MILAN BLAHYNKA
Ve čtvrté části eseje Kastrující stín svatého Garty (francouzsky poprvé časopisecky 1991, česká verze naposled ve stejnojmenném svazečku z nakl. Atlantis 2006) Milan Kundera konstatuje, čeho se dopracovala kafkologie, která v nesčetných statích, přednáškách, školních a fakultních pracích i knihách „produkuje a udržuje svůj obraz Kafky“: „Autor, kterého zná publikum pod jménem Kafky, není Kafka, ale zkafkologizovaný Kafka.“ Neuvěřitelně bující kunderologie obdobně předkládá zkunderilogizovaného Kunderu místo skutečného Milana Kundery. Podobně jako kafkologie také kunderologie zkoumá Kunderovo dílo „nikoli ve velkém kontextu“ historie světového románu, ale doposud často v „mikrokontextu jeho životopisu,“ jenže biografický přístup k dílu, v němž si libují jeho moralizující vykladači, ať Kunderu štítivě odmítající, ať prezentující se jako jeho obránci, má se už téměř obecně za nedostatečný, nepřesvědčivý, pro posouzení díla irelevantní.
A tak kunderologie vykládá dílo Milana Kundery až na výjimky dvojím způsobem. Její část to dílo doslova rozbírá na výroky, jimiž se interpreti utvrzují ve svém vlastním pojetí světa, života a literatury, což výborně svědčí o nich, ale téměř vůbec nepřispívá k porozumění smyslu dílu Milana Kundery. Jiní badatelé mají za to, že odhalují velikost umění románů Milana Kundery, daří-li se jim v nich nalézat postupy vypravěčství buď (to v lepším případě) autorů, k nimž se Kundera hlásí a o nichž zasvěceně píše, anebo autorů vůbec uznávaných.
V roce Kunderova nepominutelného výročí narození se krom komických pokusů smířit obdiv ke světovému úspěšnému Kunderovu dílu se „světovou“ slávou filozofujícího disidenta a potom prezidenta Havla objevila jedna stať, usilující o materiálově fundované odhalení Milana Kundery jako „velkého stavitele sebemýtu – mýtu o sobě a svém díle“, neboť „není od věci se (…) podívat, z jakých kořenů ten sebemýtus vyrostl“. To cituji z perexu článku Než se Kundera proškrtal, jímž se Literární noviny (v čísle 2019/5) zřejmě v dobrém úmyslu ukázat údajně dramatický přerod pilného nezralého autora, který „vyloženě zoufale pluje po proudu totalitně zideologizovaného žvástu“, v (ne snad nepochybnou tvůrčí osobnost, tak uznale nyní u nás víceméně oficiálně nelze) autora, který „dosáhl svého“, který podle Pavla Juráčka (o jeho soudu pisatel vůbec nezapochybuje, ale naopak ho rozvádí) „vždycky přikyvuje. Je k tomu uzpůsoben“. Literární noviny 2019 shrnují: „Přikyvovat a myslet si svoje. Milan Kundera 1946-1960 v kostce? Není od věci ta léta v jeho bibliografii občas připomenout?“
Nuže, k věci. Pisatel článku Než se Kundera proškrtal, byť upřímně přesvědčen, že za obsahy článků, které dvacetiletý Kundera publikoval v Kulturní politice 1949, „mluví jasně už jejich názvy Komunisté a náboženství (č. 19), Gottwaldův první vítězný únor (č. 21) nebo Kalininovo poučení (č. 32)“, ještě z nich pro jistotu cituje, co podle jeho mínění dokládá, že v jmenovaných článcích je jen „navenek buransky samolibá rétorika, chudá výrazem i myšlenkou, v jádře pak nenávist a paranoia, žádné osobní, natož osobnostní ručení, jen typizované silácké rozcvičky pod praporem mocné partaje v čele s velkým politikem-praktikem i teoretikem-vědcem“.
