JIŘÍ JÍROVEC

V naší zemi lze konečně mluvit otevřeně, svobodně a bez obav. Jakýsi Padevět (https://video.info.cz/topol-show/padevet-stb-byla-horsi-nez-gestapo-zakliname-se-svobodou-ale-spousta-lidi-ji-nepotrebuje-41881.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu) totiž prolomil další kus ledu: StB prý byla horší než gestapo. To je věta hodná zapsání do paměti národa, nejlépe na věčné časy.

Zmíněná složka německé policie nepracovala pokoutně někde v podzemí. Když dostala rozkaz pomáhat a chránit českou společnost před rozvraceči, přišli chlapíci, slušně oblečeni v kožených kabátech, představili se a konali, jak vyžadovalo Háchovo odevzdání země pod ochranu Říše. Mnohdy nasazovali vlastní život, protože za dveřmi mohla číhat zbraň v ruce záškodníka.

Kdysi jsme se učili, že šlo o zrůdnou součást nacistického Německa, symbol zvůle a násilí. Teprve během Pražského jara jsme se dozvěděli, že gestapo ochránilo mnohé Čechy tím, že nereagovalo na četná udání, jimiž bylo zaplavováno.

S odstupem času zjistíme, že Němcům nešlo o likvidaci českého národa. Chtěli, abychom se postupně naučili německy a stali součástí jejich kulturní sféry.

Názorně to ukázal seriál Česká bohéma. Strýc Václava Havla v něm oceňuje, že nám Němci nejen umožňují točit české historické filmy, ale dokonce nás na nich nechají vydělat. Znám je i obdivný vztah Němců k Češkám, zejména herečkám.

Vzájemné vztahy Čechů s Němci nutně ovlivnila světová válka, ale i tak byly nadstandardní.

Někteří čeští politici našli odvahu označit (sudetské) Němce za naše milé krajany. Když víme, co jsou zač, můžeme souhlasit s návrhem, aby se jejich další sraz konal v Česku.

Mladá generace, nezatížená minulostí, je novému výkladu našich dějin přístupnější. Ministr zahraničí Petříček se ve škole neučil nenávidět Vlasova a Banderu a tak jejich roli chápe v širokém kontextu geopolitických a nacionálních zájmů.

Sem patří i pohled na atentát na Heydricha. „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem,“ musíme být ovšem opatrní, kdy a koho za tyrana označíme.

Je pravda, že Německo nemělo rádo židy. To ale platí i pro Británii a USA. Britové v roce 1937 odmítli jednat s Eichmannem o vystěhování židů do Palestiny. Nechtěli, aby cizí živel ohrozil jejich kontrolu nad Palestinou. A přece to byl Heydrich, který Eichmanna jednáním pověřil.

Američané odmítli loď s židovskými uprchlíky z Evropy. Prý neměli správně vydaná víza a tak šli šupem zpátky a část z nich do koncentráků.

Ostatně i Ferdinand Peroutka projevoval jisté porozumění s problémem přítomností židovského elementu v německém prostředí:

„Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu. Proč tomu tak bylo, proč židovský podíl na bývalém německém životě byl tak velký, proč židovstvo v určité době spělo za německou kulturou a civilisací jako mouchy za světlem, to je snad jedna ze záhad historie. Proč tomu u nás bylo jinak, to si už dovedeme lépe vysvětlit.“

Heydrich mohl věřit, že onen „roztok židovského elementu“ byl příliš silný. Víra často vede k neblahým koncům a velká myšlenka přináší velké oběti.

Atentát, jak víme, posílil Benešovu pozici a nepřímo způsobil, že tento (údajný) poskok Stalina potvrdil únorový převrat v roce 1948.

To je ale jiná kapitola z dějin. Současná historická věda potřebuje čas, aby vše přepsala do moderní podoby.