnosti, různých festivalů a podobně. Byl také zlikvidován projekt Celospolečenský program estetické výchovy, který měl být realizován od roku 1990 a který představoval koncepční vliv kultury a umění na celou společnost.

Tento stav jisté destrukce nebyl bohužel omezen jen na počátek devadesátých let, kdy se svým způsobem dal vysvětlit situací, tak charakteristickou po každé tzv. revoluci, kdy se dostává k moci nová garnitura, která se profiluje právě na dekonstrukci. Tady by jistě stálo zato jisté porovnání s rokem 1918, kdy se velmi rychle přešlo ke konstrukci. Zatím našich posledních třicet let je stále poznamenáno právě tou dekonstrukcí.

Nebuďme však tak úplně skeptičtí. Jistý optimismus nacházím právě v kritičnosti, která se v posledním období nesoustřeďuje jen na léta před rokem 1989, ale dokonce i na léta následující, tedy léta po převratu.

Tento trend se neobjevuje v rámci politických konceptů, ale o to zřetelněji jej můžeme vysledovat v rámci kulturních a uměleckých počinů. Jistá upozornění na situaci v naší společnosti se objevují v méně oficiálním či naprosto neoficiálním prostředí, scéně. Tedy svým způsobem zasahují spíše mladou a mladší generaci, samozřejmě s jistými výjimkami. Objevují se tedy jak diskuse, tak i konkrétní umělecké, kulturní počiny. Svůj význam zde sehrávají věcná, samozřejmě i nostalgická upozornění na předcházející éru. Tedy začínají fungovat i jistá srovnání, která přecházejí i v kritičnost. Stále častěji se objevují diskuse týkající se likvidace památek, a to nejen v historickém slova smyslu, ale především památek novodobých, spojených s předcházející érou.

Jako příklady můžeme uvést ty nejkřiklavější, jako byl obchodní dům Ještěd v brutalistním stylu v Liberci, architektů K. Hubáčka a M. Masáka, zlikvidovaný v roce 2009. V nedávné minulosti marně diskutovaný objekt Transgas v Praze na Vinohradské třídě, budovaný v letech 1972–1978, považovaný za jednu z nejvýznamnějších evropských staveb brutalismu. Za autorský kolektiv se na projektu podílel Václav Aulický. Stavba i proti protestům zainteresovaných, jako Klubu za starou Prahu, Národního památkového ústavu a jiných organizací již neexistuje. Jako otázka se zatím jeví rekonstrukce obchodního domu Kotva manželů Věry a Vladimíra Machoninových. Ředitel Vavřín hovoří o skvostu brutální architektury, tedy dá se předpokládat zachování původního stavu věcí.

Zájem o architekturu, o veřejný prostor se objevuje například i v rámci akademického prostředí, přednášek pro veřejnost, textů, jako například program Vetřelci a volavky, který se zabývá dokumentací, popularizací a ochranou výtvarného umění v období normalizace. Upozorňuje na situaci před rokem 1989, kdy bylo povinností věnovat z celkového rozpočtu v rámci státních staveb od 1 % do 4 % na „výzdobu“.

S architekturou vždy bylo a mělo by být spojeno i umění ve veřejném prostoru. Dávno již není závazným pravidlem, že součástí každého architektonického počinu je i umělecké dílo. Například vlys, plastika, fontána, sgrafito a mnoho dalších možností, které skýtají právě v naší současnosti nové techniky a formy. Není to každopádně věc podružná, které by si veřejnost nevšimla.

Uveďme jen jeden příklad, za mnohé a tím je socha Věry Špinarové v Ostravě, kde diskuse nad její uměleckou „hodnotou“ otevřela i problém dalších plastik zadaných bez soutěže. Vznikají tedy nová díla velmi různé kvality. Někdy mají ambice tradičních stálých plastik, někdy jsou koncipována jako dočasné výkřiky, tedy spíše jako politická deklarace. Vzpomeňme svítící srdce na Hradě, které údajní vandalové proměnili na otazník.

Tvorba je velmi proměnlivá jak po stránce kvalitativní, tak kvantitativní v různých regionech. Společný však je jejich nedostatek v porovnání, jak říkáme, s vyspělou Evropou. Objevují se diskuse o umělecké, estetické hodnotě staveb, i když v konečném rozhodnutí stále převažují soudy ideologické, bohužel vycházející z diletantismu a potřeby ekonomického profitu. Nic na tom nezmění ani ten prostý fakt, že architektonický styl brutalismus nevznikl ani u nás a že nemá nic společného s ideologií před rokem 1989. Bohužel v rámci současných oficiálních soudů převládají zájmy ideologické a ekonomické nad zájmy historickými, estetickými a uměleckými.

Kritika současného stavu kultury a umění vychází především z neoficiálních zdrojů. Hledáme-li podstatu jisté změny situace, můžeme ji také najít v možném uvědomění reálné situace. Vždyť takhle jsme si to nepředstavovali.“ Také u části mladé generace, která není zatížena ideologickými frázemi. A tak se objevují, mimo mainstream a bohužel mimo oficiální reprezentaci, kritiky – i satirické – současného stavu naší kultury a umění.

Zdá se, že nejrazantněji odpovídá na současný stav část divadelního a filmového světa. Tady stačí upozornit na nedávno uváděný seriál Most, na počin dejvického divadla, na seriál Blaník a další.

Kritika, i když okrajově, také míří do výsostných oficiálních řad, jako například diskuse nad stavem a koncepcí Národního divadla, v poslední době velmi aktivně nad situací v Národní galerii. Tady se v této souvislosti otevírá vůbec otázka smyslu těchto institucí, tedy co je to národní. Odpovídá jejich název jejich současné podobě? Národní muzeum odkryje svou koncepci po otevření svých expozic. Nejsou to jen tyto instituce, ale také například úroveň, smysl a organizace různých soutěží, jako například posledních ročníků ceny Chalupeckého.

Hledáme-li to společné, co obecně spojuje současnou většinovou produkci, tu záplavu pokleslosti, kterou představuje velká část televizní produkce, množství divadelních inscenací, především muzikálů, kde o pokleslosti hovoří převzaté náměty, recyklovaná hudba zabalená do vizuálních efektů, najdeme je v prosté větě Ubavte se k smrti. Přidejme k tomu trošku lechtivého a výsledek se dostaví.

Bohužel jistá pokleslost se dotýká i akademické sféry, která si vždy, za jakýchkoli podmínek, snažila držet svůj nejen vědecký, pedagogický, ale i morální kredit. Stručně si jen připomeňme plagiátorství, a to nejen v Plzni, v poslední době bohužel i na Univerzitě Karlově.

Vraťme se tedy k naší úvodní větě, která nás upozorňuje na to, s čím souvisí problémy naší současné kultury: „Problém současné kultury souvisí s genocidou elit.“ Tady jsou elity samozřejmě myšleny ve smyslu pozitivním. Naše současnost si již toto slovo nevysvětluje tak jednoznačně kladně. Tedy vraťme se k pozitivní podobě slova elita. To je samozřejmě v naší současnosti problém spíše sociologický. V rámci kultury a umění citlivý pozorovatel jistě rozpozná elitu. Je to však dosti komplikované, najít to elitní v množství všeho toho balastu.

My si snad závěrem můžeme přát, aby se podstatně změnil poměr mezi pokleslou, kýčovitou kulturou a tou opravdovou kulturou a uměním, ve prospěch právě té kultury hodnotné. Podstata problému spočívá v tom, aby elita byla opravdovou elitou a tak tedy chápala a podporovala opravdové umění a kulturu.

Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na téma 30 let od Listopadu