PETR ŽANTOVSKÝ

Při pohledu na ono třicetiletí, jež nás dělí od změny režimu v listopadu 1989 a jež je i tématem naší konference, mě napadá zúžit celé velmi široké téma do jediné esence či metafory. Protože – jak nás učí dějiny – smyslem a podstatou každé revoluční změny v uspořádání věcí společenských by mělo být zvýšení svobod lidí tvořících společnost, a i dnes, v souvislosti s oním listopadem, chci mluvit o svobodě. A protože jsem původní profesí novinář a slovo mě stále ještě živí, zúžím svůj krátký příspěvek na úvahu o svobodě slova.

Svým studentům často říkám, že právě svoboda slova je nejspolehlivějším indikátorem míry demokracie v daném státě. Co totiž obsahuje ono dvojsloví „svoboda slova“? Přece právo na to mít a šířit svůj názor, hájit jej v diskusi s jinými názory a jejich nositeli, a v případě, že můj názor je podloženější, argumentačně silnější a bližší poznané pravdě, pak mám svaté právo v takové při zvítězit. Pak by mělo logicky platit ono okřídlené „sláva vítězům, čest poraženým“.

Se zkušeností posledních let, přinejmenším deseti, mohu poctivě říci, že u nás začalo platit „sláva poraženým, bezectnost vítězům“. Ti, kdo prohrávají v názorových soubojích, nemajíce argumenty, jen teze a floskule, si přisvojí veškeré epolety a těm, kdo je přehráli, věnují opovržení, ostrakizaci, exkomunikaci a poté umlčení. Stále platí ta dichotomie, ukazující na rozcestníku odvrácené směrovky – jedna vede k nepříjemným pravdám, druhá k pohodlným lžím.

Ne vždycky mi studenti rozumějí. Dílem proto, že ještě nikdy nebyli v situaci, kdy museli o to svoje bojovat, kdy byli vystavení povinnosti se rozhodnout, jak říká kouzelník Brumbál v Harry Potterovi, „mezi tím, co správné, a tím, co je snadné“. Pro ně namnoze začaly dějiny datem jejich narození. Nikdy neměli pocit, že jsou ochuzováni o svobodu slova, protože zpravidla nemají taková slova, která dnes patří pod kuratelu a jsou předmětem omezení svobody jejich vyslovení. Prožili své života během toho třicetiletí v relativním dostatku, svoboda pro ně znamená otevřít si facebook, odjet na Erasmus a podat si dvacet přihlášek na střední či vysokou školu najednou. Všimněte si – ani špetka svobody vědomí, jen bytí.

Přední odborník na média Jan Jirák už před lety v tisku prohlásil, že „média nejsou schopna vytvořit prostor pro diskusi o případech, v nichž je svoboda tisku škodlivá“.

Předpokládám, že ta věta nebyla příliš šťastně formulovaná. Na první pohled totiž by podle účelového výkladu mohly existovat situace, v nichž „je svoboda tisku škodlivá“. Jako optimista bych se spíše držel první části té teze: „Média nejsou schopna vytvořit prostor pro diskusi.“ Tím spíše, že daný citát ještě pokračuje: „Média a zvlášť lidé, kteří v nich pracují, si z údajné obrany svobody slova vytvořili dost jednoduchou obrannou strategii – paralyzují jakoukoli diskusi předem.“

Problém je možná v nejasné terminologii, s níž účastníci podobných debat zacházejí. Shodněme se aspoň na minimálním společném jmenovateli: Na svobodě slova je dobré jedno: snadno se pozná. Žádná „údajná“ svoboda ve svobodném režimu není. „Údajná“ svoboda je jen v „údajně svobodném“ státě. A to snad ten náš není. Nebo že by se věci měnily – k horšímu? Odpověz si podle své zkušenosti každý sám.

Diskutovat o škodlivosti svobody tisku, a tedy se implicitně dobrat jistých omezení, aby svoboda tisku nemohla nabývat škodlivých forem, je, jak se zdá, vskutku součástí diskursu až nepříjemně aktuálního.

Všichni katedroví „elfové“ a „eurohodnotáři“ nám vysvětlují, že jsou tu od toho, aby cedili informace tak, aby se k publiku dostala pravda, nikoli nepravda. Kdo rozhodne, která je která, je nabíledni: přece oni sami.

Zjednodušeně se tedy dá dovodit, že v takto nastavené situaci je někým „nahoře“ považována přinejmenším část svobody slova škodlivá. To bych však v tomto okamžiku v žádném případě nepodsouval zkušenému prof. Jirákovi. To je generační a ideologická zaslepenost těch, kteří se ženou ke korytům, mávajíce nad hlavami hesly o novém třídním boji a vnitřním i vnějším nepříteli.

Mimochodem – při pohledu do dějin zjistíme, že o omezení svobod v zájmu nějaké „dobré věci“ vždy nejvíce mluvili a usilovali takzvaní mladí intelektuálové. Později to bývalo zpravidla označováno jako selhání elit. Protože jedině intelektuální elity mají kapacity na to, aby dostatečně sofistikovaně dokázali zdůvodnit (sobě i jiným), proč je třeba tu či onu svobodu omezit, zkrátit, zrušit, zakázat. A od zákazu určitých svobod je strašlivě blízko k zákazu určitých lidí.

