STANISLAVA KUČEROVÁ

V Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou (bylo umístěno na Zelené hoře) jsem před léty navštívila výstavu „Knihovna Národního muzea – známá i neznámá“. Velmi poučná expozice tu dokumentovala literární vývoj od vzniku písma v nejstarších civilizacích až po současnost. Místnosti i chodby byly plné zajímavých exponátů vzorně předvedených. A tu – náhle – jste se octli mezi dvěma kójemi, instalovanými naproti sobě v jednom společném prostoru. Nevím, zda to byl záměr vystavovatelů nebo nezamýšlené „kouzlo nechtěného“. Do přímého sousedství a do kontrapozice se dostaly dva velmi pozoruhodné a velmi odlišné kulturně literární celky. Jejich srovnání bylo neobyčejně výmluvné.

Po pravé straně jste mohli obdivovat 35 foliantů nezvykle velkého formátu. Foliantů nádherných, mohutných, v kůži vázaných, foliantů slavné Francouzské encyklopedie. Monumentální dílo lidského ducha, pýcha osvícenství – souhrn veškerého tehdejšího poznání v oboru věd, umění a řemesel. Byla vydávána v letech 1751–1772 (s dodatky a rejstříky dokončena r. 1780). Hlavní redakci měli F. d‘Alembert a zvláště D. Diderot. Mezi jejich spolupracovníky patřili další vynikající myslitelé té doby, vědci a učenci, jako byli Voltaire, Montesquieu, Condillac, Condorcet, Helvetius, Holbach, La Mettrie, Turgot, Necker, Rousseau aj. Folianty tu stály bok po boku jako hráz, hradba, ztělesněná armáda tvůrčího ducha, vědění epochy a ostrá kritika náboženských předsudků a sociální nespravedlnosti. Mohutné svazky Encyklopedie vyplnily velké skříňové regály, příhrady se zdály pro ně malé a těsné, sotva se tam a jen stěží ty folianty vešly.

Naproti – po levé straně – jste objevili počátky našeho národního obrození. Na policích nevelkých skříněk spočívaly – takřka v prázdném prostoru – osamělé a daleko od sebe – chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. A byly to literární výtvory, které nás po staletích neexistence legitimovaly ke vstupu mezi evropské vzdělané národy. Začínalo to několika čísly Krameriových c.k. vlasteneckých novin (1791–1825), pokračovalo veršíky Thámovými a Hněvkovského z přelomu 18. a 19. stol. Dále jste tu našli časoměrné Básně J. Kollára (1821), sešitek Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě (1936). Ty vycházely na pokračování. A potom Čelakovského Ohlas písní ruských (1929) a Ohlas písní českých (1939) a proslulý dokument o „zrození básníka“, Máchův Máj (1836), Erbenovu Kytici (1953) a Babičku B. Němcové (1855). Návštěvník si s pohnutím uvědomil, že v době, kdy vycházela ve Francii Encyklopedie, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Nevolnictví bylo zrušeno až r. 1781, povinná školní docházka zavedena r. 1774. Nedlouho po těchto tereziánských a josefínských reformách se objevila první díla naší novodobé literární kultury. Ovšem, bylo to 80 až 100 let od prvních dílů slavné Encyklopedie.

Dnešní záznam o „Výstavě“ i o Muzeu knihy ve Žďáru se patrně týká nenávratné minulosti. Muzeum knihy existovalo na Zelené hoře od r. 1957 do r. 2014. Zelenou horu však nyní obdržela církev v rámci restitucí. A církev se nezajímá o naše národní obrození ani o dějiny literatury. Církev, věrná svému poslání, vrací Zelenou horu k její dávnější tradici. Vytváří tu na místě architektonicky cenném a obdivovaném (Santini), na místě památky pod ochranou UNESCO, kult svého světce Jana Nepomuckého a nábožné území, zasvěcené poutníkům a poutním bohoslužbám.