ALEXEJ MIKULÁŠEK
Poezie stojí nejvýše – obsahuje v sobě hudbu i sochařství. A také sochařinu a fotografii!! Slovo je úžasný materiál…
Pojem literární generace je dobře známý z literární historie a většinou znamená literární skupinu, jejíž příslušníci se narodili zhruba ve stejné době, prožívali podobně podobné události privátního i společenského rozměru, sdíleli jakýsi „minimální estetický program“ a generační pocit, měli možnost i společně vystupovat, alespoň v počátcích svého vystoupení. Takovými byly generace Almanachu Máj, generace České moderny, generace časopisu Květen, generace Divokého vína nebo „devítihlavá generace“ (někdy označovaná jako sýsovsko-žáčkovská, generace „pětatřicátníků“, s Divokým vínem spojená pupeční šňůrou). A proč tento teoretický úvod?
Po otevření sborníku-antologie básní nazvaného DÁMSKÁ JÍZDA (Křenovice: Nakladatelství Kmen, 2018, 143 str., ISBN 978-80-906880-9-4), souboru opatřeného navíc podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek, se pojem „literární generace“ přímo vnucuje, vidíme-li tento pojem jako „vrstevnické společenství poetiky, myšlenky a étosu“. V knize jsou zastoupeny básnířky narozené většinou v první polovině padesátých let minulého století, výjimečně dříve nebo později (nejmladší z nich je Markéta Procházková, r. 1963). Čteme jejich medailónky, vzpomínky i výběr z básní, to vše podle abecedního klíče, řazení: Blanka Albrechtová, Jitka Badoučková, Eva Brixi, Eva Frantinová, Eva Hrubá, Marcela Chmarová, Marie Kafková, Jaroslava Málková-Eichackerová, Libuše Mikysková-Semecká, Markéta Procházková, Lydie Romanská, Marie Štemberková a Yveta Tausingerová.
Doslov napsal Milan Blahynka, jeden z nejpovolanějších interpretů, jenž o tvorbě nejedné ze zúčastněných básnířek v minulosti zasvěceně referoval jako porotce, lektor, recenzent i syntetizující literární kritik. A nemohl nesrovnávat tuto „generaci-negeneraci“, napsáno společně s Evou Frantinovou, s generací pětatřicátníků, o níž vydal nedávno cennou monografii (Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků, 2017). Podle Blahynky vznikla „osobní a osobitá antologie“ autorek, které „nikdy neutvořily žádnou básnickou skupinu“, protože k tomu chyběly podmínky, nedostalo se jim „výhod víceméně společných publikačních možností“ a jejich verše „vycházely hlavně v krajských nakladatelstvích“. To je jistě pravda, ale přesto mám dojem, že je potřeba jeho charakteristiku doplnit.
Cosi zásadního se totiž vine jako spodní proud publikovaných básní i prozaických vzpomínek, a opravdu to nelze přehlédnout. Především je to víra v básnické umění a jeho očistnou, blahodárnou moc, její „přirozenou zázračnost“ (zrozenou snad epifaniemi povstávajícími z aktů tvůrce i čtenáře), která v postmoderním a post-postmoderním světě jako by neměla oprávnění. Je něčím naivním, iluzorním, zastaralým, nepatřičným, dokonce primitivním a opovrhovaným. Máme dojem, že slovu se v publikovaných básních vrací jeho „ušlechtilost a šlechetnost“ (E. Hrubá), jeho líbeznost, zvonivost, melodičnost, ostrost a konkrétnost, protože poezie „žije věcmi“, byť se nad ně musí i povznést. Žije skutečností, vytváří novou slovesnou realitu právě z elementů reality živé, žité, konkrétní a nezcizené. A také „žije hudbou“, nezapomínejme…
Druhým spodním proudem sborníku je přesvědčení, naznačené i editorkou, že pogromy na českou historii (které jsou dnes a denně pořádány agresivním jazykem, který nás nutí mluvit a psát o minulosti jako o totalitě, zločinech, kolaboraci, vyhnáních, o syfiliticích, o husitských vrazích etc.) jsou mírně řečeno jednostranné. Psát dnes pozitivně o „normalizačních“ literárních soutěžích, o „normalizačních“ časopisech, o „normalizačních“ sbírkách a oceněních, o „normalizačních“ besedách a čteních se už nejen fanatikům a horlivcům jeví jak cosi nepatřičného, vždyť přednastavené myšlení-nemyšlení dobře ví… a je přece jasné, že…, co si dnes budeme povídat, že…? Hrozná doba!!! Tak tak… Ale co když ta doba nebyla tak hrůzná, ani ne tak nicotná, jak se nám snaží namluvit důvěryhodné hlavy? „Žili jsme všichni v době, kdy básník něco znamenal – i v nemilosti“, píše Eva Frantinová v předmluvě, která je jinak vším možným, jen ne programovou esejistickou proklamací nebo apologetikou.
Třetím „rysem“ tohoto „ženského generačního almanachu“ je velká tvárná rozmanitost, šíře, a přitom jde o jednotu v rozmanitosti a mnohosti. To mnohost by se asi dobře popisovala, analyzovala: třídily by se verše vázané i volné, symbolické i metaforické, senzitivní i racionální, básně „až na zem“ i ty kratinké, epigramatické a aforistické. Možná je to jen falešný dojem, ale v těchto verších pulzuje jedno velké srdce a životem obrušované a tvarované vědomí. Jistě není „genderové“, jistě není „feministické“. „Ženství“ (adorované, pre-valenční) tu není stavěno na odiv a už vůbec nestojí jako výzva nebo negace „mužství“ (zesměšňovanému, devalvovanému). Gestům naše básnířky moc nevěří, ostatně mnohými byly v životě zklamány (jako každý z nás, básník není nadčlověk). S genderovou ani jinou identitou problémy nemají, jsou tak nějak „normální“, jako je normální „chléb náš vezdejší“ a možnost dýchat čistý vzduch, jako slyšet dobré slovo od mámy a zažít dobrý pocit, když pomůžeme lidem, kteří si to zaslouží. Jejich verše nevyhlížejí „bizarně a křečovitě“, jsou pohříchu „nehledané“, vyhlížejí tak nějak jednoduše, že zapomínáme, že vznikly jako umělecký artefakt, jsou výsledkem tvůrčí práce. Jsou čtivé, a proto se k nim vracíme. Jako kdyby ty básně psala jedna bytost, v níž sice sídlí třináctero „Já“ a třináctero poetik, ale ani jeden hlas a ani jeden verš nevylučuje druhý, třetí nebo dvanáctý…
Možná je vše, co zde píši, jen optický klam, že tou společnou a jednotící bytostí je osobnost editorky, pořadatelky antologie Evy Frantinové, ale opětovné a opětovné listování a pročítání básní mi vnucuje myšlenku, že právě Eva Frantinová, možná nevědomky, intuitivně, zcela spontánně, objevila básnickou generaci, která na své zhodnocení teprve čeká.