S tím už ale máme v našich zemích – jednotlivě i společně – řadu nezapomenutelných zkušeností. Zákazy určitých lidí po březnu 1939 byly vedeny často pod vrcholně duchaplnými hesly. Zákazy jiných, ale často i stejných lidí po únoru 1948 byly rovněž prodchnuty okatě lidumilnou rétorikou, často podpořenou srdceryvnými verši z per špičkových dobových intelektuálů. Konec konců i zákazy dalších lidí po srpnu 1969 měly začasté podobu vendety jednoho elitního klubu vůči jinému, t.č. poraženému elitnímu klubu. A elity to nebyly jen mocenské, nýbrž právě (velmi často) intelektuální. A konec konců ani vývoj po listopadu 1989 nebyl prost nespravedlností, vendet a výhostů z tzv. slušné společnosti, uplatňování principu kolektivní viny (například v prostředí české literatury), a byl to opět boj vedený intelektuály, či aspoň těmi, kdo se za ně pokládali a vydávali.

Zůstanu jen u posledního jmenovaného příkladu, protože se dotýká bezprostředně jak dnešního tématu, tak půdy spisovatelské organizace, na níž se nacházíme. Pracoval jsem víc než deset let po listopadovém převratu v knižních nakladatelstvích. Vedl jsem nejprve Melantrich a potom Votobii. Vstupoval jsem do nich s naivní představou, že listopadový čas trhnul oponou a je po nesvárech dělících v předchozích letech českou literaturu na tři tábory – tzv. oficiální, samizdatovou a exilovou. Upřímně jsem věřil, že síla umění, literatury, semkne celý spisovatelský cech a budeme mít zase jen jedinou literaturu – tu dobrou. Zbytek je jen užitkové čtivo. Chci vzpomenout na jednu z prvních věcí, které jsem uskutečnil v Melantrichu, dnes už neexistujícím, protože jeho vlastníci, strana socialistická – jej prodali Chemapolu a ten jej zavřel, aby nepřekážel v lukrativní budově na Václavském náměstí. I to je příznak této doby.

Tou věcí bylo obnovení edice poezie, tradiční, existující mnoho desítek let, už od první republiky. Můj polistopadový předchůdce edici zrušil jako nedostatečně výdělečnou. A to si říkal kulturní pracovník. Mimochodem odložený obrodník z osmašedesátého proměněný v ryzího kapitalistu. Nuže, ta edice poezie za mé dva roky vedení Melantricha přinesla bezmála dvacet svazků – Pasternaka, Jesenina, Cvetajevovou, ale i Šiktance, Rotrekla či Josefa Hanzlíka. Zejména ten poslední byl okamžikem zlomovým. Hanzlík, tak jako mnoho jeho generačních druhů, byl z polistopadové literatury vyhozen, jen proto, že řídce publikoval i v letech předlistopadových. Cenzor nerozlišoval. Okamžik převratu byl mechanickým dělítkem. Mnoho lidí jsem tehdy vydáním Hanzlíka popudil, ale jsem přesvědčen, že české literatuře a kulturní paměti jsem prospěl.

Za těch dalších mnoho let se tento třídní boj na literárním poli jen vyostřuje. Když jsme loni vydávali v nakladatelství Česká citadela almanach současných českých a slovenských básníků Most z veršů, nemohli jsme opomenout symbol této generace, básníka Karla Sýse. Jen proto, že byl do almanachu právem zařazen, jiní autoři, třeba Jana Štroblová, svou účast v almanachu zakázali. A když k tomu připočtu hysterickou mediální kampaň proti témuž básníkovi, který obdržel od hlavy státu vyznamenání za zásluhy v oblasti kultury, mohu si jen povzdechnout: jak hluboko jsme klesli! Místo abychom byli hrdí na to, že náš prezident je natolik kulturní, že odměňuje velké spisovatele, a abychom se těšili, že takové autory mezi sebou máme, vyrážíme do absurdního, nelítostného a zbytečného boje, který nemá žádné vítěze, jen samé poražené.

Ale zpět k selhání elit. Jako vedlejší produkt této diskuse se nabízí otázka, proč naše elity selhaly, a stejně české, jako slovenské. Když přece vzešly z odlišných kořenů, daných odlišnou historií (katolictví versus protestantismus, zemědělský venkov versus průmyslové město atd.). Není-li to náhodou genetický vklad intelektuálních elit: v nejméně vhodnou chvíli selhat. Ale to je na jinou úvahu.

Každopádně všechny řečené kobercové nálety na svobodné myšlení a právo na jinakost názoru vedly a opět vedou příslušníci intelektuálních elit. Nutně vás při takové retrospekci napadne, že v podloží těch ideologických genocid byla prachpouhá snaha jedněch urvat plný žejdlík od úst těm druhým, zaujmout jejich místa ve společnosti, nahradit je. A také se to dařilo. Výše uvedené letopočty znamenají namnoze data triumfů vůle stojící na pevných základech fanatismu – nad slabostí spočívající v pochybnostech. Přitom pravou kvalitou intelektuála je schopnost pochybovat. A právo na pochybnost je jedním z prvních příznaků svobody.

Je správné pochybovat o pravdách zdánlivě věčných. Bez toho by se lidstvo nikdy neodvážilo slézt ze stromů. Přitom země pod stromy se zdála zprvu tak vratkou, neznámou, nejistou a tedy nebezpečnou. Zpochybníme-li právo na seskok se stromu, zůstaneme uvězněni v jeho koruně.

Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na téma 30 let od Listopadu