LUDVÍK DIVIŠ

V posledních týdnech se hlavní město Francie vrátilo na titulní stránky novin – a vrátilo se i do mých vzpomínek. Je tomu už víc než deset let, co sladká Paříž bývala pravidelnou přestupní stanicí mých tehdejších výprav; propadl jsem tehdy zcela toulání s baťohem. Jedno- až dvoudenní zastávky bývaly vyplněny kulturou. Prolezli jsme kdejakou galerii (z Musée d’Orsay mě museli odvléci málem násilím) a po zbytek času jsme brouzdali městem ve stopách slavných spisovatelů a jejich oblíbených postav. Seznam byl dlouhý: I. Bunin, E. Hemingway, V. Hugo… O své dojmy z jednoho půvabného literárního dílka, jehož děj se také odehrál sous le ciel de Paris, bych se tu s vámi teď chtěl podělit i já. Vezmu to ale malou oklikou přes historický exkurs.

Začátkem roku 1918 začínalo už Centrálním mocnostem pořádně téct do bot. Na východní frontě se jim ale trochu rozvázaly ruce a tak všechny své síly vrhly na frontu západní. Německá armáda dostala nová letadla a zahájila psychologické bombardování Paříže. V noci z 30. na 31. ledna čtyři eskadry strojů typu „Gotha“ zasypaly několik pařížských obvodů bombami a výsledkem bylo 65 mrtvých a 205 raněných civilistů. Další útoky následovaly, vyčerpávající série náletů otřásla městem ve dnech kolem 11. března.

V týdnu před Květnou nedělí pak německá generalita zahájila na linii Amiens – Arras poslední velkou ofenzívu, kterou historikové později nazvali Ludendorffova. Jen o něco později začalo v Paříži rozsévat zákeřnou smrt také tzv. dělo Císaře Viléma, lidově „Pařížanka“. Toto po železnici přepravované monstrum bylo schopné posílat 80 kg těžké projektily do vzdálenosti až 130 km, dál a výš doletěla až o čtvrt století později neslavně slavná V2. Kdovíjak přesně „Pařížanka“ na tu dálku nestřílela a velké škody většinou nezpůsobila. Na Velký pátek 29. 3. zasáhla ale jedna střela během bohoslužby kostel Saint-Gervais-Saint-Protais a pod troskami zřícené klenby nalezlo smrt 88 Pařížanů, další desítky byly zraněny. Památníčky zmíněných událostí jsou k nalezení na mnoha místech: Canal Saint-Denis, Rue de Rivoli, křižovatka Rue de Chaiseul a Rue du 4 Septembre – a samozřejmě mezi druhou a třetí postranní kaplí vlevo ve výše zmíněném kostele.

Těm, kteří nešidili doporučenou školní četbu, už nejspíš začíná svítat. Hádáte dobře, míříme k „Petrovi a Lucii“. Je tomu dokonce tak, že mezi oběťmi z kostela Saint-Gervais bylo přímo několik přátel Romaina Rollanda. Tragická inspirace, jejím výsledkem je ovšem jedna z nejlepších novel 20. století: jímavý příběh mladých milenců, jejichž ruce se poprvé letmo setkaly v přecpaném pařížském metru ve stínu německých bombardérů a jejichž něžnou lásku v kostele Saint-Gervais tragicky přerval granát obludného děla. Dramatický oblouk nevelkého díla je umně spleten z několika motivických linií: klíčení něžného citu v paralele s návratem jara kontrastuje se stínem války, blížícím se povolávacím rozkazem pro Petra, a s nástupem poslední velké německé ofenzívy. Vyvrcholení příběhu bohatě využívá pašijové symboliky, jen na místě vzkříšení ponechává autor pouze vyzývavý otazník.

Spisovateli tak zkušenému, jako byl Romain Rolland, se podařilo vepsat mezi řádky knihy i celou řadu obecnějších úvah o příčinách válek. Klíčem k jejich rozluštění je to, co nám autor postupně prozrazuje o rodinném zázemí obou mladých milenců – Petr a Lucie pocházeli totiž z velmi rozdílných společenských vrstev. Pojďme si teď pár míst z té líbezné knížečky připomenout a společně se nad nimi zamyslet.

Tak už ve druhé kapitole se dozvídáme, že Petrovi rodiče byli „dobrá měšťanská rodina, počestní občané, hodní, srdeční a lidsky cítící lidé, kteří se nikdy neodvážili samostatně myslet a pravděpodobně ani netušili, že by něco takového bylo možné“ (tato a všechny další citace v textu dle klasického překladu Jaroslava Zaorálka). Jeho otec by byl „rozhořčeně jako nejhorší pohanu odmítl podezření, že by jeho rozsudky mohly být diktovány něčím jiným, než smyslem pro spravedlnost a hlasem svědomí. Ale hlas jeho svědomí nikdy nemluvil (nebo lépe ani nešeptl) proti vládě“. Petrova maminka, dobrá to křesťanka, pak „mísila v úplné čistotě srdce nábožné modlitby s oněmi vražednými tužbami, jež tenkrát ve všech evropských zemích rozněcovali v zájmu války katoličtí kněží, protestantští pastoři, židovští rabíni i pravoslavní popi“.

Lucie, jak se dočteme v kapitole osmé, vyšla naopak z poměrů velmi chudých a její rodina i ona sama musela bojovat o každý frank. Petrovi nějakou chvíli trvalo, než poprvé spatřil to, co „do této chvíle unikalo krátkozrakosti jeho lásky: chudou, místy vypelichanou kožešinku, trochu již obnošené střevíčky a jiné takové známky chudoby, jež pařížská děvčátka dovedou zakrývat vrozenou elegancí. A srdce se mu sevřelo“.