Vzpomínám si, jak jsme roku 1949 četli jako sextáni v Kyjově díky svému moudrému profesoru doktoru Dlouhému v Kulturní politice – pomíjejíce dobovou rétoriku jako bezvýznamný balast – v těch Kunderových článcích něco i velmi jiného, například o tom, jak Engels v polemice „rozhodně odsoudil (…) levičáckou myšlenku, že náboženství je třeba v socialismu zakázat“, anebo jak Lenin „stejně rázně odmítal všechna hesla o politické válce proti náboženství jako pusté anarchistické frazérství“.
Jakápak buranská rétorika je v Kunderově recenzi knihy Klement Gottwald v roce 1929 tam, kde se dočítáme o příkladné vynalézavosti „boje proti cenzuře a konfiskaci“? Nepřispíval Kundera svou chválou vynalézavosti z meziválečného období k nespokojenosti se soudobou cenzurou, o níž všichni věděli, a nenabádal vlastně k vynalézavosti v boji proti ní? A nebyl za i pod velkou chválou Kalininových statí o výchově protest nejen proti „bombastické frázi slavnostní“, ale i proti „frázi, která vzniká z rádoby marxistického vyjadřování, která odnímá řeči prostotu a přirozenost a z marxistické terminologie dělá hantýrku“? A byla to nějaká „v jádře nenávist a paranoia“, když se Kunderovi líbila Kalininova mluva (jistěže jenom ve srovnání s jazykem soudobých funkcionářů a propagandistů) „prostá, plná osobitých půvabů, srdečného humoru, vtipu a okouzlujícího optimis-mu“? „Holdoval“ snad Kundera „totalitně zidealizovanému žvástu“, když z Kalininových projevů dovozoval, že ten, kdo zná, byť sebelépe, „marxistické teze, aniž byl znalec nějakého konkrétního oboru, nemůže být víc než neplodným marxistou-dogmatikem“? Kundera také litoval, že do knihy, kterou recenzoval, byl pojat z Kalininových projevů jen jeden projev o literatuře, jenž „výsměchem pronásleduje literáty a reportéry“, kteří „plýtvají nabubřenými slovy, oplývají pěním slávy a líčí člověka ne jako konkrétní lidské individuum, nýbrž jako hadrového panáka, pronášejícího hrdinská slova“; z jejichž „idealizujících děl uniká život a z jejich postav stávají se nevěrohodní Fridolínové statečnosti a ctnosti“.
Autor článku je dítě doby, kdy umění je ve psí, natož umění číst mezi řádky, a tak propásl příležitost vyčíst z Kunderových textů v Kulturní politice 1949 a v článcích, studiích, překladech z padesátých let, jak už tam se zřetelně současníkům rýsovala nelítostná kritičnost a invence autora Žertu, Nesmrtelnosti a dokonce i Oslavy bezvýznamnosti. V tomto jeho zatím posledním románě se vynořila postava Kalinina (jakoby na památku dávného Kunderova obdivu pro to, čím se Kalinin příznivě odlišoval od většiny soudobých revolucionářů a propagandistů), postava až tak zvláštní, že podle Kunderovy románové mystifikace dojala i samého krutého Stalina a ten po něm ve chvíli dojetí a rozmaru všemocného vládce přejmenoval Königsberk, město Immanuela Kanta, jehož ostatně nenáviděl, na Kaliningrad.
Uměním užít slavnostních slov, slibů a vzletných frází těch, kdo v rozporu s nimi vládnou, proti nim Milan Kundera už v roce 1949 předešel mnohem pozdější disidenty, dovolávající se práv a hodnot poukazováním na slibný Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975 v Helsinkách, přijatý a odepsaný i komunistickou vládou Československa. Z dopuštění ironie dějin se věhlasný, celosvětově slavený bojovník za lidská práva stal vlastně, byť se odvážil polemiky s ním, toliko jeho bezděčným učenlivým epigonem.
