JIŘÍ JÍROVEC

Někdo je hňup vlastní vinou, někdo za to nemůže…

Z básně Jiřího Žáčka Někdo

Scházejí se na náměstích a křikem napadají základní zákon, tedy ústavu ČR. Označují Babiše za zloděje, přestože nebyl souzen. Říkají o něm, že je estébák, přestože mu nebyla dána možnost, aby se u soudu obhájil. Možná jim nikdo neřekl, že vinu určuje pouze a jedině pravomocný rozsudek soudu.

Soud rozhoduje o vině a trestu, ale neočisťuje. Zprošťující rozsudek znamená jen to, že za daných okolností nelze vinu prokázat. Výzvy, aby se obviněný politik očistil u soudů, jsou absurdní.

Hňupové napadají novou ministryni spravedlnosti Benešovou. Znamená to, že nerespektují demokratický proces, upravený ústavou a dalšími zákony.

Netuší, že se změny soudního systému nedají dělat ze dne na den. Možná za dvě až tři vlády.

Shromáždění lidu mají v Československu tradici. V únoru 1948 přetékalo Staroměstské náměstí lidem, který s jásotem přijal z Hradu se vrátivšího premiéra. O dvě generace později se cinkalo klíči, aby se demokracie vrátila a teď, když ji prý máme, naši třicátnici veřejně przníme.

Děje se to pod hlavičkou občanské společnosti. Je to eufemismus pro trojského koně. Když se zlomku populace nelíbí výsledek voleb, vyrazí se na náměstí. Třeba se časem dočkáme toho, že se na tribunu dostaví sám Drahoš a prohlásí se za prozatímního prezidenta. Jeho manželka mu pak za zády napoví, aby požádal o podporu armádu, on ze své hlavy označí Rusko za úhlavního nepřítele a na pódiu teatrálně rozšlápne svůj čínský mobil. Cesta na ambasádu i do Bílého domu bude pootevřena.

K obviňování Benešové lze dodat, že potřebné ovlivnění výsledku je tím úspěšnější, čím správnější lidé se dostanou do potřebných pozic. Toto pravidlo platí oběma směry. Záleží na tom, jak definujeme spravedlnost.

Ve hře V+W Osel a stín je tento dialog mezi soudcem Paprikidem a politickým vůdcem Kontokorentem:

Paprikides: „Jsem služebníkem pojmu nestranné spravedlnosti.”

Kontokorentos: „Každá vláda má svůj pojem nestranné spravedlnosti. Budete nestranným soudcem mé vlády.”

Čtenář si může vzpomenout na tahanice kolem policejního prezidenta. Jednou vadili Lessyho lidé, jindy Červíček nebo Tuhý. A všichni se kolem dokola křižovali nestranností a nezávislostí.

Teď vadí Benešová. Z principu nemůže nic udělat, ale dav si žádá její hlavu. Je přece Zemanova a my tam chceme tu svoji.

Jsou to hňupové, jednající jako stará paní z povídky Š&G Moje cesta tramvají:

„Stará paní na nás ukázala prstem a pištěla: ‚Darebáci, starýho člověka nepustí sednout.‘ Upozornil jsem ji jemně, že celou cestu stojím na jedné noze a ještě ne na své. ‚Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám,‘ vřeštěla ta paní a udeřila Jónu deštníkem.“ 

A tak náměstím zní vřískot: „Nemůže, nemůže, ale kdyby mohla, tak by změnila.“