Luciina maminka pocházela, pravda, z podobných poměrů jako Petr, její rodina ji ale zcela zavrhla poté, co trvala na sňatku s chudým vesnickým učitelem. „A nejsou to lidé zlí,“ říká k tomu Lucie Petrovi, „ale jejich ješitnost byla příliš pokořena… Všichni ostatní jim křivdí, jen oni jediní jsou vždycky v právu… a třebaže nejsou zlí, raději by vás nechali vedle sebe pozvolna umřít hladem, než aby uznali, že možná nejsou v právu.“ Petr, který v ten okamžik očima této dívenky „uviděl chudobu srdce, pustinnou vyprahlost buržoazní třídy, jejímž byl sám členem“, chvíli mlčí a poté, co z dálky zazní ozvěny dělostřelby, hořce dodává: „A také toto je jejich dílo.“

Není věru přehnaně patetické říci, že omezená tupost měšťáctví je právě oním křížem, na který je na Velký pátek láska Petra a Lucie přibita – a na který byla v jejich době vlastně přibíjena celá kulturní Evropa. (Strůjci té celé hrůzy se taky často oháněli křížem, nejspíš ale nějakým jiným: vojáci z obou stran zákopů, kteří se spontánně rozhodli přerušit nepřátelství alespoň na Vánoce, byli přísně potrestáni.)

V zemích bývalého Východního bloku nemá hřímání proti měšťáctví moc dobrý zvuk – bývalo totiž příliš programové. Přežitek starého světa to je, říkalo se, a nový socialistický člověk bude jiný, neboť bude překonán rozpor mezi bytostí soukromou a bytostí veřejnou. Když se pak po čase ukázalo, že to tak docela nefunguje, ba že maloměšťáctví vesele bují dál – a dokonce i mezi mnoha stranickými funkcionáři, mnozí se smáli a jiní si škodolibě mnuli ruce. Vtip je ale v tom, že právě ti, kteří se z porážky bezbožného nepřítele radovali nejvíce, na tom nikdy nebývali o moc lépe.

Teoreticky je samozřejmě jasné, že je víra mnohem víc než jen zápis v matrice a přihláška k placení církevní daně (a odpustky a skandály a modlitby ve stylu Petrovy maminky…). Metanoia, řecké slovo pro obrácení, poukazuje k radikální přeměně smýšlení a k obtížné cestě od egoismu k altruismu. Jenže zas ta praxe. Na Pána Boha většinou zbudou tak ty dvě hoďky v neděli dopoledne (a to se říká kdoví jestli) a po zbytek týdne světem dál vesele vládne Mamon. A ještě ke všemu to vůbec není nic nového pod sluncem. Už před více než dvěma a půl tisíciletími si Hospodin ústy proroka Izajáše povzdechl: „Novměsíců vašich a slavností vašich nenávidí duše má; jsou mi břemenem, ustal jsem, nesa je. Protož, když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi, a když množíte modlitbu, neslyším; ruce vaše krve plné jsou. Umejte se, očisťte se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle činiti. Učte se dobře činiti, hledejte soudu, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k spravedlnosti sirotku, zastaňte vdovy… Lid tento přibližuje se ústy svými, a rty svými ctí mne, srdce pak své vzdaluje a bázeň jejich, již se mne bojí, jest z přikázání lidských pošlá.“

Sečteno a podtrženo, profláklé měšťáctví přes všechny nápravné snahy vesele bují dál a navíc vedle něj stále hlasitěji tiká časovaná bomba technického pokroku. Pár čísel rychle vysvětlí, kam mířím. Zatímco celá válka prusko-francouzská stála „jen“ 40 tisíc obětí, zmařila první světová již přes 10 milionů lidských životů a ta poslední kolem 70 milionů. Množství, které dnes dokáže ze zemského povrchu smést jediná ponorka s raketojadernou výzbrojí, jakých světové oceány brázdí už ke dvěma tuctům. Navíc válka dávno není jen věcí vojáků, velkou většinu obětí moderních konfliktů tvoří civilisté. Celkem hrozivá perspektiva.

Známý popularizátor vědy MUDr. František Koukolík DrSc. FCMA použil ve své knize Mocenská posedlost metaforu Darwinovy pasti. Rollandův Petr si v prvních kapitolách příběhu kladl mučivé otázky, jako „co ho může, je-li upřímný a zdravý, zajímat na té surové řeži národů, dorážejících na sebe jako tupohlaví berani nad propastí, do které se nakonec všichni zřítí“. Převedeno do vědeckého jazyka evoluce se jedná o „střet mezi evolučně selektovaným paleolitickým mocenským schématem (majzni ho kyjem přes hlavu a toho mamuta mu seber, v době kamenné perspektivní model chování skupiny) a kulturně selektovaným humanitním potenciálem lidského druhu (zkuste se dohodnout na spolupráci, ve věku jaderných zbraní otázka přežití celého druhu)“. Richard Dawkins napsal v závěru druhého vydání své slavné knihy Sobecký gen něco velmi podobného. Takový bojovný ateista a tolik málem nábožného patosu: „My jediní na Zemi se můžeme vzbouřit tyranii sobeckých replikátorů.“

A dokážeme to doopravdy? Jde totiž doopravdy o všechno!