O úrovni i dnešní kunderologie, která si ráda vymeditovává „komplementaritu podvratnosti a servilnosti v Kunderově literární práci z 50. let“, když sotva může nepochválit Romanci dětskou o městě Faraxánu, o úrovni kunderologie mediální a jednou ranou i univerzitní podává vzácně jasný doklad pochvala, jíž se dostalo nyní v článku Než se Kundera proškrtal disertační práci Recepce Milana Kundery v českém a francouzském kulturním prostředí (2018). Přišla údajně „s několika drobnými kulturněhistorickými objevy“.
Uvádí se jeden, že totiž Kundera psal v polovině 50. let básně pro děti. „Například ‚Romanci dětskou o městě Faraxán‘ (sic, Faraxán místo Faraxánu, ale to je zanedbatelný detail), vystavěnou na pohádkovém půdorysu, ovšem negativní, ironické ražby. Čtyři úvodní strofy Romance se pak obsáhle citují, uvádí se odkud (Naše pravda, 1956, č. 102/103), a dál už se Romance jen (snad toliko v článku o tomto drobném objevu) interpretuje: „Další vývoj básně ale nenechá čtenáře na pochybách, že s městem a jeho obyvateli je něco v nepořádku, Faraxán klame, krouží nad ním bezradnost – a lyrický subjekt nakonec ujíždí znuděný a zklamaný.“
Krásnější doklad neumění číst snad vůbec neexistuje. Jakápak „bezradnost krouží“ nad Faraxánem? Poměry v něm jednoznačně pranýřuje necitovaná sloka „Smutek byl přísně zakázán. / Když venku teskně zavyl / pejsánek jeden, že byl sám, / dali ho do šatlavy.“ A nesvědčí snad (opět necitovaná) sloka „Pořád jen sláva, hurá, zdar, / všichni jsou radost samá. / Tohle je město Faraxán? / Tahleta marmeláda?“ nikoli o „znudění“, ale o útoku na Faraxán, jímž Kundera pojmenoval, co se psalo a vyžadovalo soudobou „kritikou“. A o „lyrickém subjektu“ Romance dětské vůbec neplatí, že ujíždí z toho města „znuděný a zklamaný“; ujíždí ve skutečnosti vesele a rozverně.
S neuměním dosavadní kunderologie číst se rýmuje její povážlivá neznalost jak mediální, tak univerzitní.
Úžasná neznalost mediální: škodolibou náhodou-nenáhodou daly stati Než se Kundera proškrtal, podle níž Romance dětská vyšla v Naší pravdě na konci roku 1956, publikační příležitost Literární noviny 2019 – tedy právě periodikum, v němž Romance dětská vyšla už o celý rok a pár dní dřív, totiž v čísle 49/1955, s. 8, z 3. prosince! Naše pravda z 22. prosince 1956 Romanci jen prostě přetiskla, aniž se zmínila, že jde o přetisk. Nejde o bezvýznamný detail. Mezi prosincem 1955 a 1956 se konal onen pověstný XX. sjezd KSSS, po němž náhle prozřeli a zestatečněli, kdo byli předtím – na rozdíl od Milana Kundery – potichu. Romance dětská byla na konci roku 1955 čin, na konci roku 1956 se tiskla už bez sebemenšího rizika. Její domnělý „objev“, kladoucí ji do roku 1956, znamená její zásadní nedocenění.
Ještě úžasnější neznalost univerzitní: za disertační práci nese kromě doktoranda odpovědnost řada lidí, kteří sledují její vznik (školitel), kteří ji posuzují (oponenti) a členové zkušební komise, udělující akademickou hodnost. Předpokládá se, že aspoň někdo z toho množství badatelů je znalec díla, o němž disertační práce pojednává, v tomto případě kunderolog. (Nebo nebyl z pozoruhodné množiny oficiálních kunderologů žádný po ruce?) Pilnou adeptku „objevů“ (byť drobných) však zřejmě nikdo neupozornil, že v případě Romance dětské o městě Faraxánu objevuje Ameriku dávno objevenou. A nebohého žurnalistu, spoléhajícího na univerzitně uznaný objev, nenapadlo ani ve snu zapochybovat a ověřit si, zda to „objev“ (byť drobný) skutečně je.
To je celá bída kunderologie, abych užil formulace z jeho článku, „v kostce“.